Po stopách avantgardní Prahy
Na knižních pultech se těší nebývalému zájmu publikace Praha avantgardní s podtitulem Literární průvodce metropolí v letech 1918 – 1938. Jedná se o záslužný, ojedinělý a zjevně dosud chybějící nakladatelský počin mapující kulturní místa a dění mimořádně plodného období.
Meziválečné Československo se etablovalo nejen jako teritorium s nově otevřenou demokracií uprostřed Evropy, ale také coby plnohodnotná platforma umožňující rozběh nadšené avantgardy. Touha po novém, lepším, společném a všem dostupném tvoření zasáhla v té době snad všechny obory lidské činnosti. Architektura, malířství, sochařství, divadlo či poezie v českém, zvláště pak pražském, prostředí začaly hrát významnou roli i na mezinárodní scéně. V první polovině 20. století byla víra v nápravu člověka a pochroumaného humanismu všude doslova hmatatelná. Po předchozím okouzlení symbolismem, secesí, expresionismem či kubismem přišel na pořad dne poetismus, konstruktivismus či surrealismus a také intenzivnější kontakty se zahraničím – převážně levicově orientovaným.
Nastalá atmosféra s sebou přinesla zjitřené kolektivní vědomí a nebývalé usilování. Zakládaly se nové spolky, sdružení či skupiny; vycházely odborné publikace a specializované časopisy, pořádaly se dosud nevídané výstavy se zahraničními hosty první velikosti. Literární a výtvarné umění se vzájemně ovlivňovaly, inspirovaly a umocňovaly. Tvůrci, dosud spíše uzavření či vymezení ve svých ateliérech trávili stále více času na veřejnosti – především v kavárnách, vinárnách, barech a šantánech. Mnohá taková místa dosud existují, řada jich je však přestavěna k nepoznání či zcela vymizela – většina byla zapomenuta, jiná se stala trvalými legendami našich kulturních dějin. Montmartre, Unionka, Slavia, Louvre, Arco a další „přístavy“ avantgardy se staly svědky klíčových uměleckých událostí a dalekosáhlých rozhodnutí.
Kniha Praha avantgardní se hlásí k tomuto stále populárnějšímu a trvale významnému fenoménu. Svým pojetím se pohybuje na hranici mezi stručnější odbornou příručkou a průvodcem „pro pokročilé“ nebo rovněž jen pro zvídavé čtenáře toužící spatřit a poznat památná místa spojovaná s pozoruhodnými příběhy. Průvodcovský je formát „do kapsy“ i atraktivní obálka se známou fotografií maskovaných surrealistů Toyen a Jindřicha Štýrského (tedy pouze respektive převážně výtvarníků, s čímž tak titul knihy jen málo koresponduje). Autoři knihy – Kateřina a Karel Piorečtí – seřadili příspěvky podle blízkých lokací (Staré Město, Nové Město, Hradčany, Smíchov apod.) a přidali také oblíbené tipy na tematické pěší okruhy (Teigeho teritorium, Anarchistický a devětsilský Žižkov, Wolkerův Smíchov, Noční chodec Vítězslava Nezvala atd.). Další cenné informace nalezneme v „kalendáriu“ či soupisu dobových deníků a časopisů, ale například i v aktuálním seznamu on-line zdrojů. Nechybí ani mapka města s rozmístěnými čísly jednotlivých medailonů (tento dobový orientační plán je však příliš malý, těžko čitelný, schovávající se částečně ve vnitřku vazby a takto je neužitečný).
Sto šest medailonů, z nichž každý zabírá zpravidla čtyři strany, je vždy složeno z textů a obrazových dokumentací, jejichž kvalita je však nápadně kolísající. Střídají se zde černobílé fotografie podmanivě dobové (pro čtenářskou obec známé i objevné) s většinou barevnými snímky současné Prahy (mnohdy nudnými a nic neříkajícími, někdy navíc nekvalitními). Ani grafikovo geometrické a nelogicky se objevující ozvláštnění tento nedostatek nezastře.
