Přímý úder Jiřího Sozanského v Kutné Hoře
Umění mívá mnohé podoby, pohnutky a cíle; jeho rozpětí je široké a očekávání bývají různá – od pouhé zábavy přes formální experimenty až po reflexe hlubokých a tíživých traumat své doby. Tvoření může mít osobní ba intimní charakter, a jindy zase společné (společenské) rysy ukazující na jevy a projevy lidského rodu – na jeho humánní kvality, také však na temné stránky povahy obnažující se v nečekaných konstelacích. Takto „nastavená zrcadla“ nejsou jistě příjemná, lichotivá či povznášející, o to více však zobrazující, pravdivá i alarmující. Tvorba Jiřího Sozanského patří již dlouhodobě k takovýmto nekompromisně odrážejícím případům.
Výstava v kutnohorském GASKu, centru současného umění, je strhující. Pod názvem Mezní situace se zabývá novodobým zhodnocením stavu mravních hodnot a vyhrocením závažných konfliktů s jeho fatálními následky. Obsahově je vymezena 70. výročím ukončení druhé světové války a 20. výročím ukončení dramatických konfliktů v bývalé Jugoslávii. Celé vyznění expozice však, jak už to v tomto projevu bývá, převyšuje konkrétní události a nabízí zamyšlení nad trvalým nebezpečím, zmarem i přetrvávající nepoučitelností. Vstoupíme-li do tohoto výstavního prostředí, může se nám zdát, že máme neservírovanou „příliš silnou a hořkou kávu“; ale pravda je už prostě taková.
Jiří Sozanský (1946) je malíř, kreslíř, grafik, sochař či autor instalací, který se zabývá odvrácenou (někdy pod-vědomě skrytou) stranou lidské podstaty, ale i „jobovskou“ umanutostí této skutečnosti nějak odpovědně čelit. Jeho tématem je tedy existenciální zakotvení člověka – jedince opakovaně zakoušejícího a pokoušejícího (se). Osobně je tento umělec k takovému rozhodnutí čímsi vrozeným předurčen, také jeho až barokní exaltovanost jistě souvisí s tradicí Prahy, v které vyrůstal.
Poslední roky však pobývá Sozanský nejraději v dobrovolném exilu na chalupě poblíž Světlé nad Sázavou – vzdálen ruchu tržních mechanismů či mediálních ideologismů. Svým založením je přes dočasná členství v různých skupinách (12/15 Pozdě, ale přece) a spolcích zarputilým solitérem i otevřeným kritikem „kýče a šmíry“ ve všech jeho, nejen uměleckých, podobách. (Pověstné jsou jeho střety například s Milanem Knížákem). Sozanský je vyučeným zedníkem, po té však byl pro mimořádný talent přijat na pražskou AVU, kde studoval (1967 – 73) se svými pozdějšími generačními souputníky Václavem Bláhou či Petrem Pavlíkem. Znalost pořádného řemesla je znát na celé jeho vypjaté tvorbě i úderných výrocích („Kašírky nesnáším. V umění i životě.“). A také box – jeho celoživotní vášeň – je patrný nejen na jeho bytelné postavě, ale i na bojovnosti („Někteří hoši z výtvarek občas aspirovali na pravý direkt a levý hák!“). Přátelství a kamarádství, i když patřičně časem prověřené, si však váží. A také sociální cítění má mimořádné. O to více nesnáší přetvářku a omezenost: „Nebezpečná je záměna kultury a popkultury, hlavně v prostředí kde cílem je sledovanost čili smlouva neodpovědných grázlů s publikem ke konzumaci balastu třetí kategorie, odporných zábavných show s nechutnými baviči, kteří otravují mozky širší veřejnosti výtokem vlastní omezenosti.“
Sozanský se však neuzavírá do sebe a už vůbec ne do pocitu vlastní výlučnosti. Má za sebou řadu náročných projektů, pro které vytvořil artefakty do určitého prostoru: Terezín (1980), Most (1981 – 82), Dům č. 50 (1987), Sarajevo (1985), Karlín (2003) a podobně. A tak má také právo soudit mnohé poklesky: „Zdejší klima přeje autorům, kteří se probíjí životem s úsměvem idiota a jsou flexibilní. Étos se zaměňuje za přetvářku a drama za karikaturu nebo škleb… Upřímně řečeno, stačí málo, abych se z úplné pohody dostal do agrese a bojovné nálady kdekoli a kdykoli. Představ si, že s tímto vyladěním chodím po světě a žádnému z výtvarníků, z nichž většina nebudí sympatie, jsem dosud neroznýtoval frňák,“ svěřil se mi Sozanský, a tak jsem rád, že jsem osobní setkání přežil ve zdraví.
Nejraději pracuje Sozanský v cyklech a nahlíží tak dané téma z různých fazet a ponorů: Suterén (1979), Člověk Job (1988), Bojiště (1988 – 89), Pád (1989 – 91)… Také v Kutné Hoře je výstava posazena na dlouhodobě soustředěné a kontinuální práci. Projekt Mezní situace vychází rovněž ze studia dokumentů, deníků, dobových výpovědí či autentických zážitků z míst, v kterých autor opakovaně pobýval (Terezín, Osvětim, Buchenwald, Sarajevo, Mostar). Výsledkem je intermediální koncepce, jakýsi environment, složený z klasické kresby a grafiky, instalace, objektů či bronzové plastiky, a nechybí ani nová média. Fašistická diktatura se kryje s komunistickou, také však i s tou skrytou a o to více záludnou. I tímto aktuálním poukazem je Sozanský pro mnohé nepohodlným autorem, označovaným pak jako kdosi „mimo realitu“. Zlo a lhostejnost se tím však nevymýtí a jejich žalobce to nevzdává. Ostatně, nejedná se v tomto případě o náhlé, v médiích spíše spektakulární, válečné pohledy. Již Sozanského diplomová práce na Akademii pocházející ze sedmdesátých let souvisela s druhou světovou válkou a holocaustem, kdy vytvořil plastiku na téma Deníku Alberta Speera.
K současné velkolepé výstavě dodává její spolukurátor Jiří T. Kotalík následující úvahu: „Jiří Sozanský se rozsáhlým projektem Mezní situace po boku legendárních Goyových cyklů Los Caprichos a Hrůzy války vrací k věčnému tématu člověka v mezní situaci, aby intenzivní uměleckou reflexí evokoval klima rozvratu a zkázy, a hledání naděje v beznaději, které zůstávají i do dnešní doby varovným mementem globální civilizace.“ Sozanskému je (či musí být) vlastní řeč zápasu, boje, tlaku, útlaku… artikulující náležitě devastovaný mravní řád a krutě potíranou toleranci, která je nahrazována zuřivým „popravištěm svědomí“.
Radan Wagner
