Slovanská epopej Martina Mainera
Martin Mainer dokáže vždy překvapit svým pojetím a zacílením. Jeho malířské dílo, které se odvíjí od druhé poloviny osmdesátých let, odráží neklidnou a dychtivou povahu, ale i brilantní zručnost a zjevné nadání zmocnit se obrazem snad jakéhokoliv námětu. Zachycuje realitu, sny, vize, skutečná i astrální těla, kresbu věcnou či automatickou. V pražské Špálově galerii nyní představuje nejnovější práce.
Ústředním tématem je zde tentokrát Slovanská epopej – tedy volná reflexe na známý cyklus Alfonse Muchy dočasně umístěný ve Veletržním paláci. Ten oslní svou majestátností, výpravností a suverénním zpracováním. Jednotlivé výjevy z dějin Slovanů se však v současnosti již více či méně míjí účinkem. Zůstávají velkoryse pojaté výjevy, jejich původní obsah a smysl je zakonzervován pod akademickou malbou a nánosem zapomenutých konkrétních událostí. „Název výstavy mně přistál v hlavě po prvním shlédnutí heroického díla Alfonse Muchy. Významy a důvody namalování každého jednotlivého díla jsou dalšími střípky skládačky a v Muchově době jistě asi živými vzpomínkami našich předků… dnes kdo ještě jeho obrazům rozumí?, ptá se Mainer.
Tento malíř střední generace byl již za svých studií na pražské AVU rebelujícím – provokujícím a diskutujícím autorem. Jeho práce vždy byly podepřeny jistým, třebaže kontroverzním, názorem. Vychází z otevřeného postmoderního křížení a prostupování. Většinou se jedná o chvatný (a obratný) expresivní přednes, který má novodobé kořeny v německé Neue Wilde. Mainer nahlíží zvolená témata v širších sériích. Měl velké výstavy v Rudolfinu (1999), Mánesu (2007) či v Jihlavě (2012). Coby renomovaný výtvarník a charismatický držitel Ceny Jindřicha Chalupeckého (1993) se od roku 1998 věnuje také pedagogické činnosti – nejdříve na FaVU v Brně a nyní na AVU v Praze.
Ale zpět k probíhající expozici ve Špálovce. Slovanskou epopej ohlašuje Mainer v titulu své výstavy i vlastních překotných i přemýšlivých textech. Zásadní obrazy vznikaly po studiu knihy O Slovanech úplně jinak od Antonína Horáka. V ní autor zpochybňuje dosavadní obecné tvrzení i historické závěry. Naopak vyzdvihuje zdejší civilizaci a její klíčový příspěvek. Mainer je touto vědecky fundovanou teorií značně ovlivněn: „Kniha mně otevřela oči, nejdříve vyvolala rozpaky, pochyby, později úsměv, přitakání. Je pro mě maximálně inspirativní a to nejen pro vnímání slovanské historie, ale historie obecně… také kdo ji píše a proč je tak důležité ji znát a nebo si ji vymyslet či zatajit. Jak víme či můžeme vidět v médiích – slovem a obrazem – je historie vytvářena před očima navzdory reálným událostem.“ Horák v nenápadné publikaci z roku 1991 shromažďuje podrobné porovnávací studie především na pečlivém rozboru jazyka a písma. Popírá zavedenou teorii hlásající, že Slované se zrodili v Evropě až v 5. – 6. Století našeho letopočtu. Naopak jejich vyspělou kulturu staví hlouběji, dokonce ještě před antické Řecko. V Slovanech tak nevidí barbary, ale národ, který přímo spoluvytvářel kolébky evropské vzdělanosti. Za vědomé zkreslení prý vděčíme středověkým závěrům sloužícím latinské ideologii Římanů. „Slovanské ´analfabety´ budeme považovat za vynálezce prvního fonetického slabičného písma vůbec, které pak sami po světě roznášeli v pozadí slavných civilizací,“ uvádí Horák ve své knize. Slovanský původ a tedy i aktivní přítomnost tohoto národa dokládá například místopisnými názvy: Rujána (slovansky – rajá, tedy orat), Berlín (brlín – medvědí brloch), Amudarja (nám darující), Pamír (pra-vlast), Himalája (zima leží) atd. Slovanstvo je tedy zřejmě významnější, kulturnější a vlivnější než se obyčejně traduje.
Mainer po boku své druhé slovanské-české ženy (první byla německé národnosti) ožívá a nahlíží své nově osvětlené kořeny. Vzniká Slovanská epopej prosycená láskou a znovu nabytou harmonií. Nemaluje však – jako jeho slavný předchůdce – historické či pověstné události, ale jakousi osobní mytologii. Konkrétní přímo prožité výjevy dále posouvá do obecnější roviny. Například ženský akt (své ženy) leží na břehu posvátné slovanské řeky Amadarja. Na obraze ruší historický čas a obloukem se navrací k nevině vyhlížející scenérii dávných věků. Také hlavní velký obraz s přímým názvem Slovanská epopej je oslavou života. (Zde si připomeneme v provedení spíše rajské vize Maxe Švabinského). V hustě zabydlené kompozici se několikrát opakuje postava nahé ženy, kmeny dubového lesa, poletující ptáci (podle živých i mrtvých předloh) a průhledy do krajinných horizontů. Mainer ve svém poetickém pamfletu píše: „Na obrazech nejsou jen vycpaní ptáci, sem tam poletují sýkorky a hlavně je na nich živá žena – Živa a autor je živ… a také namalovaná mrtvolka na obraze je nabita energií malíře a má touhu či puzení být – žít, je stejně živá jako živý model nebo stejně mrtvá… nebo ožívá – je snad mnohdy i téměř nesmrtelná.“
Malíř s oblibou používá a kombinuje různá média i výrazové prostředky. Do svých obrazů komponuje vycpané ptáky, vyšívané texty, nalepené větve či drobné úlomky dřeva. Pod zavěšená díla někdy staví použité nádoby od barev (Smrtka) nebo pomalovává vlastní fotografie (Sama doma). Novinkou, a zřejmě nejpůsobivějším cyklem (Páteř) jsou rozměrná volně přichycená plátna. Výsledné obrazce vznikly nanášením barvy a přehýbáním – obtiskáváním látky. Vznikají tak jakési rozměrné monotypy – symetricky řazené tvary na pomezí abstraktních skvrn a fantastických podobenství. Jsou méně narativní a tajemně působivé.
Slovanská epopej se tedy v předpokládané formě na výstavě nekoná. Mainer vybíhá do různých směrů, rovin a nálad. Někdy je výchozí tematické zaměření zjevné, jindy ukazuje spíše jen na radost z plně prožívaného existování – milování a malování. Je hravý, nápaditý, neformální a eruptivní – vzácně neukázněný, neustále experimentující a netrpělivě překotný. To však dává jeho práci svěžest a energii. Sám to shrnuje následovně: „Na obrazech poletují vycpaní ptáci, uschlé dubové listí na spadlých větvích, sýkorky, akty mé ženy a láska k přírodě… prvoplánově se v obrazech o historii Slovanů vůbec nemluví, když ale zobrazené vnímáte jako symboly a dosadíme mé vlastní vysvětlení či energii mantry a můj úžas nad naší historií, pak možná se něco objeví a můj, pro mnohé dnes veskrze nekorektní světonázor, začne problikávat.“
Radan Wagner
