Je něco svatého v životě lidském.
Thornton Wilder
Do posvátného prostoru chrámu vstupují dva umělci, dlouholetí přátelé, kteří si přes odlišné vyjadřovací prostředky kladou podobné otázky. Malíř Radan Wagner i sochař Jasan Zoubek se ve své tvorbě zabývají především tím nejpůvodnějším a současně tím nejzásadnějším, a to, kdo je člověk a co je svět.
Název výstavy – Kontinuita – odkazuje k osobní kontinuitě tvorby každého zvlášť, ale i ke kontinuitě jejich společného setkávání a vystavování. Za sebou mají četnou řádku společných výstav doma i v zahraničí. Oba patří ke generaci umělců nastupující na výtvarnou scénu v 80. letech 20. století, přičemž poprvé se setkali na neoficiální skupinové výstavě K ROK´88 pořádané v kulturním domě v pražských Strašnicích. Jedním ze spoluorganizátorů výstavy byl právě Radan Wagner. Následně se oba umělci stali členy skupiny Tunel, která se v dalších letech prezentovala u nás i v zahraničí. Jmenované akce pokračovaly v tradici neoficiálních uměleckých přehlídek, jako byly například Konfrontace z 60. let nebo Malostranské dvorky z počátku 80. let. Na nich prezentovali svou tvorbu svobodně uvažující umělci, aniž by ji museli, předem odsouzenou k zákazu, předkládat oficiálním kulturním komisím.
Svými počátečními aktivitami oba umělci deklarovali jasné vymezení se vůči oficiálním autoritám. Nepodbízení se komukoliv je jejich trvalým znakem. Ani dnes se nehodlají přizpůsobovat jakékoliv poptávce, ale hledají vlastní autentické otázky a odpovědi. A právě proto se jejich tvorba stává nadčasovou. Žijí sice současností, ale jejich dílo odkazuje dál, za pomíjivost okamžiku každodennosti.
Od 80. let 20. století se značně proměnila společnost, ve které oba autoři žijí a tvoří, zmizely politické kulturní komise a každý zodpovídá především sám sobě. To ovšem není nijak jednoduché, často je člověk sám sobě soudcem nejpřísnějším. Oba umělci tak dál rozvíjí své téma člověka a přírody, které zpravidla vyjadřují jednoduchými výrazovými prostředky, někdy až minimalistickými gesty, čímž se v tichosti dostávají k nejhlubším vrstvám bytí.
Radan Wagner (* 1958) se veřejnosti poprvé představil jako spoluorganizátor a také účastník výstavy K ROK´88. V tu dobu se jako student dějin umění živě zajímal o neoficiální výtvarnou scénu. Spojení teoretika a umělce v jedné osobě není nijak ojedinělé, nejeden umělec byl současně skvělým teoretikem i autorem vysoce odborných textů o umění. Již renesanční tvůrci byli proslulí svými traktáty o umění, stejně jako později například Miloš Jiránek, Bohumil Kubišta anebo Johann Wolfgang Goethe, umělec i teoretik působící jak na poli literárním, tak i výtvarném. A samozřejmě i mnohým současným umělcům znalost teorie a dějin umění pomáhá orientovat se v možnostech vyjadřování a tvoření. Teoretická studia Radana Wagnera sice předurčují mimo jiné k roli organizátora výstav a autora odborných textů, ovšem rozhodně mu nebrání v autentickém uměleckém projevu. Jak sám říká: „v ateliéru nemyslím na nic jiného“. Že umělcům znalost teorie ve volné tvorbě spíše prospívá, dosvědčují i četné rozhovory, které s umělci Radan Wagner vedl.
V počátcích své vlastní tvorby, v polovině 80. let, byl Radan Wagner významně ovlivněn symbolismem, touha proniknout do hlubin lidské duše i univerza je v jeho tvorbě přítomná stále. Zprvu se opíral o prvky figuralismu, jeho oblíbeným motivem bylo torzo, které chápal jako symbol paměti lidstva. Fragmenty těl umisťoval do abstraktního prostoru, kde ve stavu beztíže a bezčasí vstupovaly do různých vztahů. Velký význam pro malíře měla i symbolika barev: hnědá symbolizovala hmotu země, základní materii, zelená racio, červená emoce. Již v této fázi bylo zjevné, že Radan Wagner pracuje s podvědomím, s tušenými, či s dočasně vynořujícími se pocity a vjemy. Neurčité archetypální tvary evokující stavy zrození, plynutí, prolínání, vytrácení se či Plótinovské emanace provázejí Wagnerovu tvorbu, jakousi osobní mytologii, dodnes. Trvalým prvkem Wagnerovy tvorby je dualita, od počátku ji vnímá jako základ svého chápání světa – vždyť si nelze představit světlo bez tmy, řád bez chaosu, nahoře bez dole, zvuk bez ticha. V posledních letech se ve své „měkké geometrii“ zaměřuje především na vyjádření poměru mezi světlem a hmotou, mezi viděným a tušeným. Protipóly však nestaví do ostrého kontrastu, kdy jedno popírá druhé, ale naopak bez pevných hranic ve výsledku tvoří jednotu.
