Pohyb mezi póly (2007)
Roman Trabura
Cesta Romana Trabury (1960), absolventa AVU (1990 – 1996), vede od vzdorovitých undergroundových počátků až po reprezentativní autorskou výstavu na Staroměstské radnici v Praze, od předlistopadové zásadní rezistence až k úspěšné kariéře pozoruhodného a nekompromisního malíře. Jeho projev bývá živelný, proměnlivý, nabitý černým humorem, hřejivou romantickou vizí či poutavým příběhem. Na obrazech tohoto přemýšlivého a spíše zdrženlivého člověka se možná překvapivě setkáváme s všemožnými ingrediencemi naší současnosti, zároveň i s odkazy k dávným pramenům, s podivnými bytostmi i krajinami zalitými slunečním světlem. Nalezneme zde poutníky, malíře, houbaře, staříky, loupežníky, vrahy i teroristy – hororové, pohádkové i banální události, projevy násilí, radosti, melancholie, vypjatou i groteskní erotiku, ponurou civilizaci a existenciální tázání. Sledované malířské vize jsou jednou zasněné, jindy nervně strhující, teskné či expresivní, vždy však poutavé, zábavné a osobité. S jejich původcem jsem se setkal v přítmí žižkovského bytu – ateliéru, kde pobývá a pracuje, když opouští venkovské rodinné zázemí v karlštejnských lesích.
Romane, v mnohých ohledech se vymykáš běžným proudům scény. Pohybuješ se tak trochu „mimo čas a prostor“ – jsi těžko zařaditelným solitérem – vybočuješ v některých ohledech, ale hlavu si s tím neděláš… právě naopak. Také ke studiu na AVU ses rozhodl v relativně pozdním věku. Proč ses odhodlal až po revoluci?
„Mimo čas a prostor“, „těžko zařaditelný solitér“-to jsou samé lichotky. S tím studiem to bylo tak, že za “bolševika“ mě ani nenapadlo to zkoušet. V té době jsem byl spíš underground, rocker a nihilista. Až po revoluci, když se rektorem stal Milan Knížák a nastoupila nová sestava profesorů, to pro mne začalo být atraktivní. Navíc tam ještě byla ta porevoluční euforie, svoboda, nové možnosti a tak.
U koho jsi studoval a jak na to vzpomínáš? Splnilo to Tvé očekávání (a jaká vlastně)? Kdo z profesorů Ti nejvíce dal?
Já jsem studoval první dva roky u Jiřího Načeradského. U něj jsem dostal základy figurální malby a kresby. Další roky jsem studoval u Aleše Veselého. Ten mi ponechával téměř absolutní volnost, protože viděl, že mám pořád co dělat. Myslím, že mne ovlivňoval nepřímo, spíš takovým zen-buddhistickým způsobem. Moje očekávání, co se týče studia, se vyplnila a v lecčems byla dokonce předčena, hlavně na začátku mého působení byla na Akademii příznivá atmosféra.
Nelákalo Tě, tak jako mnohé jiné, v rámci „cestování“ po ateliérech, věnovat se také konceptu?
To mne moc nelákalo. Byl jsem tak „zažraný“do malování, že mi všechno ostatní připadalo spíše jako ztráta času.
Malování ses začal věnovat už kolem poloviny osmdesátých let, na AVU ses dostal až v roce 1990 – to je v tomto věku dlouhá doba, to se obyčejně rodí a tříbí vlastní styl (v lepším případě), způsob nahlížení a vyjadřování, člověk si ujasňuje nosné body a preference svého vyjadřovacího jazyka, poznává prostředí, svět, ale i sebe sama. Nebyl jsi pro školu už moc „hotový“?
Ani bych neřekl.To, co jsem dělal do té doby, bylo ještě dost amatérské, teprve na škole se to velmi zintenzivnilo a dále prohloubilo. Začal jsem věnovat práci všechen svůj čas, měl jsem větší přístup k informacím. Myslím, že teprve na škole jsem prošel oním intenzivním tříbením a vývojem. I když moje postoje ke světu byly v té době již vyprofilovány.
A co vzory, inspirace, kolegové? Jak jsi vnímal projevy generace předešlé, řekněme osobností kolem skupiny 12/15? Řekl bych, že pro Tebe bylo jejich pojetí příliš sociální, svázané, vážné…
Tak 12/15 mne moc nezajímali, bylo to asi tak, jak jsi říkal. Jinak těch vzorů mnoho nebylo. Pamatuji se, že mne dost ohromilo „objevení“ Pavla Brázdy na výstavě Otevřený dialog ve Vinohradské tržnici někdy v roce 1989. Potom mne zajímal Tonda Střížek a pak hlavně Martin Mainer.
