První světová válka začala v Praze
Rakouské kulturní fórum uvedlo pozoruhodně emotivní expozici, svérázně připomínající jedno neblahé výročí. Letos tomu totiž bude 100 let, kdy vypukla První světové válka, která změnila mapu budoucí Evropy, ale i dosavadní víru v moderní humanismus. Jde o událost, kterou odvál čas, přesto některé její atributy s ní spojené mohou budit vášně i dnes.
Výstava pod poněkud matoucím názvem Princip Sauer – Příčina a následek je první uměleckou akcí reagující na prozatím přehlížené datum. Její autor Abbé Libánský ji pojal poněkud svérázně i atraktivně. Rakouské kulturní fórum na Jungmannově náměstí v Praze se tak dostalo do poněkud frapantní situace, z které však vyšlo se ctí. I když pozice „viníka“ započaté války je spíše již v rovině historické (u někoho dokonce spíše nostalgické), je pravdou, že Vídeň v roce 1914 vše odstartovala. Ještě coby centrum monarchie vyhlásila válku Srbsku a následný dominový efekt šel samospádem v atmosféře všeobecné nevraživosti. Současný nadhled nad zasutými událostmi je přesto ze strany pořádající instituce chvályhodný. Rakousko tak na našem území uvádí nekonvenční, informační, v mnohém však „cimrmanovsky“ laděnou výstavu.
Libánský (nar. 1952) je původně pražský umělec, který – ne zcela dobrovolně – vycestoval s rodinou jako celá řada signatářů Charty 77 v rámci „Akce Asanace“ v roce 1982. Od fotografického média přešel postupně především k realizacím landartových a site specific projektů (umění tvořené pro zvláštní místo). Zřejmě nejvíce diskutovanou jeho akcí bylo postavení 250 bust prezidenta Edvarda Beneše na česko – rakouské hranici v roce 2002. Nyní se Libánský zaměřil na jiné historické téma.
První světová válka, jak známo, započala atentátem na následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželky – české šlechtičny Žofie Chotkové, která byla tehdy již těhotná. „Sedm kulí v Sarajevu“ tak náhle zmařilo hned tři životy. Útočník – srbský anarchista Gavrilo Princip byl možná jen záminkou či uspíšením začátku války. To už se nedovíme. Každopádně 28. červen 1914 se stal spouštěcím mechanismem a známým symbolem. Druhou postavou, vystupující však v závěrečném dějství, byl další anarchista Franta Sauer (tedy Kyselý). Princip zavraždil následníka trůnu (1914), Sauer svrhl a rozbil nenáviděný „habsburský“pomník na Staroměstském náměstí (1918). Dvě gesta, dvě události vymezující trvání První světové války. U obou se jednalo o pohnutky nespoutané emoce, přes časový oblouk spolu nějak souvisí. Tedy: Příčina a následek, jak zní podtitul výstavy. Tak to alespoň vidí i vnímá a v trefných symbolech akcentuje umělec Libánský.
Výstava připomíná také některé historické paradoxy. Zatímco v Srbsku je vrah Princip vnímán jako národní hrdina, Sauerův čin byl a je předmětem diskusí. Dokonce se opět vedou spory o případném znovupostavení sloupu. Na pozadí těchto skutečností vyznívá Libánského výpovědˇ nejednoznačně. A to je dobře. Návštěvník se tak pohybuje v jakémsi „muzeu“ dokumentů, filmů a fotografií (ty jsou zde prezentovány podle dobových podob v měříku 1 : 1, zobrazují oba anarchisty, císařskou rodinu, dobové reálie, ale třeba i Adolfa Hitlera hledícího na srbskou Sauerovu pamětní desku instalovanou na místě činu). V samotné expozici pak na sebe strhnou jistě pozornost prostorové artefakty – jakési fetiše či atributy sledovaného tématu. Zde se ke slovu hlásí výtvarná stránka této komorní instalace. Zvláště působivá je hromada sádrových odlitků vražedné pistole FN 910, evokující jakési smetiště dějin. Tomu sekunduje skrumáž paroží u protější stěny, symbolizující stovky či tisíce zastřelených zvířat, která padla na Konopišti díky zvrhlé následníkově vášni. (Pořádku milovní úředníci evidovali, že jejich pán vypálil během svého života 227 697 ran na lovnou zvěř).
Výstavě dominuje věrná pěti metrová kopie zničeného Mariánského sloupu ze Staroměstského náměstí. Při pouliční oslavě pádu monarchie jej euforický dav nemilosrdně strhnul na zem. V čele této akce stál zmíněný Franta Sauer, známý též jako věrný kumpán Jaroslava Haška a první vydavatel Dobrého vojáka Švejka. Tento spisovatel, příslušník pražské bohémy a zakládající člen anarchistického hnutí u této příležitosti prohlásil památné věty: „Dnes řeční k lidu kde kdo. Za Rakouska byl zalezlý někde za pecí, bál se jen trochu nahlas promluvit a dnes mluví, řve od rána do večera. Kdyby ti lidé, jak tu jsou, porazili tenhle sloup hanby, nebylo by to sice pořádné hrdinství, ale alespoň jakýsi čin, jistě větší než začmárávání německých firem.“ Katolický sloup Panny Marie tak stál vedle reformátorského pomníku Jana Husa na Staroměstském náměstí pouhé tři roky.
Historie, zdá se, se opakuje. Co by asi řekl Sauer na současnou diskusi? Na jedné straně totiž stojí Společnost pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, která usiluje o jeho znovu vztyčení na původním místě. Na straně druhé existuje Petice proti postavení tzv. Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Napodobenina originálního čtrnáct metrů vysokého objektu se již připravuje. Do občanského či historického sporu se vmísila i politika. Tehdejší primátor Bohuslav Svoboda myšlenku obnovy podporoval, proti byli především stoupenci evangelických církví. Přitom sloup s pozlacenou sochou Panny Marie na vrcholu, dílo Jana Jiřího Bendla, byl v roce 1650 vztyčen jako výraz díkůvzdání za zachování města během okupace Švédů za Třicetileté války. Spor o sloup je dnes tedy opět aktuální. A zdá se, že i výstava Abbého Lipánského rovněž. Jeho expozice v Rakouském kulturním fóru oživila naší historickou paměť.
A na závěr: proč je Libánský Abbé a ne Jaroslav? Umělec na proměnu jména vzpomíná takto: „V roce 1972 jsem udělal úspěšné přijímací pohovory na Husovu bohosloveckou fakultu a vyrazil to zapít do mojí domovské hospody U Malvaze. Vlezl jsem do dveří a oznámil do rozpitý společnosti: ´Pánové, ode dneška jsem student teologie.´ Můj přítel Petr Ragan, který teď žije v Austrálii, vstal, zvedl půllitr s tím skvělým malvazským černým pivem a povídá: ´Tak tu ode dneška s námi sedí abbé Fária.´ (známá dlouhovlasá postava z filmu Hrabě Monte Christo).“
Radan Wagner