Současná tvorba Radana Wagnera je na rozdíl od jeho prací z 80. a 90. let oproštěna od zobrazování konkrétních věcí, mizí postavy i symboly, obrazy se stávají spíše záznamem stavů a procesů. Ovšem i když se Wagnerova malba oprošťuje od nadbytečných prvků a gest, od tradičních mytologických symbolů, neztrácí obsah – abstraktnost výjevu neznamená absenci významu, příběhu či děje. Pomocí vertikálních a horizontálních linií, kruhů, oválů, mlhovin či krystalických útvarů vytváří svět bez hranic, kde se vše prolíná – vědomé je prostupováno nevědomým, pozemské se propojuje s nebeským, stálost se mísí s pomíjivostí, minulost s budoucností, vnitřní s vnějším. Archetypální krajiny jsou nyní oproštěné od torzovitých útvarů, výjevy se stávají čistým záznamem bezčasí a věčného trvání, které, třebaže převrstvené naléhavostí okamžiku, je neustále přítomno v základu našeho bytí. Věčnost se tak propojuje s časností a s konkrétní událostí.
Při zaobírání se konstantami bytí se Radan Wagner musel nutně vypořádat s jevem světla. Světlo jako symbol transcendentna, vše objímající a vše prostupující, je i nejsilnějším prvkem Wagnerovy výpovědi posledních let. Přibližně na přelomu tisíciletí se pro něj světlo stalo ústředním námětem tvorby a tak jako vše ostatní i světlo chápe v duálních souvislostech, staví ho do vztahu s tmou nebo s hmotou. Světlo prostupuje a prozařuje temnotu, ať už sestupuje s nebes na zem, nebo vzlíná či vyzařuje z útrob země. Například na obraze Modrá (Světelná) hora z roku 2004 je vrchol hory obklopen světlem, ale rovněž vlastní světlo vyzařuje. Jako v sopce tu žhavé jádro Země proniká k vrcholu, kde se setkává s vesmírným světlem zahalujícím vše pozemské, pevná struktura matérie se splývavě propojuje s éterickou podstatou světla. Současně tu autor odkazuje k posvátnosti hor a výšin, k místu setkávání s vnitřním já i s ozvěnou bohů.
Světlo přináší božské či numinózní mezi nás, je poslem, ale i výpovědí o tom, co člověka přesahuje. Tuto transcendující mocnost nebes Radan Wagner příznačně zachytil na obraze Zrození světla (Příběhy světla) z roku 2006. Z počátečního chaosu univerza vyvstává nastupující řád, probleskující paprsky se pozvolna rodí z temnot vesmíru a ukotvují se a řadí v téměř pravidelných geometrických obrazcích. Zato temnými mlhovinami rodící se světélkující Souhvězdí Raka z roku 2008, kde hvězdy jsou uspořádané do jasně vymezených kosočtverečných tvarů, už světlo jednoznačně reprezentuje pevně daný, i když lidmi stále jen tušený řád světa. K světlu jako symbolu nekonečna i svědka paměti všech dějů odkazují Věčné okamžiky, 2007. Ač fyzikálně popsané, světlo v nás stále evokuje něco neuchopitelného, něco vyššího, věčné tajemství.
Radan Wagner se ale nezabývá jen vesmírným světlem, světlem počátečního zrodu a nastupujícího řádu. Světelné paprsky se odráží od zvlněných vodních hladin, anebo písčitých dun, na kterých se zrcadlí ve zlatých odlescích. Světlo jako určující prvek lidských příběhů probleskuje tmou, jako nevědomí prostupuje vědomím na obraze Za noci našeho bytí z roku 2006, kde světelné záblesky jsou soustředěny v centru emočního pole prožívané události. K podobám světla patří i to, které vyzařuje přímo z nitra člověka – Světlo v nás, 2004.
