Fernando Pessoa (1888 – 1935): portugalský spisovatel, básník, mystik, autor řady většinou nevydaných spisů. Mezinárodní proslulosti se tento nenápadný lisabonský úřadník (v mnohém podobný svému současníku Franzi Kafkovi) „dočkal“ až v roce 1982, kdy vyšel první soubor myšlenek pod názvem Kniha neklidu.
Nikdy jsem nepochyboval, že všichni jsou sto mě zradit; a pokaždé mě ohromilo, když mě zradili. Když nastalo to, co jsem čekal, bylo to pro mě vždycky neočekávané.
Všechno mi uniká. Celý můj život, mé vzpomínky, moje představivost a její obsah, moje osobnost, všecko mi uniká. Ustavičně cítím, že jsem byl jiný, cítil jako jiný, myslel jako jiný. Přihlížím teď představení na jiné scéně. A to, čemu přihlížím, jsem já.
Bože, Boře, komu to přihlížím? Kolika jsem? Kdo je to já? Co to je ten interval mezi mnou a mnou?
Z dnešního dne nakonec zůstane to, co zůstalo ze včerejška a co zůstane ze zítřka: neukojitelná a nezměrná touha být stále týž a jiný.
Čas pociťuji s ohromnou bolestí. Až příliš mě dojímá, když mám cokoli opustit. Ubohý pronajatý pokojík, kde jsem strávil pár měsíců, stůl ve venkovském hotelu, kde jsem pobyl šest dní, ba i tu smutnou čekárnu na nádraží, kde jsem dvě hodiny čekal na vlak – ano, když ale opouštím to, co je v životě dobrého, a se vší citlivostí svých nervů si pomyslím, že už to nikdy neuvidím a nebudu mít, přinejmenším právě v tom okamžiku, bolí mě to přímo metafyzicky.
Pokud nedokážeš žít sám, narodil ses jako otrok… běda ti, jestliže ses narodil svobodný a schopný si vystačit a izolovat se, a nouze tě přinutí k soužití. To pak je tvoje tragédie a tu si neseš v sobě.
Někteří se nedostali dál než k tupému dobývání každodennosti, k ubohé starosti o chléb vezdejší, který však chtějí mít bez vší námahy, bez uvědomělého úsilí, bez ušlechtilosti zdaru.
Den co den se přiházejí na světě věci, jež nelze vysvětlit známými zákony věcí. Den co den se o nich chvilku mluví a zase se zapomene, a totéž tajemství, které ty věci přineslo, je zase odnáší, aby se záhada změnila v zapomnění. Takový je zákon toho, co má být zapomenuto, neboť to nemůže být vysvětleno. V slunečním světle dál funguje viditelný svět. Ten cizí na nás číhá ve stínu.
Občas se smutně těším myšlenkou, že pokud někdy v budoucnu, kam už nebudu patřit, dojdou tyhle mé věty uznání, najdu konečně lidi, kteří mě „pochopí“, najdu ty své, svou skutečnou rodinu, abych se v ní narodil a byl milován.
Zjistí se možná, že to co nazýváme Bohem, a co je tak zjevně v jiné rovině než logiga a časová a prostorová realita, je jedna z našich způsobů existence, jeden z pocitů nás samých v jiné dimenzi bytí. Nepřipadá mi to nemožné. I sny dost možná jsou buď ještě další dimenzí, v níž žijeme, anebo křižovatkou dvou dimenzí; tak jako tělo žije ve výšce, šířce a délce, naše sny snad žijí v ideálnu, v já a v prostoru.V prostoru svým viditelným ztvárněním; v ideálnu svou prezentací jiného než hmotného druhu; v já niterným rozměrem nás samých. Vlastní Já každého z nás je možná božskou dimenzí.
Praktický život mi vždycky připadal jako ta nejméně pohodlná sebevražda.
Četba novin, vždycky trapná z hlediska estetického, je taková často i z hlediska morálního, a to i pro toho, kdo si s morálkou příliš hlavu neláme.
Abych tvořil, zničil jsem sebe; tolik jsem se v sobě zvnějšnil, že v sobě existuji pouze vnějšně. Jsem živoucí scéna, na níž se pohybují různí herci vystupující v různých kusech.
Opravdová zkušenost spočívá v omezení styku s realitou a posílení analýzy tohoto styku. Tak se citlivost rozšíří a prohloubí, protože v nás je vše; stačí, když to hledáme a hledat umíme.
Vždycky se mi příčilo, aby mě druzí chápali. Být chápán je prostituovat se. Jsem raději, když mě berou vážně takového, jaký nejsem, ve vší slušnosti a přirozenosti lidsky neznámého.
Celý život lidské duše je pohybem v polostínu. Žijeme v pološeru vědomí a nikdy si nejsme jisti tím, co jsme nebo se domníváme být. V nejlepších z nás je jakási domýšlivost a je tu omyl, jehož úhel neznáme. Jsme cosi, co se děje o přestávce nějakého představení; určitými dveřmi občas zahlédneme něco, co snad není nic jiného než scéna. Celý svět je zmatený jako hlasy noci…. Kdo jsem, když cítím? Jako co umírám, když jsem?
Z děl: Kniha neklidu, Odeon, Praha, 1992, Kniha neklidu – druhá, Československý spisovatel, Praha 1995, Za noci našeho bytí, Torst, Praha 1995
Vybral a sestavil Radan Wagner
