Arthur Schopenhauer (1788 – 1860), německý filozof, otec moderní psychologie a „nejracionálnější filozof iracionálna“, je jedním nejvýznamnějších a nejvlivnějších myslitelů novověku. Jeho stěžejní dílo Svět jako vůle a představa (1819) i další práce ovlivnily následný vývoj evropského myšlení a umění.
Představa je dost jiná než skutečnost.
Všechno omezování činí šťastným. Čím užší je okruh naší působnosti, náš dohled a okruh styku, tím jsme šťastnější, čím větší, tím častěji cítíme trýzeň nebo úzkost.
Být sám sebou smí každý, jen pokud je sám. Kdo tedy nemiluje samotu, nemiluje svobodu, jen když jsme sami, jsme svobodni.
Čím výše kdo stojí v pořadí přírody, tím je osamělejší, a to velmi podstatně a nezbytně.
Družnost patří k nebezpečným, by zhoubným zálibám, poněvadž nás přivádí ve styk s bytostmi, jejichž většina je morálně špatná a intelektuálně tupá nebo zvrácená.
Nikdo nemůže vidět nad sebe. Tím chci říct: každý vidí na jiném jenom tolik, čím je sám, neboť ho může chápat a jemu rozumět jenom podle své vlastní inteligence.
Genialita proniká na povrch v krátkých záblescích. Jejich pomíjivé světlo však prozrazuje vše, co vznikne ve chvílích, které je oddělují, a proměňuje to v poznání.
Čím bezprostředněji a hlouběji člověk dokáže prožívat vážné věci, tím více se dovede smát.
Chybují ti, kdo opovrhují malými radostmi, jež nám mohou usnadnit pouť po temných a křivolakých cestách našeho chmurného a složitého bytí.
Neboť táž funkce mozku vykouzlí objektivní, názorný a hmatatelný svět ve spánku i v bdění.
Když hledíme k horám, můžeme bezprostředně vnímat matematicky přesnou krásu, a to v rozměrech z hlediska vesmíru bezvýznamných, avšak umožňujících přímo zakusit každý poznatelný prvek mohutnosti a zároveň si uvědomit, že naše fyzická schránka je nekonečně malá.
Lidský život není plocha, nýbrž jednoduchá čára, a když zvolíme jednu věc, předejdeme všem dalším možnostem, tj. zásahu z vnějšího světa.
Víra v milost boží naznačuje malou schopnost pochopit souvislosti věcí a také nedostatek odvahy čelit naprosto zjevné skutečnosti.
Zdánlivá inteligence průměrných jedinců není ničím víc než projevem vůle, podobné neviditelným provázkům, na kterých člověk tančí jako loutka na scéně tohoto divadla světa. To vysvětluje, proč jsou lidé pořád vážní. Jejich vážnost překonávají pouze zvířata, jež se nikdy nesmějí. Naproti tomu génius představuje živého herce s nespoutaným intelektem, který sdílí jeviště s těmito loutkami, avšak na rozdíl od nich si plně uvědomuje, co se s ním odehrává… a proto se do určité míry cítí svobodně a netrápí se klamnými iluzemi.
Lidé s geniálním nadáním a intelektem a všichni ti, u kterých kvality duševní a teoretické převažují nad kvalitami mravními a praktickými, zkrátka lidé, kteří mají více rozumu než charakteru, v každodenních situacích často působí trapně až směšně… a stejně často jsou z mravního hlediska považováni za slabé a opovrženíhodné bytosti; a člověk je může pokládat téměř za špatné.
Neosobní Bůh je pojem beze smyslu, který vynalezli profesoři filozofie, aby vyhověli bláznům a drožkářům… Učinil jsem veliký objev, neboť mohu ukázat, že v jádru všech věcí nalezneme jednu identickou sílu, pořád stejně mocnou a provždy neměnnou, jež dřímá v rostlinách a probouzí se ve zvířatech, nicméně k vědomí přichází pouze v člověku – tou silou je vůle.
Člověk je tvor, který nedokáže odolat, když může hloubat o největších mystériích života.
V rámci druhu je smrt jedné lidské bytosti tím, čím je pro člověka spánek.
To, co obvykle považujeme za reálný svět, není nic jiného než tíživý a zmatený sen.
Z knih Schopenhauerova vůle, Jack Matthews, HaH, 2002, Životní moudrost, Artur Schopenhauer, Svoboda, 1992 a Svět jako vůle a představa, Artur Schopenhauer, Nová tiskárna, Pelhřimov, vybral a sestavil
Radan Wagner