Dobrý den,
co říct o tvorbě, kterou se člověk intenzívně zabývá nebo jí pravidelně vídá? Co vlastně návštěvníci vernisáží, kterých si vážíme, čekají od zahajovacího úvodního slova?
Návod, radu nebo zábavu? Jejich očekávání je pochopitelné – vždyť je to příjemné dozvědět se ještě něco navíc, než vidět jen samotnou výstavu… Samotného mě to baví…
Když umělci mluví o své práci, může to však být ošemetné – tedy subjektivní, nepřesné, možná až sebestředné či naopak zlehčující nebo zavádějící. Může to být pokus mluvit o něčem, co je bezezbytku nepřenosné či zkrátka do slov nepřevoditelné. Ostatně proto existují vedle básní a jiného psaní také obrazy a sochy i další věci vizuální.
Dříve, řekněme na počátku 20. století nebylo výjimkou, že samotní výtvarní umělci rádi, dobře a často psali o své tvorbě, o snahách a cílech. Zkrátka o tom, co chtějí sdělit a jak vidí svět kolem sebe. Připomeňme za všechny Františka Kupku, Bohumila Kubištu, Emila Filla, ze světa pak Kandinského, Mondriana nebo Maleviče. Takové úvahy krásně shrnují knihy Myšlenky moderních malířů a Myšlenky moderních sochařů. Tam je toho spousta – a bývá to čtení mimořádně přínosné.
Dnes se takové psaní o vlastní tvorbě moc nenosí – od toho jsou prý teoretici a kurátoři výstav a dalších projektů.
Ono je to tak: mluvit pro více lidí najednou v sobě rovnou nese nutné zobecnění – a když ne, tak pro většinu je to záležitost buď nějak povrchní nebo naopak zbytečně hluboká. Také proto bývá lepší vést spíše úzký, ale důvěrnější a přirozenější dialog. A tomu je snad každý otevřený.
Ostatně ani já s Jasanem o umění moc nemluvíme, spíš je vnímáme a cítíme. Když už se potkáme, tak se bavíme o životě, hvězdách, dokonce fyzice… zkrátka o tom co třeba i čteme a co nás zaujalo, čím se zabýváme v němém soukromém úžasu. Ono se to pak v naší tvorbě stejně nějak promítne. Vykládá to naše rozpoložení, směřování, vzhlížení a hodnotové zacílení.
S Jasanem se známe od roku 1987, kdy jsme se zúčastnili jedné společné výstavy a další pak pokračovaly v různých podobách a intervalech, někdy kratších, jindy delších, ale víme o sobě. Ve dvou jsme vystavovali několikrát.
Stalo se tak již v Praze a Karviné (2006), Příbrami a Olomouci (2008), Opavě a Ostravě (2018) nebo v Litoměřicích (2019). Nyní tedy (po osmé) tentokrát v Třebíči a za to vám všem děkujeme.
-RaJ-