Začínám den kresbou (2006)
Martin Mainer
Od poloviny osmdesátých let,je Martin Mainer (1959) fenoménem, pro nepřipravené či neznalé neřízenou střelou, před kterou je třeba se mít na pozoru. Již za studií na AVU (1981 – 1985)nedopřával klidu pro-režimním profesorům; své názory projevoval otevřeně a s touhou po přímém střetu. Stal se jedním z vůdčích duchů alternativních aktivit, které vyvrcholily v pověstné Konfrontace. Mainer ani dnes neklesl do konformního projevu. Je stále nabitý zvláštní, někdy až tajemnou energií, je charismatický, obdařený bohatým vnitřním životem. Je inspirující pro své okolí, což mohou ostatně potvrdit jeho současní studenti z brněnské FaVU, kde vede malířský ateliér. Co dělá jinak a čím se zabývá nyní? Žije v malé nenápadné vesnici za Prahou v hospodářské usedlosti, kterou se pokouší přestavět podle svých potřeb a představ. Snad všechny prostory nesou stopy jeho práce – vidět jsou velká plátna, fotografické panely, pastely. S Mainerem jsme si tentokrát povídali v jeho příbytku – ateliéru o jeho oblíbené disciplíně – o kresbě. Ta je pro něj výchozí rovinou s prvotními záznamy, také však projevem, který rád prezentuje na svých výstavách (vzpomeňme například na velkou přehlídku v Rudolfinu).
Martine, jsi nezvykle všestranný malíř – vyjadřuješ se prostřednictvím různých technik, materiálů a postupů. Nebojíš se experimentovat a porušovat navyklá pravidla. Jaké místo zaujímá u tebe kresba?
Kresba je základ – přeci – jde o zaznamenaný pohyb ruky – jestli držíš v ruce tužku nebo štětec a chceš zachytit jejich stopu, musíš se pohnout. Kreslím celý život a kreslím rád, učil jsem se to podle reálných modelů i z hlavy, pořád je to ten nejpřímější způsob jak zachytit nevyslovitelné…ovšem kromě zmáčknutí spouště foťáku. Experimentu se nebojím, protože je to stejně vždy stejné… nové a dobrodružné a nejisté… ostatně jsem klasik. Ať tahám štětec s barvou nebo řežu dřevo nebo dokresluji reprodukci nebo dělám reliéf… stejně zase toho tak mnoho není. Práce s materiálem a podřízení se mu a jeho využití to je ve výtvarném umění to hlavní. Navyklá pravidla, která jsem si sám vytvořil, snad občas poruším, aby byla změna. Ale pravidla výtvarného umění porušovat nelze. Je to příliš stará a vyzkoušená hra, co byste chtěli porušovat? A jak ? Možná se v nějakých magazínech něco píše, ale to je jen pro pobavení neznalých a ke zvýšení zajímavosti a tak podobně. Třeba u malovaných obrazů… jak chcete porušit pravidla? Prostě to nejde! Že je tam více zelen nebo žluté, že tahy jsou velké nebo zase malé? Že tvary jsou tzv. reálné a jindy tzv. nereálné (což je nesmysl, protože tvary jsou vždy reálné, pokud je vidíme… ale je zvykem dokonce říkat, že jsou abstraktní… dodnes se to používá – úlet!) Psalo se, a často píše, jak tzv. modernisté porušovali pravidla. Kdo si to dnes myslí? Zaměňuje pravidlo za formální změnu. Vždyť jsou to naprostí klasikové… a vlastně mnohdy i upjatější a zaprdlejší než jejich zatracovaní, a prý nemoderní, předchůdci i následovníci, kteří už jsou dnes taky klasikové…
V jakých situacích začínáš kreslit? Jen když přijde nápad nebo kreslíš pravidelně s tím, že „z toho něco vzejde“? Tedy: inspirace či každodenní práce a potřeba?
Kreslím každý den. Začínám většinou den kresbou, někdy více někdy méně spojenou s písmem – poslední dobou je už písmo jen jaksi v pozadí a používám ho asi jako barevný rastr nebo jen strukturu, která pomáhá výrazu kresby. Inspirace vychází z práce a někdy se dostaví a člověk si ji uvědomuje a někdy jen děláš rutinní kresbu a nakonec zjistíš, že je inspirovanější než se zdálo. Ostatně říkám to často: inspirace znamená nadechnutí a tak to je. Když se nadechneš, musíš vydechnout ! A tak to uděláš i nakonec …
Tvé malby (obrazy) bývají zpravidla dosti kresebné. Jsi malíř inklinující k drobnopisnému podání se smyslem pro detail a jasnou artikulaci. Na plátnech dominuje spíše linie, rytmus, někdy i ornament, jasná stopa víc než mlžný kolorismus. To je blízké tvému naturelu nebo k tomu cíleně směřuješ? Možná jde také o vliv východních kultur?
