Hískovy řeky radosti i bolesti
V současné době nabízí pražská kulturní scéna mimořádnou výstavu. V galerii Václava Špály na Národní třídě jsou k vidění i spočinutí obrazy Jana Híska. Jeho práce z posledních let jsou výsledkem pozorování, intuice a imaginace. Diváka po chvíli vtahují do zvláštního světa prolínání, přerodů a nových drobnopisných harmonií.
Jan Hísek (nar. 1965) je představitelem střední generace, která na sebe upozornila koncem devadesátých let minulého století. Z okolní, zpravidla postmoderně orientované, produkce se však zásadním způsobem vymyká. Je snivým a uzavřeným solitérem, který hledá inspiraci spíše v přírodě či v odkazu symbolistních umělců z přelomu 19. a 20. století (Odilon Redon, František Kobliha, Jan Konůpek). Zvláště vřelý vztah má k dílu spřízněného „osamělého poutníka“ Jana Zrzavého. Dosud byl na veřejnosti Hísek znám spíše jako autor filigránsky pojatých grafických listů. Jemnou a pracnou technikou mezzotinty (trpělivého vyškrabávání výjevu do zrnitého plechu) vytvářel v černobílých valérech poetické vize či melancholické ilustrace. Těmi doprovodil řadu knih a bibliofilií (Gustav Meyrink: Mistr Leonhard, J. R. R. Tolkien: Kovář z Velké Lesné, Thomas Mann: Smrt v Benátkách).
Hísek je kultivovaná, distingovaná a decentní osobnost. Stejně tak působí jeho dílo, které se odvíjí s vnitřní logikou a tichou kontinuitou. Je křehký a originální – jeho výtvarný rukopis je okamžitě rozpoznatelný a typický. Obrazy na výstavě jsou bohatě až ornamentálně rostlé a barevně tlumené. Soustředěný či spíše uvolněný divák v nich po možném počátečním zmatení nalezne řadu dílčích situací a dějů. Vnikne pozvolna do celkové harmonie a poetického vyprávění i naznačeného tázání.
Tématem výstavy jsou živly – oheň a voda. Řeka přitahuje Híska už od dětství. „Připomíná mi Sázavu, maminku a mateřské spočinutí v přírodě. Zvláště jezy jsou pro mě důležité. Jezdím se i několikrát měsíčně podívat na nějaký jez, strávím tam několik hodin, přepad vody ve slunci, to, co se děje v okolí, mě velice inspiruje,“ podotýká malíř. Výsledné obrazy pak v sobě prolínají konkrétní záznamy (ryby, kameny, proudy, ale i drobné postavy) a stylizované představy (čeření, plynutí, střetávání, vlnění, vznášení). Vznikají tak spojení, která jsou v běžně viděné realitě neslučitelná. Základem je tedy skutečná krajina, ale toto téma Hísek dál rozehrává bez jasné představy o konečném výsledku. Obraz narůstá a skládá se z jednotlivin, dominant i zákoutí, celek však působí harmonicky, konejšivě i poněkud záhadně či pohádkově.
Důležitý je pro Híska také samotný proces malby. Roztříštěné vzpomínky a momenty mozaikovitě sestavuje z jakéhosi deníkového rozpomínání. Tvoří dlouze a pečlivě. Rodí se různé asociace a nová potkávání, zahrnutá do jakési „hudební skladby“ s komorními motivy. Ostatně autor jindy rád experimentuje. „Například s kreslením ve tmě, kdy fyzické vidění je zcela potlačeno a pohyby ruky jsou vedeny jinak. Výraznou roli v takové situaci hraje zvuk, který spíše než zrak ovlivňuje kresbu ve tmě,“ poznamenává k Hískovým nezvyklým postupům kurátor výstavy Otto M. Urban.
Výstavě dominují dva rozměrné obrazy – Řeka v kameni a Oheň v řece. První je osvobodivě černomodrý a k druhému se váže bolest nesená barvou červenou. Tato dualita, svár živlů i motivů radostných i teskných, činí z celého díla hluboký, pravděpodobný a působivý zážitek. Sázava, ale i Berounka dále plynou a Híska svou proměnlivou existencí nepřestávají přitahovat a oslovovat. Vzbuzují v něm tvorbu čímsi důvěrně známou, ale i sváteční, až mysticky produchovnělou.
Radan Wagner
