Vážení přátelé,
na výstavě Radana Wagnera, právě jsme se sešli na jejím zahájení, si uvědomíme absenci duchovních hodnot, kterou nám 21. století nabízí jako velké vítězství hmoty nad duchem. Duchovní umění v dobách masívní pop kultury se může zdát až čímsi archaickým, konvenčním, historickým, ale tak tomu není. Každopádně cosi jako duchovní umění, které vychází z dávných principů zobrazené posvátnosti, existuje i v současnosti. Důležité ovšem je, abychom si duchovní umění nepletli s uměním náboženským, to v současnosti vzkvétá velice podivnými plody. V českém umění jsou duchovní tradice velice silné, ale nebývají zdůrazňovány a tak se ocitají neprávem na okraji kulturního povědomí i taková jména jako Otokar Březina, Julius Zeyer, Jakub Deml, Josef Šíma, Bohuslav Foerster či Miroslav Kabeláč. Velkolepý úspěch posledních dní, který slavila výstava Karla Malicha, je ovšem ukázkou, že duchovní umění má svou velkou přitažlivost. Když se mu ovšem dá prostor. Nejen v galerii, ale zejména v našem vědomí.
Hlavním tématem Wagnerovy malby je světlo. Na jeho plátnech jako by probíhala polemika mezi světlem vnějším, které člověka obklopuje, a vnitřním, které může naopak lidská bytost vyzařovat. Na ploše jeho obrazů probíhá také věčný svár mezi temnotou a světlem, jenž je bojem o pozitivní existenci našeho bytí stejně jako vesmíru. Pro malíře je to těžko a pracně dosažitelný cíl, ale je v jeho silách, tak jako v našich silách je vydat se na cestu za světlem. Tak, jako je světlo symbolem projeveného božství, může být pro malíře nikdy nekončící variací na zobrazení, neboť světlo je utvářející, je naprostou zárukou života. Duchovního stejně jako hmotného. Zkušenost se světlem je pro malíře, stejně jako pro mystika, nejzazší realitou, nikoliv vyabstrahovanou ideou či iluzí.
Světlo bylo ve všech kulturách symbolem projeveného božství, pravdy, poznání a osvícení. Bylo cílem, ke kterému směřovaly nesčetné generace. Buddhisté vnímali světlo jako pravdu a osvobození a měli ho ztotožněné s Buddhou. Hinduisté vnímali světlo jako plodivou sílu, svatost projevenou skrze Kršnu. Také v Íránu byl Ahura Mazda vnímán jako pán světla. V taoismu je světlo projevem nejvyšší formy, tedy nebytí, a v židovské kabale se setkáváme s pojmem ejn-sof, tedy neomezené světlo. Také Kristus je vnímán jako „světlo světa“, a z počátku býval vnímán i zobrazován jako solární Bůh.
Vážná poselství Wagnerových obrazů nejsou naléhavá ani proklamující, spíše tichá, básnivá. Vrství se na sebe v jemných strukturách a pomocí Odlesků, Vibrací, Prolínání a Odpoutávání. Pohybů a Plynutí. Vedou diváka cestou barevných odstínů kamsi, odkud padá biblická mana. Právě takový obraz Radan Wagner namaloval.
Radan Wagner se mi svěřil, že maluje na tmavý podklad. Začíná temnotami, jakýmsi prvotním chaosem tmy, a obraz buduje světlem. Nadějí v něj. Nadějí v překonání temnot. Jsou to temnoty, v nichž se lidstvo, stejně jako jedinec, periodicky ocitají a jež nás vrhají na samotné dno existence. Boj s temnotami není jen doménou mystiků, ale nás všech. Proto mají svůj hluboký smyslu v umění, v obrazech.
Připomeňme si při té příležitosti Jana Amose Komenského, jenž nebyljen zprofanovaným učitelem národů, ale velkým myslitelem. Komenský, jenž v Anglii ztratil poslední naděje, se zamýšlel nad stavem lidské existence a kupodivu naději neztrácel. On, pro něhož osobní beznaděj byla téměř každodenní skutečností, ve své emigraci sepsal významný spis Via lucis, Cesta světla, v němž naléhavě poukazuje na tři školy, v nichž člověk může získat vědomosti. Tou první je škola světa. Druhou je škola čistého poznání. Třetí je škola Písma, tedy Boží. Tato druhá a třetí škola jsou světlem, ke kterému se musíme ubírat, jestliže nechceme splynout s temnotou světa. Komenský ovšem vnímal světlo ne jako fyzikální veličinu, ale jako jas vycházející z božských podstat a třídil je na vnitřní, vnější a věčné. Toto triadické vnímání světla novověkého myslitele navazuje na prastará poselství, která najdeme již v pravěkých duchovních konceptech.
Můžeme tedy doufat, že i dnešní zahájení výstavy bude pod pozitivním vlivem všech vycházejících světel, vnějších, vnitřních i věčných.
