HISTORIE Umělecká beseda
První polovina 20. století přinesla nebývalý rozkvět moderního umění, které razantně směřovalo k novým obzorům a průzkumům. Zrychlený čas a pokrok byl vnímán ve zjitřeném sebe-vědomí jako plynulá energie spojující (mnohdy i negující) minulost s přítomností a nebývale otevřenou a nadějnou budoucností. V tomto volném cyklu připomínáme nastalou atmosféru a nevšední pohyb na pozadí renovujících se spolků s jejich centry i životy.
Sílící nároky na individuální vhled bez ztraceného slohového bezpečí s sebou zároveň přinášely potřebu vymezit se, ale i sdílet příbuzné postoje ostatních. Pro takovou situaci poskytovaly vhodné území i zázemí tradiční, avšak nově vnímané a využívané spolky. Vedle SVU Mánes byla u nás takovým přístavem Umělecká beseda s poněkud smířlivějším programem či postojem. („Umělecká beseda má krevní skupinu T, to jest tolerance“, prohlašoval její významný člen básník Vladimír Holan). Novodobá historie tohoto spolku se datuje od prvního desetiletí 20. století, kdy se na scéně objevil všestranný výtvarník a iniciátor Jaroslav Jareš a jeho „skupina“, působící ve spolku od roku 1909 (mimochodem, tento poněkud zapomenutý umělec je autorem československé vlajky v podobě jakou známe a používáme dodnes). Pozoruhodný souputník Josefa Čapka zahájil svou aktivitu mířící více k veřejnému životu v tzv. Mayer-klubu na Letné – dílně, čítárně, knihovně – diskusní „univerzitě“ obracející se k „reformě života“ se slovanským akcentem a odkazem Mikoláše Alše. Po „jarešovském“ obrodně urputném a rychle startujícím období vtiskla pak spolku poněkud bezstarostnější tvář trojice malířů: Václav Rabas, Vlastimil Rada a Vojtěch Sedláček. Touto proměnou se však Beseda vzdalovala aktuálnějšímu programu SVU Mánes (s jádrem – tvorbou malířů Osmy) a dostávala ne vždy zaslouženou nálepku opatrného konzervatismu.
Funkcionalistická stavba Mánesa se zaskvěla v plné kráse nad Vltavou v roce 1930; to se již čtyři roky na protějším břehu choulila v okolní zástavbě méně nápadná budova Besedy. Poblíž malostranského Újezdu a kostela Panny Marie Na Prádle vyrostl podle dvojice spolkových architektů Janda – Vořech třípatrový puristicky koncipovaný dům (dnes na adrese: Besední ulice čp. 3 a 5). Spolkový provoz se pak odehrával v přízemí a suterénu (v patrech se nacházely byty). Pro výtvarný obor bylo však nejdůležitější nádvoří s vestavěnou Alšovou síní o rozloze 500 metrů čtverečních, opatřenou horním přirozeným světlem. Galerie s přilehlým koncertním (divadelním, přednáškovým, společenským) sálem se stala novým kulturním centrem uměleckého dění V Praze. (Pozdější adaptace z roku 1964 však celkovou dispozici změnila).
Alšova síň byla otevřena v dubnu roku 1926 za přítomnosti pražského primátora Karla Baxy a dalších představitelů veřejného života. K prvním počinům patřily výstavy Felixe Jeneweina, Františka Bílka, Františka Gellnera, Ludvíka Kuby a Grigorie Musatova. Umělecká beseda a SVU Mánes tak naplno zahájily „konkurenční souboj“, zvláště při pořádání zahraničních výstav, ale i při rozdělování státních zakázek (k hradní orientaci však měli blíže „mánesáci“). Tyto názorové střety však mnohdy nepřinášely nevraživosti osobní – vzájemná migrace jednotlivých členů byla běžná a snad i užitečná.
Vlastní sídlo Umělecké besedy umožňovalo již také plně rozvinout společenskou aktivitu; v tomto ohledu, zdá se, byla čilejší než její dosud známější protistrana. Vedle „vážné“ složky to byly především – eufeministicky řečeno – „čaje“, které se konaly každou druhou sobotu v Alšově síni za účasti členů všech oborů, ale i pozvaných přátel, sběratelů či mecenášů. Při těchto příležitostech zde například recitoval své básně Vítězslav Nezval či Jaroslav Seifert, vystupovala legendární Skupina uměleckého tance Milči Mayerové, pěvci a sólisté Národního divadla, Vlasta Burian, mnohdy také Jaroslav Ježek s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem. Alkoholu a pochoutek dodaných za režijní ceny od lahůdkáře Jana Paukerta byl vždy dostatek. (Připomeňme, že právě v této besední budově provedli v roce 1927 svou legendární jevištní prvotinu Vest Pocket Revue hostující Voskovec a Werich, která nakonec dosáhla 208 repríz! Svou premiéru zde o rok později také měly jejich hry Smoking revue a Gorila ex machina. Beseda byla vskutku spolkem tolerantním – poskytovala či pronajímala své prostory nejen Osvobozenému divadlu, ale i dalším autorům devětsilské avantgardy či E. F. Burianovi. Pověstnou se také stala revue Visací stůl č. 5 – parodie na volbu Miss Československo. Stále přitažlivější, ale i prestižnější společenské akce, absolvované ve smokingu, lakýrkách a večerních róbách přitahovaly i prominentní právníky, průmyslníky a bankéře, tedy dobrou a movitou klientelu.
V roce 1930, kdy se již začaly obrušovat hrany protichůdných směrů, vstoupil do řad Besedy také malíř Josef Šíma, který hledal v rodné zemi výstavní a časopiseckou publicitu (spolkový Život) a spřízněné duše, například Vlastimila Radu či Jana Zrzavého. Také proto začala být Umělecká beseda během třicátých let vnímána jako méně konzervativní a bližší spolku Mánes pyšnícím se výraznými individualitami. Budova na Kampě se stala na řadu let spolkovým centrem a dějištěm mnoha příběhů, reprezentativní a rozsáhlejší výstavy Umělecké besedy se však každoročně konaly v prostornějších sálech Obecního domu.
Radan Wagner, 2015, psáno pro Revue Art