Dvě hodiny umění
Michal Pěchouček (nar. 1973 ) je zvláštní osobou i uměleckou osobností. Pohybuje se v různých ohledech na poli průstupů tradičních výrazových postupů i experimentů, privátního i obecného, snového i skutečného. Každý z jeho dalších počinů je sledován i zatracován, nikdy však ignorován. Co si může autor více přát?
S Pěchoučkem je spojován intuitivní pohyb mezi intelektuálním hloubáním a naivní bezprostředností, plachý výraz a pevné rozhodnutí, nemalířskost s vizuálním uměním. To ostatně dokládá také výstava v Domě U Kamenného zvonu na pražském Staroměstském náměstí. „Divák této expozice může nabýt dojmu, že se ocitl na výstavě dvou tvůrců, kteří nemají nic společného. Nejde rozhodně o schválnost – má tvorba se v poslední době ubírá paralelně ve dvou rozdílných liniích, pro což nemám rozumné vysvětlení,“ přiznává svou rozdvojenost sám autor. Je to podivná a osvěžující skutečnost, ostatně v dnešním post-postmoderním světě nijak překvapivá či zvrácená.
V prvním patře gotického domu je umístěna První hodina umění, která patří fotografickému projektu Filmogramu (v oblasti kinematografie označuje toto slovo minimální jednotku filmu – políčko na filmovém pásu). Sledujete-li vystavené exponáty, máte dvě možnosti: buď je vnímat pouhým pohledem, svou erudicí, intuicí, empatií… nebo se začíst do textů v doprovodném katalogu. Je jich tam celá řada. Některé jsou náročné až nesrozumitelné. Nebo hledají a popisují něco, co v artefaktech není tak zjevné či zamýšlené. Zkrátka: Pěchouček zde pracuje s pásy filmů či kontaktními fotografiemi. Ty skládá a řadí do různých konfigurací a ty pak do prosvětlovaných objektů (boxů) či zarámovaných ploch. Vznikají tak mnohdy krásné a neotřelé kompozice upomínající na starší minimalisty či geometristy. V Pěchoučkově případě se však nejedná o pouhou vizuální pečlivě laděnou estetiku, ale o dílo hloubající na téma plynoucího nezadržitelného času. Snad nejpůsobivější je na výstavě to zdánlivě nejbanálnější. Totiž Filmogram č. 10 je vlastně záznamem času – proměnlivé atmosféry, nekonečného ubíhání existence. Autor zde v pravidelných intervalech fotografuje černým sametem potaženou dřevěnou lať. Tento předmět – objekt různě posouvá a opírá (to si umělec zapisuje a dokumentuje), fotografuje v rozličných časech a clonách, připojuje informace o momentálním počasí apod. Každá z těchto minimalistických fotografií je jiná. Je zde fixován neopakovatelný okamžik – jeden za druhým, řazené chvíle co už nepřijdou… Záleží tedy na vcítění a ochotě diváka obohatit se či naladit tímto nezvyklým počínáním.
Druhá hodina – druhé patro: zde Pěchouček předkládá sérii obrazů – pláten pojednaných textilní technikou (zde si lze vzpomenout na práce Adrieny Šimotové). Cyklus Time for Bed připomíná čas příprav ke spánku – k ukládání do lože – tedy chvíle intimních rituálů. Převažují postavy osamělých jinochů, odložených svršků (trika, pyžama, ručníky, přikrývky), ale i příkladně souložících dvojic. Drapérie se tak často stávají artefaktem na pomezí sochy a malířského zátiší – je jakýmsi předmětným deníkem. „Time for Bed vznikl jako malířský cyklus podle fotografických předloh a s pomocí techniky strojového šití jako asambláž nebo textilní reliéf. Tmelícím motivem pro soubor obrazů je drapérie – textilní ready made. Otevřeným prostorem padají figury do horizontálních poloh a šarm věcí, které zůstaly pohozené v čase, jenž dávno pominul,“ podotýká Pěchouček.
Závěr výstavy představuje videoprojekce. Zde autorem vytvořené loutky popochází či rozprávějí na Pěchočkově imaginární vernisáži právě zmíněných textilních obrazů. Různí „týpci“ vedou běžné či spíše bezobsažné řeči nebo pseudointelektuální dialogy. Po náročném absolvování dvou hodin umění se tak divák dočká příjemné nadsázky a sebe-ironie, zábavné frašky allenovského ražení. Pěchoučkova výstava na Staroměstském náměstí tedy nabízí různé fazety autorova prožívání plynoucího času, neuchopitelného a přeci tak přitažlivého fenoménu.
Výstava: Michal Pěchouček, Dvě hodiny umění, GHMP, Dům U Kamenného zvonu, do 5. 6. 2011
Radan Wagner, 2011, psáno pro Revue Art
