Abraham H. Maslow (1908 – 1970) byl americký psycholog židovského původu a jeden ze zakladatelů humanistického proudu., který ovlivnil vědeckou, ale i kulturní veřejnost 20. století. K významným příspěvkům jeho práce patří známá pyramida hierarchie lidských potřeb (fyziologické potřeby – potřeba bezpečí – potřeba lásky – potřeba úcty – seberealizace). Maslow se stal jedním z nejcitovanějších psychologů novodobých dějin. Vybrali jsme zde několik myšlenek z publikovaných přednášek, které vyšly letos poprvé v českém překladu, v originále již v roce 1962. Knihy významných psychologů Carla Rogerse (Způsob bytí) a Ericha Fromma (Strach ze svobody) coby základní novodobá literatura psychologie, jsou tak nyní konečně doplněny také prací Abrahama Maslowa (O psychologii bytí).
Ortodoxní doktrína motivace vycházela z darwinovské evoluční teorie a tvrdila, že vrozenou vnitřní motivační výbavu druhu mohou vytvořit pouze takové potřeby, pudy a impulzy, které přispívají k přežití jedince nebo rozmnožení druhu – stručně řečeno jsou to sobectví, sexualita a agresivita.
Zdá se, že naše vnitřní podstata není skutečně, primárně nebo nezbytně zlá… všechno nasvědčuje tomu, že zhoubnost, sadismus, krutost, zlovolnost a tak dále nejsou vnitřně dané, ale jsou spíše násilnou reakcí vyplývající z frustrace našich vnitřních potřeb, emocí a schopností.
Naše doba se takových ideálů, jako byli světec, hrdina, gentleman, rytíř nebo mystik, vzdala. Na místě toho, co jsme opustili, stojí vyrovnaný člověk bez problémů, chabá a pochybná náhražka.
Pokud to celé poněkud zjednoduším, je to, jakoby nám Freud dal tu nemocnou polovinu psychologie, a my ji nyní musíme doplnit tou zdravou polovinou.
Z našeho hlediska je Freudovým největším objevem, že významnou příčinou většiny psychických onemocnění je strach člověka poznat sám sebe – své emoce, impulzy, vzpomínky, schopnosti, možnosti, svůj osud.
Jakmile se člověk stává hlouběji sám sebou, dokáže lépe splynout se světem, s nímž dříve nebyl zajedno. Například milenci snáze vytvoří jednotu než dva běžní lidé, monismus „já – ty“ je uskutečnitelnější… Znamená to tedy, že největším vzepětím identity, autonomie či individuality, je osobnost, která současně překračuje sama sebe, dostává se za hranice svého bytí. Člověk tedy do jisté míry ztrácí své ego.
Sebeaktualizovaní (kreativní) lidé se relativně málo obávají neznámého, tajemného či magického a často jsou těmito jevy pozitivně přitahováni, to znamená, že si vybírají věci, nad nimiž mohou meditovat, nebo si lámat hlavu, jimiž se nechávají pohltit.
Chci vlastně říci, že tvořivost mých subjektů byla patrně průvodním jevem jejich celistvosti a integrace, jež vyplývá ze sebepřijetí… vynakládají méně času a energie na vlastní ochranu před sebou samým.
Každý z nás má základní vnitřní podstatu, která je založena na instinktech, je dána a „přirozená“, má zjevné dědičné určující prvky a silné tendence přetrvávat… Toto vnitřní jádro, přestože je biologicky a instinktivně založeno, je však v určitých ohledech spíše slabé než silné. Je snadné je překonat, potlačit nebo ovládnout. Může být dokonce trvale zahubeno.
Autentické self je možné definovat částečně jako schopnost slyšet hlas svých vnitřních impulzů, tedy vědět, co člověk opravdu chce nebo nechce, k čemu je způsobilý a k čemu způsobilý není…
Sebeaktualizace je definována různými způsoby, ale je patrná značná míra shody. Všechny definice uznávají nebo naznačují přijetí a vyjádření jádra nebo self, tedy uskutečnění nebo naplnění skrytých možností a schopností.
Růst nepřináší jen zisk a uspokojení, ale také mnoho vnitřních bolestí, a bude tomu tak vždycky. Každý krok kupředu je krok do neznáma, a snad i do nebezpečí. Znamená to také vzdát se něčeho dobře známého, dobrého a uspokojivého… Neuróza není podstatou vnitřního jádra, ale spíše únikem nebo obranou před ním.
Z knihy Abraham H. Maslow, O psychologii bytí (Portál, Praha, 2014) vybral a sestavil Radan Wagner