„Pisi“ se zabydlel na Národní třídě
Petr Pisařík (1968) je zvláštním úkazem. Poprvé na sebe upozornil samostatnou výstavou v pražské Galerii MXM v roce 2001, naposledy účastí na nedávné londýnské přehlídce českého postmoderního umění ve Framless Gallery. V těchto dnech představuje ve „Špálovce“ svou aktuální tvorbu – a to doslova. Část artefaktů totiž pozvolna vzniká „živě“ přímo v galerii na Národní třídě.
Když na počátku devadesátých let vystavoval se skupinou Pondělí (Milena Dopitová, Pavel Humhal, Petr Lysáček, Michal Nesázal, Petr Zubek), bylo jasné, že se jedná o další posun v uměleckém nazírání. Pisařík spolu se svými generačními druhy opouštěl dosavadní „tvrdohlavou“ vazbu na znaky, symboly a mýty dávných kultur. Většinové historizující citace tak již patřily předchozí vlně, můžeme-li se zde ovšem dopustit jisté paušalizace. O slovo se opět hlásil koncept, nadsázka a „nesnesitelná lehkost“ tvorby. Nové projevy pod-vědomě odrážely stále nepřehlednější společenskou situaci a nemožnost jejího konečného (jednoznačného) uchopení a pojmenování.
Pisaříkova tvorba byla zpočátku mnohými přezírána pro svou syrovou neohrabanost, myšlenkové vyprázdnění, duchovní mělkost a přiznanou povrchnost. Tento obsahový „handicap“ byl navíc umocňován formálním zpracováním. Obrazy a objekty, skládané z netradičních či nalezených materiálů, se zdály být esteticky nevytříbené či dokonce „ošklivé“. Vše se mnohdy jevilo jako nebohá provokace a ideová bezradnost – amatérismus a „z nouze ctnost“. Definitivnímu zatracení se však přeci jen cosi vzpouzelo. Pisaříkův projev byl totiž ve své podstatě silný a neodbytný. Čím tedy?
Pisařík byl a je neotřelý, zdravě živelný a živoucí. Jeho bezprostřední a spíše intuitivní malířská i sochařská práce by však bez jisté časové konstelace byla v celém vývoji spíše okrajová. Nestalo se tak. Svou povahou totiž trefně reflektuje obecně nastalou situaci – „tekutou“, bez zjevného těžiště, dominantního ideálu a pevných hodnot. Pisařík svým uměním již tehdy držel pověstný prst na tepu naší doby.
Pisařík není žádný myslitel. Nebo to alespoň nedává okatě najevo. Jedná se o osobnost v mnohém paradoxní. Je malířem, ale své obrazy pojednává stříkací technikou, je sochařem, který plastiky nesochá, ale z cizorodých fragmentů libovolně sestavuje, je známou a společnost milující postavou, ale je takřka nemožné se s ním setkat na domluvené schůzce. Pisařík je bohém, který si libuje ve značkovém oblečení, na kterém si zakládá (neodmyslitelná je jeho černá kšiltovka). Naší dobou se pohybuje s lehkostí, avšak nevyzpytatelně, užívá si života s naprosto nevázaným a neskrývaným šarmem, pracuje i hýří.
Kdo to myslí vážně…, tak se jmenuje současná výstava v Galerii Václava Špály. Je to provokativní či varující titul? Zde jde spíše o pouhé přitakání a holé konstatování. Pověstné je Pisaříkovo umění, ale i jeho podivínství. O to více si zaslouží obdiv pořadatel – kurátor výstavy, která byla domlouvána v době, kdy umělec neměl „ani čárku“. Vše vytvořil v několika posledních měsících před zahájením. Tedy skoro vše.
Návštěvníci expozice uvidí v suterénu a přízemí řadu nových obrazů či objektů v až scénografickém promyšleném uspořádání. Tentokrát však na plátnech nenaleznou Pisaříkovy typické užití třpytivých flitrů či drcených pestrých materiálů. Geometrické kompozice (bez názvů) připomínají svou barevností a roztříštěností spíše kubistické inspirace. Divákovo oko je vtaženo, mámeno i zrazováno optickými klamy připomínající části architektury či neznámé objemy. Obrazy však nepostihují jeden určitý objekt nazírání. Spíše se jedná o jakýsi souhrn několika vjemů najednou (jako když si na monitoru otevřeme více obrázků na jedné ploše). Výsledkem je neurčitý labyrint tvarů, zákoutí a pohledových prostupů. Obrazy zde čekají na divákovu interpretaci, která však nemá začátku ani konce či rozuzlení stejně tak jako naše chaotická, rychlá a po povrchu klouzající doba.
Ano, čas je u Pisaříkovy výstavy důležitým momentem (kde jsou ty doby, kdy umělec připravoval svou výstavu celé roky – tápal, pochyboval a lopotil se). Pisařík, jak už bylo řečeno, vytvořil podstatný díl výstavy v neuvěřitelně krátkém období. Zbytek dodělává průběžně přímo na místě. V prvním patře galerie visí na zdech prázdné masivní, někdy i zlacené rámy, oznamující obrat k sofistikovanějšímu vyznění. Postoupíme-li dále, ocitneme se nečekaně v chaotickém pracovním prostředí. O co se jedná? Pisařík si zde zřídil ateliér, a jak říká: „Kdo si může dovolit takový luxus a pracovat přímo na Národní třídě.“ Přáteli přezdívaný „Pisi“ zde rozjímá, tvoří, přijímá návštěvy a doplňuje chybějící expozici. Barvy, spreje, šablony a další nezbytnosti jsou po ruce. Také postel, neboť v galerii podle potřeby přespává. Pisařík má na završení celé výstavy čas téměř do konce dubna, kdy jeho prezentace končí. Stihne to? V tomto případě se mu dá věřit. Svou rychle se rodící prací je posedlý – rád na daných místech improvizuje a nechává se prostředím ovlivňovat. Máme se tedy na co těšit. Pisařík totiž přes svou nevázanost a zdánlivou hravost pracuje poctivě a s plným nasazením. A jde mu to od ruky. Je to zvláštní, ale zpravidla při svém chvatném počínání nesklouzne k prázdné manýře. Jeho dílu je dána blíže neurčitá energie, atraktivní bezprostřednost a nevšední opravdovost. Přitom se příliš neopakuje. Vyčerpá-li jednu z možných cest, pouští se po jiné – dosud neprozkoumané. Do slepé uličky se obyčejně nedostává. Od tohoto nebezpečí jej spolehlivě chrání talent, intuice, zkušenost a ještě „cosi“ navíc.
Radan Wagner