A kdo byl ještě z Tvé generace Tobě blízký, čí práci jsi uznával, obdivoval, jakému projevu jsi nejvíce rozuměl?
Já za svou generaci považuji spíš lidi, se kterými jsem studoval, i když byli většinou mladší. U Aleše Veselého jsem studoval například s Federicem Diazem, Lukášem Rittsteinem,Romanem Frantou atd. Ale co se týče malby, spřízněné duše jsem musel hledat spíš v zahraničí a to většinou prostřednictvím uměleckých magazínů jako například Art in America, Artforum, Modern Painters atd.
Na přelomu 80. a 90. let vznikaly spontánně různé výstavní akce – například již zmíněný legendární neoficiální Otevřený dialog ve Vinohradské tržnici v Praze, kde jsme se také spolu jako vystavující prvně sešli. Bylo to však nepřehledné, spontánní, rychlé… co jsi tehdy vlastně maloval? Když se dívám na Tvé ranné obrazy, tak v nich tuším dva proudy – jeden spíše geometrický, kubizující, připomínající techniku vitráží, druhý více expresivní, uvolněný, divoký… To jsi střídal libovolně svůj projev v jednom čase?
Ano, tehdy jsem maloval takové divoké „indiánské“ abstrakce. Vždycky mi vyhovovalo pohybovat se mezi více polohami jako mezi póly. Chvilku zapracovat tady a chvilku tam, oscilovat mezi idylickou a „depresivní“ malbou, je to jako přešlapovat z nohy na nohu.
Ostatně, střídání stylů je Ti vskutku vlastní. Naopak konstantní složkou je pro Tvůj projev figuralismus a narativní podání, příběh. Vše ostatní se neustále mění, prolíná, navrací, rozvíjí, kombinuje… Někdy mám pocit, že se dívám na práce několika malířů. Nevadí Ti to?
Ne, to mi opravdu nevadí, naopak dělám to celkem programově. Baví mne to víc, než obrušovat dokola stále jednu formu. Ale tohle střídání stylu u mne začíná už ve fázi inspirace, tedy spíše vize, kdy obraz vidím hotový, ještě než na něm začnu pracovat. Jindy zase naopak začnu od nuly bez jakékoliv představy, s čistou improvizací a věci začnou vyplývat jedna z druhé. Výsledky jsou většinou lepší v tom prvním případě.
Pokusme se ještě vrátit od neustálé proměnlivosti forem ke společnému jmenovateli. V Tvém případě není evidentní vliv malby 80. let tíhnoucí ke znaku, symbolu, spodním archetypálním rovinám, k projevu označovanému někdy jako „pražský mysticismus“. Ani k rodícímu se konceptualismu z 90. let Tě to, jak je zřejmé, nijak netáhlo. Vzpomenul jsi Tondu Střížka – tedy jakousi „třetí cestu“ – naivní magický realismus, nezatížený dalšími významy a odkazy. Co Tě na tom tak zaujalo?
Ano, zajímal mne taky Milan Kunc a Jan Knap. Tehdy jsem si řešil nějaké peripetie z dětství a dospívání, takže mně tahle forma magického realismu byla velmi blízká pro vyjádření problematiky především svou bezprostředností a přímočarostí. Inspiroval mě také Caspar David Friedrich svým pojetím romantismu. Tehdy jsem maloval tím magicko realistickým stylem krajiny z Beskyd, v jejichž kulisách se také odehrávaly scénky z mého mládí.
Tvůj realismus je nejen magický, možná ale i naivní (řekněme nevázaný – pubertální), hybridní, nevymezený, také někdy i pořádně drastický, parodický, tak říkajíc bez skrupulí… Kde se to v Tobě bere?
Kde se to ve mně bere, úplně přesně nevím, ale vždycky jsem byl tak trochu rebel. Bavily mě alternativy a provokace, spíš než nějaké střední proudy.
K Tvojí generaci Tě ale přeci jen cosi výrazného a významného váže – tedy fascinace různými mýty, okouzlení světem tajuplné fantazie, bohy, rituály, vypjatými střety, kosmologií, pověstmi a pohádkami, volným přecházením mezi realitou a smyšlenkou…
Taky to takhle cítím, v dnešní racionální, přetechnizované a „rychlé“ době je to luxus, který si můžeme dovolit.
V smršti střídajících se projevů a nových témat se stále častěji objevuje (počátkem devadesátých let) jakási idylická (selankovitá, bukolická) krajina, zvláštním způsobem dojemná, možná i atakující hranice kýče. V ní se procházejí shrbené babičky, výletníci, malíři, při západu slunce domů pochodující strakaté kravičky… co se to stalo s šokujícím bouřlivákem? Konec nezřízeného života ve městě a touha zahledět se ke sladkým nekonfliktním počátkům? To je vize Tvého dětství?