Udělal jsem už tisíce maleb za život. Tak různě jsem používal barvy jak jen to šlo, takže jsem vyzkoušel i mlhu i linie, ornament i pevnou konstrukci prostoru, figury v různých polohách i systémech barev a prostoru, kompozice bez figur, geometrické systémy. To je spíše pro kunsthistorika. Člověk dělá to, co je blízké jeho naturelu – jinak to nejde (tedy jde, ale jen chvíli – ne třicet let ) Nemůžeš cíleně směřovat k něčemu co je ti vzdálené – podobné přitahuje podobné, nebo vrána k vráně… To je zákon analogie – člověk má, bohužel, i osud takový jaký má naturel – povahu ( říkal to už Herakleitos). Nechal jsem se ovlivňovat samozřejmě různými věcmi a orient a východní kultury mám rád. Ale ovlivnilo mě především evropské malířství a kultura, která sama už dávno všechny světové vlivy s potěšením a grácií použila, využila a integrovala. A co se nehodilo, nechala být. Celá kultura i civilizace je jen z jednoho dosud známého pramene a tím je Summer. Evropské výtvarné umění je neuvěřitelně konzistentní a dokonalé a dnes je jasné, že spíše Evropa ovlivnila a ovlivňuje celý svět a to po všech stránkách.
Martine, kreslíš si deníky – zaznamenáváš si nápady, situace, kompozice a děláš tak zásobník nápadů „na potom“?
Jistě, na teď i na potom… nikdy nebudu schopen využít všech nápadů. Jen za posledních deset let jsem nakreslil cca čtyři tisíce A4 a další a další formáty, které se hemží nápady a různými kompozicemi. Některé jsem už využil i zpeněžil… a některé používám i použiji v malbě, grafikách i realizacích, které mě teprve čekají. Doufám, že je jednou zájemci ocení a moje děti nebudou muset ty „papírky“ vyhazovat – prostě si je nechají nebo prodají…
Myslíš, že se Tvé kreslení nějak vyvíjí nebo spíš proměňuje, např. v různých (odlišných) obdobích, kdy jsou rozličně akcentované tendence, pocity, obsese, manýry, vize atd.?
Vše se vyvíjí a proměňuje a moje kreslení také. Samozřejmě jsem v různých obdobích byl a jsem pod různými vlivy nebo na ramenech jiných, řekněme obrů živých i mrtvých. Byl jsem čistá plena a bral jsem si jak to přišlo a nikdy jsem nepřemýšlel proč, ale vždy jsem věděl na čí ramenech momentálně stojím. Je to různé, někdy bývají období, kdy člověk kreslí barevně
(dá-li se barevné kresbě ještě říkat kresba ) a někdy více černobíle či ve valérech jedné barvy. Daly by se u mě jistě vysledovat různě uplatňované manýry a tendence. Např. v současnosti používám kaligrafické hroty a tahy jimi různě modeluju a měním intenzitu šedi, takže to je jistě určitá manýra. Většinou mě to drží dokud to samo nepřestane a pak přijde zase jiná manýra, obsese, žena, vize. Je to kolotoč a kdo ví jestli se smrtí zastaví ?
Poznáš (vycítíš) kdy je kresba hotová? Vracíš se k ní třeba i druhý den nebo jí považuješ za definitivní záznam chvíle a není možné (správné) jí později korigovat?
Je to různé, ale hlavu si s tím nelámu. Někdy klidně dokresluji, jindy (většinou) to nechávám být a raději kreslím jinou. Myslím, že poznám kdy je kresba hotová a taky, když už není místo na papíře. Ostatně, hotovost u kreseb není tak důležitá , právě naopak …
Vidíš-li po čase nějakou svou kresbu, vzbuzuje v Tobě vždy stejnou náladu, třeba i jedinečný pocit při jejím zrodu? Působí tedy nějak výrazněji na Tebe nebo si kresba i Ty žijete své (další) životy?
