Křik paviánů v betonové džungli
Galerie hl. m. Prahy opouští prostory ve Staroměstské radnici a svou činnost přesouvá do Karlovy ulice. Nový program v Colloredo-Mansfeldském paláci byl zahájen výstavou Jiřího Davida (1956). Expozice pod názvem Křik paviánů nabízí díla především z let 2011 – 2013. Společným jmenovatelem všech artefaktů je beton jako výrazový i stmelující prvek.
David je zpravidla vnímán jako kontroverzní, ale také inspirativní osobnost napříč generacemi. Během osmdesátých let proslul jako iniciátor polooficiálních Konfrontací, které představovaly studenty pražských uměleckých škol (AVU a VŠUP). V roce 1987 se stal zakládajícím členem skupiny Tvrdohlaví, od níž se však později distancoval. Vydal se na samostatnou dráhu, zasahoval do různých oborů a upozorňoval na sebe osobitými prohlášeními. Každá z jeho výstav vzbuzuje zaslouženou pozornost a někdy i vyhrocenou polemiku.
V rámci postmoderní filozofie a estetiky se chápe umělecké reflexe a v proměnlivém zacílení. Podle vlastního rozpoložení a výběru adekvátních výrazových prostředků střídá postupy a podoby své práce. Věnuje se malbě obrazů, aranžované i manipulované fotografii, plastice a instalacím ve veřejném prostoru (připomeňme neonové srdce na Pražském hradě, trnovou korunu na střeše Rudolfina či objekt z klíčů na Starém Městě).
Na probíhající výstavě představuje David kolekci z posledních let. Základním a vše prostupujícím médiem je v tomto případě beton. Netypický umělecký materiál ponechává po nanesení v syrovém ztuhlém stavu – stává se tak dominujícím a jednotícím médiem. Expozice je rozprostřena ve třech sálech vyprázdněného paláce v Karlově ulici. V rozptýleném světle chybí výrazná barevnost. Obrazy a objekty mají šedé valéry s bílými a černými akcenty. Kompozice a gesta jsou tedy nepokrytě hmotná (dle autora také jako reakce na příliš „dematerializované“ převažující tendence). Zjevně a záměrně chybí rovněž jednoznačné sdělení („Současné umění má smysl teprve v okamžiku, kdy věc, na kterou se díváte, si dokážete přetransformovat do své vlastní paměti, a nemusíte ji konfrontovat s mou,“ zobecňuje David princip vnímání umění).
Výstava je soustředěným zhmotňováním vlastní či společné paměti. Nalezené nebo obětované všední předměty (jakési ready mades) jsou nenávratně fixovány nekompromisní hmotou. Trnové větve, skleněná růže, fotografie, plastová sluchátka, filmové pásy, magnety, kapesníky, zavařovací gumy, knihy, kosti, figurky, lastury… to vše neuniklo Davidově pozornosti a stalo se součástí zvláštních haptických koláží či prostorových asambláží. Výsledek překvapivě nepůsobí jako bezprizorní kydání dekadentního rázu (jak to známe z četných příkladů řady rádoby umělců), ale spíše jako osobně laděná zábavná kunstkomora. Z výstavy dýchá radost ze samotného procesu tvorby, hravé gesto uvolňující dosud zadržovaný respekt k blízkým věcem (týrající fetišismus) a rozhodnost udělat vše nově (jinak) – zkrátka chuť překonat svazující umělecké doktríny i osobní návyky.
Rozlitý a zatvrdlý beton připomíná sopečnou lávu. Dekorativní i agresivní hmota nechává o sobě vědět snad na všech exponátech. Rozlévá se průběžně jako tkáň do všech koutů. Rozměrnější a více nadosobní obrazy či skrumáže drobných důvěrně laděných objektů (k výjimkám patří větší solitérní socha Motýla již z roku 1995) nenesou jasný příběh. Spíše nabízejí popud k dalším volným asociacím a k otevření zasutých pocitů a dávných vzpomínek. V tom tkví základní smysl prezentovaných děl. A nutno dodat, že návštěva výstavy, aniž víme přesně proč, doznívá v mysli velice dlouho. Pro Davida má však ještě jinou a přínosnou rovinu: „V každé etapě svých prací se snažím hledat polemická východiska vůči mé předchozí práci. Snad ze strachu před stereotypem opakování, v obavě před jistotou sebepoznání, nebo před formálním rukopisem.“
Křik paviánů je název výstavy – výstižnou metaforou džungle umělecké scény. Tvůrci vyvrženi z kolektivních systémů a již neexistujících pravidel stvrzují svou osamělou existenci sebestředným chováním. V dnešní rozdrobené – atomizované společnosti snad nic jiného nezbývá? Umění stojící na okraji většinového zájmu tak vysílá vřeštící signály spravující okolí o své přítomnosti.
Radan Wagner, 2013, psáno pro Literární noviny