Protipólem neuchopitelné záře je pevná struktura země i horizontály vodních hladin, na které vystupuje temnota hlubin, tůní i moří. Horizontály přecházejí v horizonty, v linie, kde země se dotýká nebe a kde to nahoře odděluje i prostupuje tím, co je dole, a střídají se s vertikálami k nebi se tyčících stromů a prosvětlených lesních scenerií. Obě linie jsou propojovány mlhovinami a různými útvary prostupnosti.
Jemná barevnost přírodních vjemů nám umožňuje soustředit se na podstatu vyjevujícího se, tušeného, jako by nás Radan Wagner chtěl přivést na cestu starých řeckých filosofů hledajících pralátku univerza, podstavu světa. Prvek prolínání evokuje Plótínovskou emanaci, kdy vyšší proniká vším nižším, Jedno se účastní všeho, kdy není odkud a kam, ale jen jest, jeví se i nejeví.
Geometrizující abstraktní prvky Radan Wagner uplatňuje i pro vyjádření mezilidských vztahů, respektive pro náměty, kde je přítomnost člověka zásadní, kdy děj je postaven na prožívání člověkem, ať už se jedná o konkrétního jedince, zážitky samotného autora, nebo o obecně lidské prožívání vnějších i vnitřních impulzů. Wagner do geometrických tvarů převádí stavy rození zážitků a emocí, setkávání, prolínání, ustávání lidských vztahů, ať už se jedná o vztahy partnerské, spjaté s konkrétním prožitkem, nebo obecně mezilidské. Osobní příběhy jsou plné pohybů, neustále se v nás něco rodí či ustává, trvá nebo se vytrácí, setkává se, zaniká, plyne, rozptyluje se. I zde uplatňuje dualitu chaosu a řádu, rozumu a citu, jasného a tušeného. Pohyb jako entitu lidského bytí, ať v podobě fyzické nebo emoční, jako nositel citů, Radan Wagner přenáší do konstelace kruhů nebo kružnic. Tyto útvary – stylizovaní herci zpodobovaného dramatu ‒ na pozadí každodennosti prochází různými stavy, radostmi či ztrátami, duševním prožíváním proměnlivé povahy existence.
Pro náměty mezilidských vztahů autor volí, na rozdíl od přírodních či kosmologických témat, menší formáty pláten, jako by chtěl tyto vztahy a procesy uzavřít do intimnějšího prostoru. Přesto se velkým formátům pro zachycení psychických stavů nevyhýbá, jako například na obraze Naděje z roku 2007. Tak jako tmu prozařuje světlo, strach či obavy v pravidelném rytmu černých a bílých linií střídá naděje. Světlé linky naděje postupně rozptylují obavy, až je nakonec cestou vzhůru plně přerůstají. Na modrém pozadí tu autor opět uplatňuje princip duality, černá střídá bílou, negativní střídá pozitivní.
Do pravidelných čtverců a obdélníků vzájemně odlišených barevně převedl autor zájem o mezilidské interakce, vzájemné setkávání, komunikaci a působení na sebe. Geometrické tvary reprezentují jednotlivá setkání s našimi bližními i s neznámými lidmi, která nás někdy obohatí, někdy nám něco vezmou, jindy se s někým setkáme, aniž by v nás dotyčný cokoliv zanechal. Obraz z roku 2018 Radan Wagner nazval příznačně Konstelace a vrátil se jím k symbolice barev jako k nositeli prožitků, emocí a citů. Konstelace mají několik variant a navazují na starší verze, například na Vymezování z roku 2005, kde převažují čtverce červené barvy, barvy citu. Vzájemnými průniky segmentů a dalších geometrických tvarů, jako například na obrazech Přesahy a setkávání a Rozum a cit, oba z roku 2014, nebo Žena sou zbožná a Když nebe do tebe vchází, oba z roku 2016, vyjadřuje pestrost a nejednoznačnost lidské psychiky.
Prvek časovosti, třeba i záznam konkrétního okamžiku, se odráží ve Wagnerově oblibě vodního živlu, který se prosazuje jak v tématech čistě přírodních, tak i v tématech mezilidských vztahů, například Večer u lávky, 2015, Na hrázi v noci, 2009, Útesy, 2009, Řeka, 2010. Do konkrétní, respektive imaginární krajiny zasadil lidské pobývání na obrazech Probuzení, 2016, a Bližní kraje, 2019.
Na litoměřické výstavě Radan Wagner představuje obě hlavní polohy své tvorby, tiché a klidné zaznamenání přírodních jevů, noření se do oduševnělé fysis, i téma lidských vztahů. Život i svět Wagner vidí jako tajemství, které dává bytí proměnlivou dynamiku a které lze v příhodných okamžicích nahlédnout.