Ano, byla to opravdu taková exkurze do dětství, trvalo to pár let.
Takové obrazy jistě provokovaly ve své době svou prostotou, neproblémovostí, možná až umělostí (tak, jak tomu bylo u jmenovaných „světáků“ Milana Kunce či Jana Knapa). Máš Ty, Romane, vůbec nějakou autocenzuru, okamžik kdy víš, že obraz nemůžeš pustit ven? Do jaké míry Tě zajímá co si o Tvém díle budou myslet ostatní?
To by ses divil, ale autocensuru mám dost silnou, netýká se ale formy ani tématu, ale pouze kvality. Obraz, na kterém pracuji, pozoruji dlouhé hodiny a někdy i dny a podrobuji ho tvrdé kritice; srovnávám, hledám opodstatnění, pochybuji i předělávám. Když už obraz obstojí u mne, tak vím, že ho můžu “pustit mezi lidi.“ Naproti tomu je někdy obraz hotový hned a nemám o něm sebemenší pochybnosti už od samého začátku.
Jistým protipólem Tvých krajin z Beskyd jsou městské magické (surrealistické) scenérie, obrazy velice uhrančivé a plné zvláštní atmosféry… okna, ulice, úzké průzory…
Jo, s tím jsem začal po Beskydech. Začal jsem malovat žižkovské ulice, kde jsem bydlel. Jeden z prvních obrazů byla zeď protějšího domu, kterou jsem viděl z okna. V jednom z oken se tam věčně vykláněl starší sešlý chlápek a pokuřoval. Pak z toho vznikl celý žižkovský cyklus.
Jak se na Žižkově cítíš? O čem vlastně ve svém zdejším příbytku – ateliéru přemýšlíš? Vypadá to, že Tě jen tak něco nevyvede z míry. Můžeš definovat svou náturu a pohled na svět?
Žižkovský atelier je pro mne taková klausura. Jsem zvyklý se tady zavřít, otevřít si pivo a pak přemýšlím o všem možném a maluju. Kolikrát mne i něco napadne a něco slušného udělám. A když toho přemýšlení a malování mám dost, jdu do hospody, kterých je tady v okolí dost. A můj pohled na svět? Vadí mi stádo! Jsem v podstatě konzervativec, katolík, to v dnešní době znamená rebel. Nejspokojenější jsem, když se mi podaří něco namalovat.
Věříš obrazu, jeho schopnosti cosi sdělit, vysvětlit, ovlivnit? Víš proč maluješ? Je obraz jen Tvou terapií, hrou, zábavou nebo je – z nějakého vyššího přičinění – závazným sdělováním – součástí čehosi většího, vyššího…?
Tak samozřejmě že věřím obrazu, ale určitě záleží na umělci, jestli je opravdové medium, které má co sdělovat nebo jestli jen kalkuluje.To je pak zbytečná práce. Proč maluju? Tak to je složitý. Je to cesta, na kterou se dáš a pak tě jednou uspokojuje, jindy zase drásá a máš pocit, že nemá smysl. A je to případ od případu – jednou terapie, jindy hra, zábava a někdy taky vyšší sféry.
Maloval bys i kdybys neměl tolik času a musel jiným způsobem živit sebe a svou rodinu?
Asi nejspíš ano, ale samozřejmě ne tak intenzivně. Tak jako jsem maloval před studiem na Akademii. To jsou ale jen hypotézy. Možná by to bylo úplně jinak.
Střídáš pobyt v samém centru velkoměsta s existováním poblíž karlštejnských lesů, v malé nenápadné vesnici, kde ses rozhodl trvale žít. To jsi měl v plánu nebo to byla náhoda?
V plánu jsem to neměl, vyplynulo to samo ze situace. Je to sice trochu schizmatický, ale v podstatě mi to vyhovuje. Když už mám dost vesnice, jedu do Prahy a zase naopak. Blbý ale je, když si uvědomím, že ani na jednom místě bych trvale nevydržel. Potřebuji stále oscilovat.
Vraťme se ještě o pár let zpátky… V druhé polovině 90. let – ještě na AVU – se Tvá malba stávala hutnější, abstraktnější, přízračnější, možná i naháněla strach, úzkost… můžeš toto období nějak komentovat?
To je zrovna období, kdy jsem byl nabitý energií a stále jsem něco zkoušel. Vydržel jsem malovat třeba deset hodin denně včetně víkendů. Taky mne hodně stimulovala muzika. Je to až paradox, že některé věci z té doby působí temně, já jsem se cítil skvěle.