Je to různé, někdy cítím přesně a vidím ten okamžik i náladu při vzniku, i si vzpomenu na situace kolem, někdy ne. U těch starších je to až nostalgické – jistě – člověk se do toho otiskuje daleko více než si myslí… teda když si nevymýšlí a je upřímný sám k sobě. Ale platí i to, že si žijeme své vlastní životy – taky jak jinak.
Jsi vyznavačem lehkých „inspirativních“ drog (či halucinogenů), které si také osobně dopřáváš. Kreslíš při opojení? Jestliže ano, jsi při pohledu za střízliva pak s nimi spokojen? Ptám se proto, že je známo, že malovat a být ožralý nelze. Nebo lze, ale blbě a s tristními výsledky…
Tato otázka je dobrá, ale i zrádná a je lehce desinterpretovatelná a zavádějící, ale rád Ti jí odpovím. Hhalucinogeny nejsou sice návykové, ale jsou to velmi silné změny vědomí, ke kterým při nich dochází a ne vždy jsou příjemné… První halucinogenní intoxikaci s následnou vizí jsem zažil v roce 1984 (houby). Změnilo mě to život, náhled na svět, přírodu, stromy, vesmír atd. Od té doby jsem už pár tripů zažil (různé přírodní i syntetické halucinogeny ), ale rozhodně nejsem triper který může počítat své tripy na stovky – já spíše na desítky. A zažil jsem i špatný trip a jednou hodně špatný a tak vím, jak je to zrádné a jak to může být i nebezpečné! Špatný trip je velmi poučný! Musí se to zažít, nelze to předat slovně… poslední dobou už moc neexperimentuji, nějak už nechci a asi se i bojím a tělo stárne… Vize se mi dostavovaly i bez halucinogenů, ale to tak kolem pětatřiceti přestalo. Škoda… teď už zbývají jen sny – mám občas takové, ve kterých se zfetuju a to mě docela baví… Párkrát jsem zkusil kreslit při intoxikaci malou dávkou – vždy je to objevné a tvorba asociací i barevného vidění prostoru je neuvěřitelně zesílena. Kresby jsou to dobré, ale je jich minimum. Při skutečné dávce to prostě nejde nebo mě to nezajímalo… Vlastně, abych nekecal… asi to jde a jistě jsou umělci, kteří pravidelně halucinogeny nebo jiné drogy používají (vím o lidech, kteří pracovali poměrně pravidelně na pervitinu, opiu, hašiši, heroinu atd.). Opilci kreslí často…jinak. Jsem vyznavačem spíše konopí, ale to není halucinogen. Kresby s trávou jsou stejný jako bez trávy. Alkohol piju taky, ale nikdy při práci ani za volantem! Mnozí výtvarníci kreslili i malovali opilí naprosto skvěle, třeba Toulouse Lautrec a jiní. Vůbec se u výtvarníků málo mluví o drogách (kromě chlastu) a když, tak většinou se zdviženým prstem… na rozdíl od hudebníků, u kterých to nikomu nevadí a jsou respektováni i jejich díla vzniklá na tvrdých – většinou pořádně tvrdých drogách. Znám jednoho varhaníka, který často hraje Bacha a bere si před koncertem pořádnou dávku hašiše – prý se pak lépe strefuje do oktáv a rytmů… každý má nějakou tu neřest.
Jsi dnes znám jako umělec se sklonem k tvorbě se zdůrazněním podvědomí a odbouráváním sebekontroly. Kreslíš a maluješ také na základě drogových zážitků. Kresba je tedy pro Tebe především jakýmsi projevem obyčejně skrytého podvědomí?
Prostě lidi potřebují člověka zařadit… drtivou většinu ze své tvorby jsem dělal tzv.normálním způsobem, což je samozřejmě také práce s podvědomím či nadvědomím či jak to ti slavní psychiatři nazvali. Umění je na tom postavené… teda co dělali lidi před těmi pojmy? Asi si na záchodě vždy načůrali na hlavu nebo co… Michelangelo se jistě trápil, neznaje tyto skvosty myšlení… V osmdesátých letech jsem se snažil u pár obrazů jakoby si vzpomenout na barevnost a strukturu vizí, které mě naprosto ohromily a ohromují dodnes
(odkud se to bere?) a maloval jsem – Hadí jed, Sílu rostlin a pár dalších, ale výsledky ani zdaleka nedosahovaly komplexnosti a síly vize… většinou jsem cítil nemožnost sdělit tu vizi – snad její část nebo začátek… Kresba je naprosto syntetická, je projevem všech složek – ducha, duše, těla, boha. Ostatně všechny lidské projevy, ať někdo chce nebo nechce, jsou právě jenom tím, z tohoto systému – z podstaty věci nelze uniknout …
Nejvíce ses proslavil právě kresbou a to na velké výstavě v Rudolfinu v roce 1999????. Zde si představil cyklus „automatických záznamů“. Jak vznikaly, můžeš mi ten proces přiblížit?