Vážení přátelé,
na výstavě Radana Wagnera, právě jsme se sešli na jejím zahájení, si uvědomíme absenci duchovních hodnot, kterou nám 21. století nabízí jako velké vítězství hmoty nad duchem. Duchovní umění v dobách masívní pop kultury se může zdát až čímsi archaickým, konvenčním, historickým, ale tak tomu není. Každopádně cosi jako duchovní umění, které vychází z dávných principů zobrazené posvátnosti, existuje i v současnosti. Důležité ovšem je, abychom si duchovní umění nepletli s uměním náboženským, to v současnosti vzkvétá velice podivnými plody. V českém umění jsou duchovní tradice velice silné, ale nebývají zdůrazňovány a tak se ocitají neprávem na okraji kulturního povědomí i taková jména jako Otokar Březina, Julius Zeyer, Jakub Deml, Josef Šíma, Bohuslav Foerster či Miroslav Kabeláč. Velkolepý úspěch posledních dní, který slavila výstava Karla Malicha, je ovšem ukázkou, že duchovní umění má svou velkou přitažlivost. Když se mu ovšem dá prostor. Nejen v galerii, ale zejména v našem vědomí.
Hlavním tématem Wagnerovy malby je světlo. Na jeho plátnech jako by probíhala polemika mezi světlem vnějším, které člověka obklopuje, a vnitřním, které může naopak lidská bytost vyzařovat. Na ploše jeho obrazů probíhá také věčný svár mezi temnotou a světlem, jenž je bojem o pozitivní existenci našeho bytí stejně jako vesmíru. Pro malíře je to těžko a pracně dosažitelný cíl, ale je v jeho silách, tak jako v našich silách je vydat se na cestu za světlem. Tak, jako je světlo symbolem projeveného božství, může být pro malíře nikdy nekončící variací na zobrazení, neboť světlo je utvářející, je naprostou zárukou života. Duchovního stejně jako hmotného. Zkušenost se světlem je pro malíře, stejně jako pro mystika, nejzazší realitou, nikoliv vyabstrahovanou ideou či iluzí.
Světlo bylo ve všech kulturách symbolem projeveného božství, pravdy, poznání a osvícení. Bylo cílem, ke kterému směřovaly nesčetné generace. Buddhisté vnímali světlo jako pravdu a osvobození a měli ho ztotožněné s Buddhou. Hinduisté vnímali světlo jako plodivou sílu, svatost projevenou skrze Kršnu. Také v Íránu byl Ahura Mazda vnímán jako pán světla. V taoismu je světlo projevem nejvyšší formy, tedy nebytí, a v židovské kabale se setkáváme s pojmem ejn-sof, tedy neomezené světlo. Také Kristus je vnímán jako „světlo světa“, a z počátku býval vnímán i zobrazován jako solární Bůh.
Vážná poselství Wagnerových obrazů nejsou naléhavá ani proklamující, spíše tichá, básnivá. Vrství se na sebe v jemných strukturách a pomocí Odlesků, Vibrací, Prolínání a Odpoutávání. Pohybů a Plynutí. Vedou diváka cestou barevných odstínů kamsi, odkud padá biblická mana. Právě takový obraz Radan Wagner namaloval.
Radan Wagner se mi svěřil, že maluje na tmavý podklad. Začíná temnotami, jakýmsi prvotním chaosem tmy, a obraz buduje světlem. Nadějí v něj. Nadějí v překonání temnot. Jsou to temnoty, v nichž se lidstvo, stejně jako jedinec, periodicky ocitají a jež nás vrhají na samotné dno existence. Boj s temnotami není jen doménou mystiků, ale nás všech. Proto mají svůj hluboký smyslu v umění, v obrazech.
Připomeňme si při té příležitosti Jana Amose Komenského, jenž nebyljen zprofanovaným učitelem národů, ale velkým myslitelem. Komenský, jenž v Anglii ztratil poslední naděje, se zamýšlel nad stavem lidské existence a kupodivu naději neztrácel. On, pro něhož osobní beznaděj byla téměř každodenní skutečností, ve své emigraci sepsal významný spis Via lucis, Cesta světla, v němž naléhavě poukazuje na tři školy, v nichž člověk může získat vědomosti. Tou první je škola světa. Druhou je škola čistého poznání. Třetí je škola Písma, tedy Boží. Tato druhá a třetí škola jsou světlem, ke kterému se musíme ubírat, jestliže nechceme splynout s temnotou světa. Komenský ovšem vnímal světlo ne jako fyzikální veličinu, ale jako jas vycházející z božských podstat a třídil je na vnitřní, vnější a věčné. Toto triadické vnímání světla novověkého myslitele navazuje na prastará poselství, která najdeme již v pravěkých duchovních konceptech.
Můžeme tedy doufat, že i dnešní zahájení výstavy bude pod pozitivním vlivem všech vycházejících světel, vnějších, vnitřních i věčných.
Václav Vokolek, 2013