HISTORIE Výstavní síň Mánes
Spolky a jejich budovy vždy odrážely kulturní život, umělecká směřování i míru mezioborové vzájemnosti a soudržnosti. Také bávají svědky osobních i tvůrčích ambicí, stejně jako ekonomických a společenských možností a preferencí své doby. V tomto volném cyklu jsme se tentokrát zaměřili na SVU Mánes, jeho budovu a působení ve 20. století.
Funkcionalistická či konstruktivistická budova Mánesa vyrostlá nad Vltavou v roce 1930 patří k stavebním ozdobám Prahy. Její bělostný korpus na Masarykově nábřeží se rozprostřel v těsném sousedství Šítkovské vodárenské věže postavené do dnešní podoby roku 1591 a částečně upravené v polovině 17. století. Moderní počin a historický svědek tak tvoří harmonický nadčasový „dialog“ – nová stavba je situována na místě bývalých Šítkovských mlýnů, zbořených v roce 1928. Architektem velkorysé a nákladné stavby se stal Otakar Novotný, který do komplexu projektoval výstavní síně, spolkové místnosti, „francouzskou“ restauraci či kavárnu s rozlehlou vyhlídkou na plynoucí řeku. K nedalekému secesnímu domu Hlaholu od Josefa Fanty z roku 1905 tak přibyla další spolková budova.
Osudy stavby, stejně jako samotného SVU Mánes odrážejí ve svých proměnách nálady a možnosti doby. Také pořádané výstavy se staly jakýmsi lakmusovým papírkem; jejich podoba a význam odpovídaly nastalým konstelacím. Nová budova byla otevřena výstavou Sto let českého umění (1830 – 1930) za patřičného zájmu veřejnosti při účasti představitelů Československé republiky. Spolek však měl již v té době za sebou interní roztržky – mladí a radikálnější ze společných řad demonstrativně odcházeli (a také se vzápětí vraceli). Někteří z nich založili v roce 1911 konkurenční Skupinu výtvarných umělců (V. Beneš, E. Filla, V. Špála, J. Šíma, J. Gočár, A. Matějček a další; později byl také přijat V. Kramář, od kterého si ostatní slibovali prosazení v zahraničí) a začali také vydávat vlastní časopis Umělecký měsíčník pod vedením Josefa Čapka. Tito „vzpurní odpadlíci“ zpravidla vystavovali v Obecním domě. Zvláště jejich šestá výstava v roce 1914, pořádaná souběžně s expozicí Moderní umění v SVU Mánes, vyvolala bouřlivou polemiku o povaze a směřování kubismu.
Na počátky novodobého Mánesa vzpomíná architekt Karel Honzík ve svých pamětech takto: „Ve třicátých letech se sešla v Mánesu většina bývalých výtvarníků Devětsilu. Nejen těch, kteří se v roce 1922 od něho odštěpili do Výtvarné skupiny, aby sledovali dále linii poetického naivismu, ale i těch, kteří prošli devětsilovskou érou konstruktivismu a poetismu. Vyvolávám si vzpomínku na dlouhý schůzový stůl Mánesa. Každý člen se v ní jeví jako osobnost pro sebe, jako vyhraněný krystal… Je tam ještě stará garda: Emil Filla, tajemný jako sfinga, Josef Gočár, vážně usměvavý se svým cigárem. Sangvinický Otakar Novotný. Výbušný Karel Dvořák. Důstojný a mlčící Vincenc Beneš. Světácky povznesený Kamil Roškot. Žoviální Václav Špála. Mezi nimi teoretikové a historikové: Vznešený Antonín Matějček, latinsky neklidný Václav Nebeský, jako vulkanická hora klidný Kamil Novotný, srdečně usměvavý Vladimír Novotný, hamletovsky divadelní Jaromír Pečírka.“
Kormidlo spolku postupně drželi především poněkud racionálnější mladí architekti – předsedové: Otakar Novotný, Josef Gočár a Jaroslav Frágner, tedy vyznavači odkazu konstruktivismu a poetismu. Také mladí malíři a sochaři opustili poetický naivismus dvacátých let a kráčeli „od konkretizace k abstrakci“ – tedy k lyrickému kubismu, artificialismu a surrealismu. A tak již dva roky po otevření Mánesa se v jeho prostorách konala Poezie 1932, nejdůležitější meziválečná pražská výstava postihující aktuální evropské trendy s důrazem na surrealismus (E. Filla, A. Hoffmeister, F. Janoušek, V. Makovský, H. Wichterlová, J. Šíma, Toyen, J. Štýský atd.). Domácí scéna byla doplněna „zajímavějšími“ zahraničními hosty: H. Arpem, S. Dalím, M. Ernstem, P. Kleem, G. De Chiricem, A. Giacomettim a dalšími osobnostmi. Přes její nesporné kvality si vysloužila od avantgardněji smýšlejících kritiků (J. Chalupecký) odsudek.
V počátku třicátých let rozvíjely nadále spolky horlivou činnost. Vedle „pestrého“ společenství Mánesa začala „šedá“ Umělecká beseda (K. Holan, V.Rabas, V. Rada) dostihovat poněkud roztříštěný, ale známější spolek; také besední časopis Život náhle soutěžil s mánesáckými Volnými směry. Zdravé a někdy dravé soupeření přerušilo až vypuknutí druhé světové války. Jakých příběhů byla budova Mánesa později svědkem, se dočtete příště.
Radan Wagner, 2014, psáno pro Revue Art