No, Ty říkáš proslavil… já spíše cítil opak. Profesionálové čekali malbu – tu dobrou, tlustou olejovou a ten chlápek si dovolil totální experiment a ještě na papír… Celá výstava vznikala od dubna ´98 do poslední tečky v srpnu v Mikulově na sympoziu v roce ´99. Krok za krokem popisovala můj duševně duchovní i fyzický vývoj v tomto období, kdy jsem se intenzivně zabýval sebe-zpytem pomocí meditací, soustředění, automatické kresby a psychotronických systémů. Pod vedením Ivana Gellnera, slovutného a velmi výkonného mága, léčitele a člověka jsem se nořil do „magie„ i jejího praktického využití. Nakonec jsem stále více inklinoval ke své vlastní práci – taky na Ivanovy uzemňující rady a doporučení a použil své schopnosti do barevných kreseb – maleb pastelem na černých papírech (některé jsou více kresby a některé nelze nazvat kresbami). Vzniklo jich asi tři sta, vystavil jsem myslím něco kolem dvě stě padesáti věcí… byl to konceptuální výkon i výstava a jistě měla rezervy, ostatně v Rudolfinu si už naběhl kde kdo…
Nebylo až moc odvážné sestavit z těchto „výronů“ nad-pod-vědomí celou expozici? Není to příliš subjektivní projev, těžko komunikující s běžným divákem, spíše tedy věc intuitivní a dosti v sobě uzavřená?
Bylo i nebylo. Cítil jsem vnitřní tlak i se radoval z tohoto bláznivého pokusu… A pak – duchové mi říkali ať to vystavím sakum pikum! A taky a to hlavně – na předpokládanou výstavu, která byla domluvena a kde měly viset různé obrazy z různých období, tedy i oltář ze Stedelijk Muzea v Amsterodamu, nebyly nakonec peníze. Musel jsem se tedy rozhodnout jestli chci výstavu vůbec dělat. Sám jsem si na ni musel půjčil dvě stě padesát tisíc… abych případně mohl přivézt na instalaci i obrazy, ale jenom ty z ateliéru. Na ostatní – u sběratelů doma i v cizině a na pojištění – nebyly peníze a tak jsem se po prvním dnu rozhodl vystavit čistě Vlek lesa lesů, zaznamenávající dodnes pro mne jedno z nejúžasnějších životních období. Každý kdo zažil rychlý průlom či vstup do světa za zavřenýma očima do světa magie tomu jistě porozumí… Ostatně, jak už jsem řekl – každé umění je na těchto věcech postaveno a subjektivní nebo objektivní pojmy ve smyslu výtvarného umění, to je vlastně blbost, protože nelze oddělit tyto dvě složky, vymyšlené filozofy a psychiatry a použité kunsthistoriky, kteří si myslí jak je to úžasná klasifikace. Není úžasná, je naivní… běžný divák s výstavou vůbec neměl problémy – naopak, nikdy jsem nedostal žádné dopisy od diváků, ale tady ano a hodně a spousta lidí se se mnou kvůli tomu sešlo a diskutovalo o věcech i svých názorech a chtělo slyšet ty moje. Intuitivním věcem lidé vždy rozumí a naopak nerozumí kalkulacím… problémy měli jenom odborníci výtvarní a kolegové, kteří jsou zvyklí vždy vše hodnotit. Ale to je normální, ostatně dnes vím, že se výstava měla udělat jinak a lépe a nebyl by to problém, ale tak to chodí – po bitvě je každý generál.
No, myslím, že to není tak jednoduché, ale pojďme se ještě podívat na ty kresby z druhé strany. Co si mají diváci při pohledu na tyto pastely vybavovat? Máš nějaké přání kam by je to mělo „táhnout“ nebo Ti to je jedno? Jsou to jisté partitury – návody či zcela volné a spíše improvizační záznamy s libovolnou interpretací?
