Marcel Proust (1871 – 1922): v letech 1913 – 1923 vycházelo postupně Proustovo několikasvazkové dílo Hledání ztraceného času. Jedná se o jeden z nejpozoruhodnějších projevů moderní prózy – o román, jež z nového pohledu nabízí podobu a prožívání naší existence. Proust ve shodě s filozofií Henri Bergsona relativizuje zakoušení a plynutí časoprostoru jako subjektivního fenoménu (podobně jako v té době Einstein, Picasso nebo Joyce). Ve svém pojetí klade Proust důraz na intuici a pluralitu pohledů. Soustřeďuje se na psychologické úvahy a zdůrazňuje trvalý vliv osobní minulosti, zdánlivě zapomenuté, avšak ovlivňující náš osud i povahu. Jeho novátorská tzv. asociativní metoda líčení zážitků ovlivnila celou řadu avantgardních tvůrců a umožnila jim bezprostřednější způsob vnímání a vidění světa.
Když jde o to, představit si nějakou neznámou situaci, fantazie si k tomu vypůjčuje prvky už známé, a právě proto si ji doopravdy představit nemůžeme.
Uměním můžeme vyjít ze sebe samých, dozvědět se, co druhý vidí z toho světa, který není stejný jako svět náš a jehož krajiny by pro nás zůstaly něčím zrovna tak neznámým jako krajiny, které mohou existovat na měsíci. Díky umění místo abychom viděli svět jediný, svět svůj, svět svůj, vidíme, jak se tento svět zmnohonásobuje, a máme před sebou tolik světů, kolik jen je originálních umělců…
Všechno, co známe velkého, máme od nervózních lidí. To oni a ne jiní se stali zakladateli náboženství a vytvořili veledíla.
Sen byl právě jedním z těch faktů mého života, které mě vždycky nejvíc upoutávaly, faktem, který nejvíc přispěl k tomu, abych se přesvědčil o čisté duševní povaze reality.
Svět se nám jeví jako pravdivý a přitom je pro každého jiný.
Ale někdy se stává, že budoucnost je v nás, aniž o tom víme, a že naše domnělá lživá slova rýsují příští skutečnost.
Pro tělo je blahodárné štěstí, ale síly ducha rozvíjí právě jen smutek.
Naše touhy se stále křižují a v životním zmatku se zřídka stává, aby se štěstí sneslo přesně na touhu, která si je žádala.
Lež je lidstvu bytostně vlastní. Hraje u něho možná zrovna tak velkou roli, jako vyhledávání požitku, a je ostatně tímto vyhledáváním dirigována. Člověk lže, aby chránil svůj požitek nebo svoji čest, jestliže rozhlášení tohoto požitku je cti na překážku. Lže po celý svůj život, a dokonce hlavně a možná i jedině těm, kdo ho milují. Jedině ti v nás totiž vyvolávají obavy o náš požitek a přání, aby si nás vážili.
Každý nazývá jasnými jen ty myšlenky, které jsou na stejném stupni zmatenosti jako jeho vlastní.
Moudrosti se nedá naučit, člověk ji musí objevit sám na cestě, kterou za něj nikdo nemůže podniknout, ani mu ji ušetřit, protože moudrost je pohledem na skutečnost. Životy jimž se obdivujeme, stanovisko, které považujeme za ušlechtilé, neřídil otec rodiny ani vychovatel,
ale předcházely jim zcela jiné začátky a byly ovlivněny tím, co kolem nich bylo zlého nebo banálního. Představují boj a vítězství. Chápu, že obraz toho, čím jsme byli v prvním období, se nám nepodobá a v každém případě je nevábný. Přesto však ho nemáme zapírat, protože je to svědectví, že jsme opravdu žili.
Uvědomil jsem si, že jedině hrubé, chybné vnímání vkládá všechno do objektu, zatímco ve skutečnosti je všechno v našem nitru.
Umělecké dílo bývá zřídkakdy úplně pochopeno a zřídkakdy dosáhne úplného vítězství dřív, než když už dílo nějakého jiného spisovatele, ještě málo známé, začalo u několika vybíravějších intelektuálů prosazovat na místo kultu, jehož prestiž už skoro skončila, kult nový.
Pravda a život jsou věci náramně krušné, a i když jsem je cekem vzato nepoznal, zůstával z nich ve mně určitý dojem, v němž možná víc ještě než smutek převládla nakonec únava.
Použitá literatura: Hledání ztraceného času, Odeon, Praha, 1988, Eseje, Votobia, Olomouc, 1996
vybral a sestavil Radan Wagner
