Je všechno jinak?
V pražském DOXu – Centru pro současné umění bylo na nedávné vernisáži plno a rušno. Otevírala se výstava známého páru: Barbory Šlapetové (1973) a Lukáše Rittsteina (1973) pod názvem Všechno je jinak – jistého pokračování jejich průzkumu naprosto odlišného světa. Sochař Rittstein a fotografka Šlapetová dlouhodobě spojují svůj zájem se vzdálenou oblastí Papuy a Papuy – Nové Guineye. Navazují tak po svém na tendence, které obecně započaly zhruba již před sto lety.
Od počátku 20. století je evropské umění fascinováno a více či méně ovlivňováno odlišnými kulturami, zpočátku asijskou (japonskou) a pak africkou (negerskou). Tyto dálné ozvěny mnohdy pomohly hledajícím avantgardám najít, po odmítání zdejších tradic, nový a neotřelý směr. Exotické vlivy však bývaly spíše zprostředkované (vyjma předcházejícího Paula Gauguina apod.) zpravidla znalostmi z časopiseckých reprodukcí, publikací, grafických listů, typizovaných vzorníků či muzeálních exponátů. Také negerská plastika, tak jak ji geniálně uchopil Pablo Picasso, fascinovala spíše svou syrovostí a tvarovou lapidárností než původní obsahovostí a magičností. Následná postkoloniální vlna zájmu byla nadále umocněna slavnými a fundovanými publikacemi Jamese George Frasera (Zlatá ratolest, Cambridge 1922) a Josepha Campbella (Hrdina tisíce tváři, Princenton University Press 1949). Tyto základní a další dílčí publikace „smiřovaly“ různé skutečnosti i zkušenosti, porovnávaly mýty, rituály a zvyklosti. Módní antropologie, Jungovy spisy i esoterické nauky – od kabaly až k theosofii – ukazovaly „společnou paměť“ lidstva i shody božstva a staly se nedílnou inspirací nejen v moderním umění.
V dnešní postmoderní, středu-prázdné, flexibilní a informacemi posedlé době se dále množí cestovatelské či adrenalinové výjezdy za zážitky, ale vyrážejí i seriózní a smysluplné expedice. K těm posledně jmenovaným patří rovněž tvůrčí aktivita vystavující dvojice, jež započala v roce 1997 a podala dosud řadu svědectví (výstavy, přenášky, publikace). Již po první návštěvě původních obyvatel Nové Guineye, žijících dodnes (téměř) izolovaně, začal vznikat pozoruhodný sochařský projekt. Výsledkem byl jakýsi pojízdný objekt – autobus s prostupující obří ocelovou rourou a s uvnitř promítaným videem (autorem byl Leopold Pospíšil – v USA žijící antropolog, který na ostrově prováděl výzkumy již od padesátých let). Dílo – autobus pak bylo pod názvem Tour instalováno v roce 2011 právě na střeše Galerie DOX. Tento „antropologický putovní monument“ (Rittstein) budil zaslouženou pozornost, ale nastoloval i otázky.
Rittstein a Šlapetová se nyní vrátili na „místo činu“ a opět zde vystavují své odvážné průzkumy a jejich ztvárnění. Jak toto „narušování“ klidné zóny ale celkem brát? Vždy totiž mívám smíšené pocity, když vidím záběry archeologických vykopávek – ze „zachraňování“ cenností dávných generací a z představ o dalším zaplnění prachem pokrytých depozitářů. A pocity zcela negativní mě obestírají, když jsou vzácné lidské pozůstatky exhumovány, měřeny a vědecky zpracovávány. Proč se tak děje? Vždyť narušení duchovního klimatu a dalších souvislostí je tak nenávratně vyvráceno a otázkou je, zda to stojí za to. A navíc: nalezené objekty či předměty se zpravidla vsunují do již předem uspořádaných a spíše neměnných vývojových předpokladů (schémat) a podnětné, třebaže odvážné úvahy jsou ignorovány či zlehčovány (viz. například knihy O Slovanech úplně jinak od Antonína Horáka či Národ v lénu bohů od Iva Wiesnera).
Ale zpět k výstavě. Zajímavá, ale dle mého soudu kontroverzní podívaná zachycuje zatím patnáctileté osobní setkávání evropské (či západní) civilizace a odlišným prostředím. Osud snad posledních domorodých papuánských a údajně i kanibalských kmenů (zde Yali Mek) nejsou tedy tentokrát dokumentovány antropologicky, etnograficky, geologicky či misionářsky, ale umělecky. Zdejší obyvatelé věří, že oči žitých bytostí, které v noci spí, cestují po nebi a pozorují svá spící těla. A tak (proto) svítí hvězdy. Jiní z polonahých bojovníků zas prý mají nadání cestovat dýmem do „horního patra světa“. Na území těchto mýtů vstoupili dva pražští umělci a v letech 2012 a 2013 zprostředkovali setkání několika členů kmene s dvěma astronauty NASA Leroyem Chiao a Koichem Wakatou. Vystavené dokumenty v DOXu s názvem Kosmický telefonát (24. 11. 2013) zachycují rozhovor astronauta s náčelníkem, tedy událost v historii zcela ojedinělou.
Na výstavě nalezneme také sochařský cyklus Dálnice, fotografie či kresby na stěnách – reflektující duši posledních přírodních lidí. Dále zde jsou k vidění filmové experimenty natočené v papuánské džungli, zvláště pak v premiéře zde uváděný film Jana Svěráka Cestování dýmem (projekce probíhají pouze o víkendu). Venkovnímu přilehlému prostoru na ploše střechy dominují nadživotní Rittsteinovy sochy pracující s jakousi tvarovou až malířskou pružnou iluzí – s pozvolným prolínáním či přeměňováním symbolů dvou civilizací (například auta v hlavu ptáka). U příležitosti výstavy vychází kniha od Barbory Šlapetové a Lukáše Rittsteina pod názvem Jak se dotknout Nebe.
Výstava je to podnětná, kvalitní, atraktivní, efektní, avšak nejednoznačná či spíše přinášející různá zamyšlení a posouzení. A také vzbuzuje představy. Tou zásadní zřejmě je: Jak by asi reagovala naše vyspěle zaostalá společnost při náhlém setkání se skutečně vyspělou civilizací – s jejími astronauty a umělci?
Radan Wagner