Tato otázka by zasluhovala asi obšírnou odpověď, ale zkusím to krátce. Co si má divák vybavovat? Neznám odpověď, ať si vybavuje co chce a hlavně snad i to co má před očima – tak jako u každého jiného výtvarného produktu. Kam „táhnout“? Zase – každý podle svého naturelu, vývoje a schopnosti; myslím, že bylo zřejmé z výstavy – teda tomu kdo chtěl vidět a slyšet – že se jedná o obrazy ze světa za zavřenýma očima, jak poeticky a výstižně říká o tomto prostoru Ivan Kellner. Je to prostor neuvěřitelně obrovský a kupodivu lehce dosažitelný. Vždy fascinoval lidské bytosti, od jejich vzniku se jím zabývají, ztvárňují ho – mluví o něm a snaží se ho zmapovat i uchopit. To ostatně začíná velmi rázně dělat i dnešní špičková věda, protože je to prostor – kdoví – možná daleko větší a obydlenější než celý slavný hmotný vesmír! Každý ho máme v programu – tak říkajíc v bedně… a zadarmo! Všechny antické i (a ještě starší) civilizace o ničem jiném nemluví, nic jiného nezpodobňují, nic jiného pro ně není určující než vymezení se k tomuto světu – světu bohů, démonů, bytostí , světu po smrti – tedy zásvětí. Je to alfa a omega naší civilizace, která má již šest tisíc let trvání a je konzistentní a úplná a nelze si myslet ( tedy pokud nejsem blbec ), že lidé kteří postavili pyramidy, zikkuraty, dali nám veškeré zákony, veškeré obiloviny, luštěniny, ovoce, vinou révu, svatby, pohřby, křty atd… byli ujetí, hloupí, naivní, neznalí… trapně se vyžívající v nesmyslu. Opak je pravdou, jsme to my, kdo je pyšný, nafoukaný a každého předka považujeme za primitiva, protože nejezdil v autě a nebydlel v paneláku… Interpretace je pro každého jeho vlastní věcí i pro mne je interpretace mého vlastního díla mnohdy složitá, obzvláště u těchto věcí. Některé kresby, nemohu než to říct, jsem cítil jako záznamy v – pro mne nečitelném – hieroglyfickém písmu nebo jinak zprostředkované vzkazy z neznáma a při jejich vznikání se mi ježily vlasy a chlupy na těle a cítil jsem mystérium přímo na omak… Některé geometrické grafy velmi připomínající super grafy nejvyspělejší vědy a některé jsou k nerozeznání od fotografii či počítačových simulací rozbíjených částic v těch nejmodernějších urychlovačích, některé jsou neomaleně počítačové, což pro mne, v té době zarytého odpůrce počítačů, mobilů atd., bylo dost šoky! Prostě záhada na zahádu a v tom také je, alespoň pro mne, poezie a kouzlo celé výstavy v Rudolfinu. Sám jsem byl velice často překvapen vznikem a průběhem vznikání jednotlivých kreseb a dodnes jsem.
Kreslíš tedy „bez kontroly“, v jakémsi transu. Vnímám v tom kus mystiky, astrální rovinu, universální hybnou sílu apod. Reflektuji to správně?
Je to jinak, ale cítíš to správně… Mám plnou kontrolu, v transu nejsem (třeba bych rád byl), jsem klidný, soustředěný, myšlenkami netěkám a pozoruji vznikající kresbu, pohyb ruky i myšlenky které se mi objevují… Možná by se dalo říci, že je tam dotek mystiky… nevím, možná jde o astrální rovinu – nebo plazmu starých Keltů, kde jsme tak jako tak všichni neustále přítomni a ona v nás – živí i mrtví. O universální hybnou sílu jde určitě – bez ní není nic ! A třeba i o určitou universální tzv. databanku, do které se dá vejít, vzít si informaci atd… Často jí používali i vědci jako Einstein či Landau nebo umělci jako Mozart a další.
Jsou pro tebe důležité sny? Pracuješ s nimi, napadá tě v nich něco co pak se dostává do tvé práce?
Sny jsou pro mne velmi důležité a zatím s nimi pracuji jako začátečník, ale vím, že se s nimi a v nich pracovat dá. Občas mě i inspirují a často jsem na výstavách nebo vidím někoho malovat – ráno si pak říkám: čí to vlastně byly obrazy? Moje nebo těch snových umělců nebo kamarádů, kteří podle snu byli autory? Ostatně je mnoho již dnes dostupných nauk a škol, které se sny efektivně pracují. Jak říkají Tibeťané: vše je sen – i bdělý stav je sen.
