Přírodní konflikty Jakuba Švédy
Galerie umění v Karlových Varech připravila pro jarní sezónu nevšední retrospektivní výstavu Jakuba Švédy (nar. 1973) pod názvem Fusionpoint. Jedná se o přehlídku ohlížející se nejen za dosavadní tvorbou, ale také o ukázku aktuálních projevů tohoto originálního autora střední generace.
Vstoupí-li návštěvník do podlouhlých sálů renomované západočeské galerie, je náhle zasažen záplavou pestrobarevných vizuálních zpráv a kódů. Jen těžko bychom však zde hledali klasicky pojatou malbu či dokonce vyprázdněný do sebe zahleděný konceptuální přednes. Švéda si našel vlastní plnohodnotnou cestu a vyjadřovací prostředky odpovídající jeho povaze a zacílení. Jsme tak svědky svérázného a nekompromisního reflektování současné doby, jejíž podoba je roztříštěna do mnoha faset a rovin viděných, tušených či zcela skrytých. Švéda již není tradičním pozorovatelem přehledného okolního světa nahlíženého z jednoho neměnného stanoviště. Do své rozpohybované tvorby zahrnuje nové technické a technologické poznatky, ale i vědomí nekonečné a těžko uchopitelné rozmanitosti. Otevírá tedy střet původního pochopitelného světa a přesahujících vymožeností, které se však mnohdy stávají nebezpečně dravým proudem strhávajícím s sebou letité jistoty.
Švéda je poučeným a v jistém smyslu i pokorným experimentátorem. Ctí barvu, kompozici a smysl pro detail. Tradici respektuje, ale opouští ji ve prospěch nastalé situace – rozvolněného navyklého řádu a zániku mechanického dělení. Ve svých obrazech a objektech mísí umění „vysoké“ a „nízké“, volné a užité, duchovní a povrchní. Nezobrazuje pouze spatřené, ale i poznané. Boří hranice jednotlivých disciplín a oblastí – mísí je do zneklidňujících rafinovaných kompozic.
Z výstavy je patrné, že autor začínal jako krajinář. Studiem na AVU u prof. Jiřího Sopka či pak zvláště u Jiřího Davida nacházel ale jiný úhel pohledu. Ten se konečně vyhrotil na tvůrčím pobytu v San Franciscu, kde poznal nové technologie a ničím nezatížené postupy. Plátno a štětec odložil. Chopil se stříkací pistole, vyřezávaných šablon a samolepících fólií. Nacházel neomezené možnosti airbrushových vrstev i lazur a živoucí improvizaci na dané téma. Později také přidával plexisklové pláty či nalezené předměty. Přesto nezabloudil v bezmyšlenkovitých exhibicích. Vznikaly série Jádra, Abstrakt či Eko kříž, které přes svou abstraktní povahu zůstávají v podstatě krajinou. Základní scenérie je pokryta znaky, logotypy, body, tečkami, textem nebo šiframi. Kromě takových „obrazů“ vytváří Švéda objekty – zvětšené kreditní karty, monitory či krabičky zosobňující svět médií a reklamy. „Recykloval jsem jejich původní funkci, využil estetiky, technologie, manipulace materiálů a strategie,“ přibližuje Švéda svůj záměr. Od toho již bylo kousek k „lightboxům“ – světelným prostorovým objektům reklamního rázu s apelativním vyzněním.
Švéda paradoxně vkládá do odlehčené mediální formy závažné obsahy. Jeho artefakty v četných sériích (Biohazard, Biochaos, Warning!) zpravidla nastolují téma ohrožené přírody – děje, cykly a proměny – obrazy nevratné destrukce a ztráty identity. Vyprávějí o dnešní době a vyhroceném boji mizícího řádu a sílícího chaosu. „Nechápu krajinu jako integrální celek, spíše se mi hlásí v podobě fragmentů – nalézám její odpadlé části,“ komentuje své počínání Švéda. I v nejnovějších vystavených cyklech (Impact, Factonature, Fusionpoint) lze vyčíst trvající konflikt urbánního světa s ideální krajinou. Eroze povrchu, rozpadlé prostory, civilizační odpady – vše se kupí a prolíná v nekonečném pnutí.
Švédovy obrazy a objekty jsou přes zjevnou ponurost působivé a vlastně „krásné“, originální a suverénní. Čiší z nich přeci jen radost ze života a chuť odkrývat a prožívat svět jako celek se světlými i stinnými stránkami, vytržení z magie tvoření a bezprostředního rezonování. Švéda samozřejmě pracuje s nadsázkou a fantaskním vyhrocením možné globální situace. Jen tak je však tvorba čitelná, vzrušující a případně alarmující. K tomu dodává: „Pohled umělce je možná organizovanější, integrální, cílevědomější – upřímný extrakt však především.“
Radan Wagner, 2013, psáno pro Literární noviny
