Neobyčejné události Milana Grygara
Galerie hl. m. Prahy pořádá v těchto dnech další z přehlídek mapujících či připomínajících tvorbu jednoho z „klasiků“ českého respektive evropského výtvarného umění. Po retrospektivě Jana Kubíčka (o které jsme zde již referovali) se nyní může širší veřejnost seznámit s průřezem tvorby Milana Grygara (nar. 1926), jehož cesta vedla v našich krajích nevšedním územím. Jeho přístupy a postupy byly snad vždy vzdáleny tradičním představám o postihování okolní reality a její (byť osobité) reflexe. Tato jistá exkluzivnost tak přináší mimořádný vizuální (také však intelektuální) zážitek, ale i nároky na patřičné „vcítění“.
Pečlivé vybrané ohlédnutí v podmanivě prosvětlených výstavních sálech Městské knihovny klade důraz na Grygarovu výtvarnou práci, která ovšem vždy kontinuálně jevila rysy tradicí nezatížených experimentů. Ty se projevují zvláště na přibližování či spíše propojování vizuálního a akustického konceptu, čímž se již od počátku vymaňovaly převládající povaze domácí scény 20. století. Širší zapojení smyslů zde bývá iniciováno vztahem zvuku, obrazu, času a prostoru. Tím se takové pojetí hlásí k evropskému či americkému modernímu či avantgardnímu umění. Grygar se v tomto duchu neochvějně ubírá více či méně již zhruba pět desetiletí.
Od poloviny šedesátých let autor vstupoval do málo probádaných oblastí, které však lákaly stále větší počet přívrženců snažících se adekvátními prostředky „čelit převaze romantického sentimentu“ a „přemíře subjektivity“. U nás toto hnutí, označované jako Nová citlivost, svedlo umělce především do skupiny Křižovatka, jejíž protagonisté (Jiří Kolář, Karel Malich, Zdeněk Sýkora a další) se představila samostatně v roce 1964 ve Špálově galerii v Praze a v roce 1968 pak i se svými četnými hosty. V tomto okruhu se pohyboval také Milan Grygar, vědomý si zásadního historického předělu: „V roce 1964 jsem měl možnost vidět benátské Bienále, kde byly vystaveny nové tendence amerického umění, pop art, minimalismus aj. nabyl jsem dojmu, že evropská škola abstrakce je překonána, můžeme říci mrtvá, a že všechny možnosti prostorové analýzy forem, kubistické koláže a podobné věci byly již využity, i když všecky postupy ještě nebyly vyčerpány. Tato myšlenka mě pronásledovala. Viděl jsem, že výtvarné umění vstupuje do fyzického prostoru, a zaměřil jsem se na vytvoření zvukové koláže. Neznal jsem přesně cestu, ale rozhodně jsem odmítal řešit své pátrání pomocí běžných technických prostředků,“ vzpomíná Grygar.
Jak současná rozsáhlá výstava ukazuje, tento umělec se ale nikdy nevzdal vizuálního gesta; stalo se však nadále vždy nějak souvislým se zvukem a procesem. V rámci „odosobnění“ tvorby volil vždy inovativní možnosti. K vrcholům této přehlídky patří hned úvodní sada rozměrných obrazů malovaných dřívkem (tedy ne obvyklým štětcem), jejichž abstraktní povaha je naplněná barevně monochromním rytmem zanechaných stop. (Tato plátna, předznamenávající další vývoj, jsou nyní chloubou řady soukromých i státních sbírek). Přes spontánní až chvatně automatickou povahu zrodu nejsou tyto práce jen dokladem hledané a nalezené originality, ale i ukázkou výtvarné působivosti přetrvávající dodnes.
„Jednoho dne jsem vzal kousek dřeva a začal jsem jím kreslit. Pamatuji si to přesně, přišlo to náhle, ticho a hluk, údery na papíře, prožitek zvuku. Začal jsem znovu, zapojil jsem magnetofon, poslechl jsem si zápis a pochopil. Našel jsem to, co bude pro mě napříště silnější než barva, akustickou událost,“ vzpomíná Grygar. Kresba (malba) a rytmus se staly nedělitelnými složkami sledované tvorby odvíjející se nadále v různých poměrech či akcentech (již v roce 1966 vystavil autor poprvé akustickou kresbu spolu s jejich nahrávkou celého procesu). A tak můžeme na současné retrospektivě plynule sledovat řadu „partitur“ – tedy vizuálních záznamů či předloh akcí, kdy byly při tvorbě použity zvučící předměty – mechanismy. Na filmovém dokumentu je na výstavě připomenuta patrně Grygarova nejznámější produkce pocházející ze sedmdesátých let: klíčkem natažená mechanická hračka – známá klovající slepička – vydává rytmický zvuk a zanechává (namočená v tuši) náhodně řazené stopy. „Takové a podobné ´živé kresby´ pojímal Grygar jako inscenované akce, které pak pomocí fotografií nebo filmu dokumentoval,“ poznamenává kurátorka výstavy Hana Larvová.
Na retrospektivě nicméně dále převažují spíše pečlivě rýsované partitury na papíře a plošné geometrické kompozice na plátně. Obrazy jsou zde zastoupené také ukázkami z osmdesátých či devadesátých let, kdy se Grygar vrátil po více jak čtyřiceti letech k barvě podporující v četných variacích minimalistické konstrukce prostorových a světelných vztahů. Jsme zde svědky osobitého výtvarného slovníku i myšlenkového bádání – logické, avšak vnitřně vnímané vizuality i filozofického konceptu, který však nepostrádá pohlednou až meditativní vytříbenost.
Výstava je „těžkou kládou“ vedoucí diváka k „jiné“ skutečnosti či její svérázné reflexi, k světu bez balastu, příkras a zbytečně exhibované subjektivity. Je obohacující, ale v mnohém náročnou podívanou, která by mohla (měla?) být ve větší míře doprovázena návodnými texty i zmíněnými zvukovými nahrávkami (s instalovanými sluchátky?). Dílo Milana Grygara, dnes mezinárodně uznávané veličiny, je mimořádné, ale také výlučné – náležitě srozumitelné jen nemnohým poučenějším či otevřenějším návštěvníkům. Možná i proto by tato souborná výstava pod názvem Vizuální a kaustické nemusela v žádané Městské knihovně trvat bezmála pět měsíců. GHMP u příležitosti této události vydala doprovodnou publikaci či monografii a také dva limitované soubory multiplů, Ptačí partituru z roku 2008 a Zvukoplastickou kresbu z roku 1973, číslované a signované autorem.
Radan Wagner