Máš schopnost vnímat u lidí jejich auru, rozdílnou barevnost, náboj, jemně strukturované vibrace atd.? Myslel si při kreslení třeba i na symbolickou barevnost čaker (center energie) v lidském těle? Zabýváš se tím?
Nemám tu schopnost zřít přímo, musím si vše vždy nakreslit, jemnými vibracemi a strukturami jsem se samozřejmě zabýval, i čakrami a jejich třeba barevnou symbolikou. Nezabývám se tím momentálně a hlavně – kopíroval jsem svého učitele a když se tím zabýval on, zabýval jsem se tím taky. Když už šel za čakry a za energie, šel jsem taky. Byl jsem svědomitý žák. Teď se zabývám malířstvím a psychotroniku používám jen k vlastnímu pobavení, vlastnímu sebepozorování a vnitřnímu dialogu z různými aspekty vlastní osobnosti nebo i k tréninku – nechci úplně vše ztratit a bez cvičení mizí rychle mnoho věcí! Je to jako hra na klavír nebo slovíčka cizího jazyka nebo i jaksi prakticky – třeba si kreslím dálnici po které mám jet a když se nakreslí problém, jedu raději vlakem… ovšem na to nepotřebujete být psychotronik – je tam problém konstantní …
Je pro tebe důležité místo kde kreslíš nebo to nevnímáš a vycházíš pouze ze sebe?
Vycházím ze sebe, ale místo jistě člověka ovlivňuje. Nakreslil jsem mnoho věcí na vojně nebo v nemocnici i u moře, ale taky mám rád to svoje jedno místo a jsem zvyklý si k němu sedat.
“Vidíme to co jsme“, říká se trefně. Něco na tom bude… Martine, jaký jsi (případně tedy co vidíš)?
Teda jestli jsme co vidíme, pak co jsou slepci? Myslím spíše, že vidíme to co známe. A co neznáme, nemáme pojmenované, prostě nevidíme. Ostatně jsme zřejmě pravým opakem toho co vidíme, protože to je jen přelud a klam rytmu v jakém jsme schopni tu tekutou energetickou plazmu našimi přístroji vnímat… a pak – spíme a chrápeme a nemáme sebemenší potuchy, co jsme, kdo jsme – je to jen verbální hra, kterou se snažíme přesvědčit sami sebe o všem možném, mezi jiným o tuhosti reality nebo dokonce o nehmotných částech našich bytostí. Nevíme vůbec nic! Vidím co vidím a myslím, že vidím velmi dobře, oči sice stárnou, ale pořád slouží dobře… občas vidím za roh nebo kolem dokola, občas přes zeď, nějak to přisuzuju pravidelným meditacím, těm klasickým zenovým s otevřenýma očima, ale všiml jsem si toho až po pěti letech cvičení. Ze začátku to bylo docela otravné – prostě jsem viděl letět motýla za sebou a zároveň četl knihu. Ač to zní divně – je to pravda, možná to i souviselo s „otevíráním hlavy“ – nestarám se o to, občas si to ověřím, ale není to k ničemu.
To, že můžeme vidět věci i za zavřenýma očima, které jsou reálnější než běžná realita, nedokážu vysvětlit a ještě jsem ani žádné vědecké vysvětlení neslyšel a vždy jsem tím byl naprosto fascinován a ptal jsem se velmi často… Třeba jen o vnímání barev toho lidé, ale i špičkoví vědci vědí velice málo a není podle nich zatím ani předpoklad, že bychom mohli vědět více. Nerozumíme zatím realitě o nic více než lidé kdykoliv dříve a kdoví jestli teorie našich předků a jejich poznání systému reality nebylo hlubší a lepší. Schováváme za slovní vyjádření teorií současných vědců, které – bůhví proč – považujeme za pravdivé.
U tebe je zřejmá touha po Absolutnu, po poznání. Jsi stále něčím přitahován i zneklidňován, váben a trápen z nemožnosti celého naplnění… V co (koho) věříš?
Možná to tak vypadá a snad i jsem takový, ale jsem hlavně obyčejný lenochod… přitahují mě víc ženy než bůh a taky jsem jimi váben, trápen a nenaplňován… mám rád lidi (asi to zní blbě) a jejich všechna náboženství, jejich touhu po poznání i po bohu, jejich schopnost porozumět i jejich potenciál, který je daleko převyšuje, jejich osvícení, které tak září… Nevěřím v nic, promiň.
Radan Wagner, 2006