Sedm let v tahu, zahájení: Ivan Neumann
Výstava Radana Wagnera sice prezentuje práci z posledních 6 až 7 let, ale asi je potřeba na začátku upozornit, že Radan Wagner se objevil v českém výtvarném umění v oněch slavných osmdesátých letech, kdy vstoupila do českého výtvarného umění generace, která jasně a zřetelně deklarovala, že je generací postmoderní. Postmoderna nebyla věcí zcela neznámou, ale až tahle generace jí akcentovala a řekl bych verbis expresis, když už i předchozí generace cítila a tušila, že moderna končí a že s výtvarným uměním se děje jedna ze zásadních proměn.
Radan Wagner sice vystoupil s generací osmdesátých let, ale na výtvarné scéně se neobjevil v žádném programovém uskupení, protože nepřišel z AVU jako později významná generační manifestace v podobě Tvrdohlavých. Ale vstoupil jako naprostý sólista. Nicméně na věcech z počátku jeho tvorby je generační spřízněnost zřetelně čitelná. Ta generace se obrátila k dějinám umění a jejím nejhlubším pramenům. Vytvářela vlastně jakousi novou mytologii, takže se v Radanových obrazech objevují situace, figury, postavy nebo symboly, které mají hmotný charakter a zároveň vybavují myšlenku na povědomé mytologie. Objevují se ve vymezených trojrozměrných prostorech a vyznívají magicky a symbolicky.
Pak ovšem přišel čas, nejvýrazněji po roce 2000, kdy Radan Wagner opouští tento způsob vyjadřování a zůstává věren malbě v tom nejpodstatnějším způsobu a z těch nejpodstatnějších důvodů – to jest, že již nepotřebuje malovat věci, předměty, jakékoliv příběhy a konstruované situace, ale obrazy konstruované světlem. Světlo se mu stane podstatnou energií, která vytváří svět a dává nám svět vidět, ale také nám svět může zastřít, rozostřit. Může nám odepřít možnost věci uvidět. Světlo je pro něj základní energie. Světlo je také sámo o sobě symbol, světlo značí všechno to, co člověka přesahuje. Světlo je samou transcendencí. Aby to nevypadalo úplně mytologicky, tak jsem si vypsal citát anglického fyzika Marcuse Chauna, který hovoří o světle. I on mluví o světle jako o nejhlubší záhadě i pro moderní vědu. Cituji: „Světlo je něco jiného, něco pro co nemáme v obyčejném světě slovo ani přirovnání. Čím je světlo ve skutečnosti, to je pro nás stejně nepoznatelné jako pro slepého modrá barva.“
A tak se světlo v Radanových obrazech začíná vynořovat jako vlny, jako proudy procházející od viditelného do neviditelného. Světlo se projevuje, jako něco co vytváří samu hmotu i to co proudí a září jako tři tisíce sluncí. Světlo je to, co vidíme na vlnící se hladině, z které tak činí jakési kosmické médium. Světlo je to, co prochází a kmitá ve větvích stromů a nebo po povrchu obilného pole. To všechno můžeme na obrazech spatřit. Potom se vůbec nemusíme ptát po nějakých přirovnáních nebo po tom co obraz zobrazuje, neboť obraz vlastně nemá potřebu zobrazovat něco ze známého světa, ale obraz tu zjevuje často tiché vzrušení světem, jeho kmitání, třepotání, neustálé vyvstávání a zanořování smyslu.
Úplně recentní obrazy Radana Wagnera jakoby se trošku vracely k počátkům, ovšem v jiné poloze. Objevují se v nich pevné tvary, ale ty se už neodvolávají k žádným rozpoznatelným slovním významům, jako v předchozích letech. Už nemluví a nevytvářejí mýtus, ale vytvářejí nové mnohovrstevné prostory, které mohou upomínat na staré evropské téma zátiší. Jsou tu také dva velké obrazy, které vyvolávají pocit vlnění, možná mořského příboje, ale zároveň tisíciletých sedimentů v tom možném vodním příboji.
