Bratři Chapmanové v Rudolfinu
Výstava v pražském Rudolfinu pod názvem Slepý vede slepého je dalším pozoruhodným příspěvkem k zásadním zamyšlením a (sebe)reflexím. Expozice je to drsná, bizarní, krutá, nekompromisní a pořádně burcující. Autory představených děl jsou bratři Jake (1966) a Dinos (1962) Chapmavovy – představitelé „mladého britského umění“, které svými provokacemi a přesahy budí emoce i diskuse od počátku devadesátých let. Do této nekonvenční vlny můžeme zařadit také například světově úspěšného skandalistu Damiena Hirsta či Tracy Eminovou. Chapmanové nevystavují v Rudolfinu poprvé: byli zastoupeni svými přemalovávanými portréty na kolektivní výstavě Beyond reality, která proběhla na konci minulého roku. Tato akce, ale například i výstava Raqida Shawa (informovali jsme) ukazovaly některé ponuré tendence současného umění. Chapmanové na vlastním vystoupení to dovádějí ještě dále.
Zapomeňte nyní na sousoší vedoucích se slepců od náboženského mystika Františka Bílka či na proslulý obraz z Louvru od Pietera Bruegela a další podobné výjevy z dějin umění. Slepota v podání Chapmanů je již – obrazně řečeno – převažujícím společným jmenovatelem moderní civilizace. Nejedná se tedy již o jeden z neduhů, ale dominantní a trvalý stav. Jsme tedy stiženi nevyléčitelný defektem? Bloudění, tápání, bolest i zmar jsou v Rudolfinu nahlíženy a komentovány s pobaveným úšklebkem a cynickým (oprošťujícím) sarkasmem. Člověk je v takto nastavené optice vnímám jako stádní otrok obecně panujících pudů a genetického předurčení bez nároků na osobní sebeurčující ambice a neodkladné touhy. Snad i ti největší pesimisté a myslitelé minulosti naznačovali možnou spasitelskou cestu. Ne tak Capmanové a celá jim blízká vlna současného umění.
Bratři Chapmanové představují v Praze svou tvorbu z posledních let. V několika tematických okruzích a různých technikách (obrazy, grafiky, objekty, instalace) se zde prolínají a umocňují významy a odkazy. Styl ani rukopis nejsou stálé a rozpoznatelné. Umělci se vědomě schovávají za anonymně pojaté kulisy odrážející „jen“ okolní svět. Ty jsou však rafinovaně proměňované a překvapivě kombinované. Výraznou a přiznanou inspirací je zde například známý burcující grafický cyklus Hrůzy války od Francisca Goyi. Chapmanové z něj vycházejí, ale vybrané výjevy dotahují do ještě drastičtějších – odpudivějších poloh. Zpodobená těla tak již nejsou jen mrzačena či znetvořena. Nacházejí se spíše v pokročilém stavu rozkladu s nezbytnými hemžícími se brouky a červi. Původně v ploše vyvedené postavy se někdy dokonce stávají sochami v prostoru. Skvělé řemeslné zpracování dodává artefaktům naturalistické vyznění. Chapmanové tak recyklují starší umění a dovádějí jej do vypjatých extrémů korespondujících s naší dobou. Výjimkou nejsou v námětovém rejstříku sledovaného „Chapman Word“ ani figury znetvořených dětí (například obličeje s prasečími rysy) symbolizujících zvířecí (pře)vtělení – možnou krutost dětského světa. Vždyť přece agresivita a zlo má zpravidla kořeny v raném neurotismu a deptajícím pocitu méněcennosti. Vraždící malé monstrum je jistě dobrým špektáklem, jak o tom svědčí úspěšné hororové filmy.
Chapmanové, jak výstava i celá jejich dosavadní tvorba dokládá, překračují i další hranice. Boří veškeré trosky stávajících tabu k posílení účinku a k navození „absolutní morální paniky“. Proto bez skrupulí používají také ikonografii Třetí říše. A tak expozici a pozornosti dominují figuríny ohořelých nacistických důstojníků zírajících s úděsem na okolní vystavená díla, šklebících se, smějících či provozujících vzájemně sex. Situace evokuje známou přehlídku „zvrhlého umění“, kterou nacisté iniciovali roku 1937. Pranýřované moderní umění, reprezentované Pablem Picassem, Maxem Ernstem, Vasily Kandinskym, Pietem Mondrianem, Oskarem Kokoschkou a dalšími velikány shlédlo na této putovní výstavě v Německu a Rakousku přes tři miliony návštěvníků. Expozice se tak paradoxně stala zřejmě nejnavštěvovanější přehlídkou v celé historii.
Koho a co vlastně figury nacistů představují a zastupují? Jake Chapman to vysvětluje takto: „Na koho jiného to hodit než na nacisty, to ztělesnění záporných hrdinů, absolutní zlo až za hrob. Za všechno můžou oni… a zase oni, na věky věkův amen. Tak jako Kristus zemřel za naše hříchy, jsou nacisté stále naživu pro naše zlo. Nacisté vynášejí na světlo ten fašismus v nás.“ Je to ještě nadsázka či avizovaný černý humor? A kde je hranice mezi léčbou šokem a povrchní snahou zaujmout a uspět za každou cenu? Autoři kontroverzního projektu mají ovšem pravdu, když tvrdí, že současná média jsou plná snad ještě větších hrůz a drastických situací. Zde je však, bohužel, na místě kritérium sledovanosti a výdělku. A v případě umělců?
Abychom mohli částečně odpovědět, je dobré si připomenout některá výchova a světonázor provokujících bratří Chapmanů. Ve stručnosti: umělecká dovednost je přeceňována a není prý podstatná. Umění není (již) vznešená humanistická aktivita, ale spíše jakýsi lidský výměšek – vedlejší produkt naší existence linoucí se odnikud nikam, tedy od narození k umírání. („Cílem našeho života je smrt,“ připomíná se v souvislosti s výstavou citát Sigmunda Freuda). Naše přirozenost je ničit. Atd.Umění a kultura není vskutku většinovou záležitostí. To ovšem Chapmanům nebrání se prezentovat v prestižních galeriích (White Cube, Tate Britain v Londýně) a požívat výsad celebrit tohoto paralelního světa.
Chapmany nezajímají první reakce na sledované dílo. Nechtějí prý šokovat prvoplánově a bez dalších odkazů a souvislostí, což se jim někdy daří. Nemíní v žádném případě moralizovat, poučovat či soudit. Snaží se spíše v divákovi probouzet zasuté, ale dávno přítomné vlastnosti a zdravé (pravdivé) pochybnosti. Usilují narušovat navyklé stereotypy a naše sebeklamné chování. Testují náš smysl pro humor a jeho meze. Poukazují na globalismus a konzumerismus. Jejich terapie je drastická. Není to léčba až příliš silná? To už je na každém člověku – pacientovi. Zkuste tedy léčbu touto výstavou a uvidíte, co to s vámi udělá. Diagnóza je otevřená.
Radan Wagner