Podstatné a přínosné jsou v této publikaci tedy především jednotlivé texty. Ty sestávají nejprve z autorských (původních) srozumitelných a věcných úvodů. Jejich ponor do tématu se v rozsahu a míře „investigace“ nápadně liší; snad podle míry atraktivity či dostupnosti hledaných informací. Další řádky jsou citacemi vesměs zajímavé vzpomínkové literatury – převážně pamětí přímých účastníků sledovaného kulturního dění. Nejfrekventovanějšími prameny jsou: Vítězslav Nezval – Z mého života (1959), František Langer – Byli a bylo (2003), Jaroslav Seifert – Všecky krásy světa (1985) a Karel Honzík – Ze života avantgardy (1963). Vítaným obohacením, někdy však přeci jen suplujícím očekávaná fakta, je otištěná poezie jednotlivých protagonistů týkající se sledovaného místa či města.
Kniha se v jednotlivých samostatných, ale celkově souvisejících medailonech, zabývá, jak bylo naznačeno, meziválečnou literární avantgardou a jejími představiteli. Vedle více či méně solitérních osobností (Franz Kafka, Otakar Štorch-Marien, Jaroslav Bednář) nalézáme v průvodci „stopy“ místa a času většinou mezi aktéry Devětsilu. Tento mezioborový „umělecký svaz“ či organizované společenství byl založen v roce 1920 básníky (např. Artur Černík, Jaroslav Seifert, o něco později Vítězslav Nezval či Jiří Wolker), prozaiky (Vladislav Vančura), výtvarníky (Adolf Hoffmeister, Alois Wachsman, později Jindřich Štýrský a Toyen), architekty (Josef Havlíček, Jaroslav Krejcar) či teoretiky (především všudy přítomný Karel Teige). Tento výkvět mladé generace nastupující po první světové válce rozvinul svůj hlavní „stan“ v Národní kavárně, jiní zas v Unionce (členové výtvarné Osmy, bratři Čapkové a mnozí další) či v Arcu naproti Masarykovu nádraží (převážně němečtí pražští židé). Cesty této různorodé směsice, jak kniha – průvodce dokládá – se setkávala i prolínala dnem i nocí (zvláště bujaré tahy se odehrávaly v Montmarteru v Řětězové ulici v čele s Jaroslavem Haškem či V. H. Brunnerem), kdy smělé tvůrčí plány střídala nevázaná bohémská zábava. Praha neonů a nočních chodců žila svobodou, nadšením, ale i utopií. Stala se však svědkem rodících se moderních hodnot, které dodnes přetrvávají a v mnohém inspirují.
Praha avantgardní je publikací jistě potřebnou a přínosnou, o čemž svědčí značný, možná až překvapivý zájem čtenářů. Samozřejmě kniha nemohla, snad díky limitovanému rozsahu a cílení, zahrnout vše pozoruhodné. Někdy je však v tématu zbytečně nedůsledná (když literární průvodce, proč je zde například zvláštní medailon o architektu Bedřichu Feuersteinovi?), jindy by mohla akcentovat ještě jiná a důležitá místa, například proslulý literární salon Anny Lanermannové – Mikšové alias Felixe Téver na Jungmannově náměstí a později v Liboci, či pověstné bydliště sester Hellerových v Divadelní ulici, kde se setkávala řada významných osobností, například Ferenc Futurista či Ladislav Klíma nebo místa spjatá s nekonformní modernistkou životního stylu Milenou Jesenskou). Zde už samozřejmě vyvstává otázka výkladu a vymezení pojmu „avantgarda“, což není zásadním předmětem této úvahy. Ale ještě jedna technická, možná malicherná, avšak praktická výtka na závěr: u průvodce bych uvítal alespoň jednu záložku.
Praha avantgardní je skvělým knižním přínosem do povědomí širokého čtenářstva a snad i poučené veřejnosti. Nakladatelství Academia tak po úspěšném a oceňovaném Průvodci protektorátní Prahou od Jiřího Padevěta (2013) navázalo důstojně a pozoruhodně na zvolenou cestu.
Radan Wagner