Když se dotýkáš takových témat (voodoo), tak co k nim cítíš? Snažíš se nějak do nich vstoupit, proniknout do podstaty, ztotožňuješ se s nimi, můžeš (či chceš) jim porozumět „zevnitř“? Nebo je to spíše jakási neúčastná rekognoskace, obhlížení a záminka nějak postmoderně to jen vyjevit? Ctíš mnohdy nadsázku a humor, ale tady cítím, že Ti to je obzvláště blízké, nebo se mýlím?
V té době jsem zrovna četl nějaký román od Grahama Greena, bylo to z Haiti a hodně se to motalo kolem kultu Woodoo. Ten obraz se snaží být nějakou esencí nebo definicí podstaty, nebo alespoň prožitkem atmosféry tak, jak ji cítím já. Je tam taky trochu z Wilfreda Lama a jeho pralesů.
Když už jsme u té literatury – píšeš si deníky, snažíš se – třeba i ex-post – své počínání identifikovat, rozšifrovat, dávat do souvislostí?
Takovým deníkem jsou pro mne kresby. Všechny nápady se snažím nejdřív v několika větách zapsat a potom většinou i nakreslit nebo naskicovat na papír. Takových skic a kreseb mám hodně a z toho množství se pak tříbí to, s čím pak ještě dál nějak pracuji.
Po studiu na AVU ses dostal na čas do Japonska (viz. rozhovor v Revue Art 1/2007). Byla to dobrá zkušenost malovat nástěnné malby pro turisty? Vzal bys to i dnes?
Tak z každé zkušenosti si něco odneseš. Tohle zrovna nebylo tak špatný. Vzal bych to i dnes.
Je vidět, že cesta do Asie tě inspirovala i k vlastní tvorbě, vždyť Tvá výstava ve Staroměstské radnici (v roce 2006) nesla – třebaže poněkud dvojsmyslný – název Made in China. Vracíš se ještě dnes k takové tématice? Pomohla Ti výstava v něčem?
Už se k tomu moc nevracím. Výstava měla docela slušný ohlas a to mi samozřejmě pomohlo.
Po japonském pobytu to nebyla jen harmonická krajina s doutnajícími sopkami, ale i záplavy aut, nahuštěné domy, panující chaos, stres, zkrátka orwellovský duch… Mrakodrapy s vytřeštěnými očními bulvami… to není moc optimistická vize…
Tohle se týká velkoměsta obecně, nejenom Japonska a stále se to zhušťuje.
V některých kompozicích se nenápadně prolíná několik prostorových plánů. Je to jen iluzivní hříčka nebo to naznačuje další významovou rovinu? Věříš v nějaký prostor „za“ naším světem, v možné odhrnutí onoho Májina závoje, v nějaké nahlédnutí, v možnou transcedenci?
Tyhle prostory a roviny samozřejmě existují. Vezmi si například obyčejné sny, jak se prolínají s tzv.realitou, pak jsou tu drogy a halucinogeny, nirvana nebo vzpomínky, denní snění a další úkazy.
A co Osud, na ten také věříš?
Nevím, na osud tak docela nevěřím, podle mě je život cosi jako rozehraná hra a je tam plno neznámých záležitostí, takže nějaká síla osudu jakoby působí a snaží se člověka si podmanit. Snad každý se ale může úspěšně vzepřít a poprat s osudem.
To se Ti zřejmě daří. Nutno dodat, že Tvůj ateliér není plný jen temných dekadentních vizí, duchů, Charónů, templů či utopenců. Lze zde zahlédnout okamžiky radostnější – líbezné kytice ve vázách, erotické eskapády, grotesku. Maluješ tedy podle nálady a volně měníš rejstříky?
Jo tak to je. Hlavně na jaře to tak cítím. A to má taky něco společného s Japonskem, kde brzy zjara skládal dvorní básník tzv. haiku na kvetoucí stromy, byly to takové minimalistické básně. Já takhle na jaře začnu s malováním prvních květů na zahradě takovým úsporným, lapidárním japonským stylem.
V posledních letech (asi od 2003) začalo převládat komiksové pojetí – například hejna ryb na širokých formátech. Tady v ateliéru vidím nejnovější „kousek“ – malbu na dřevěné desce – zřejmě čele staré postele či skříně… veřejnosti jsou známé spíše malované plechy, jak jsi k tomu došel?
Tady v těch komiksových věcech na plechu se spojily dvě tendence z mých dřívějších prací. S komiksem jsem koketoval už v některých obrazech měst. Potom mě začaly zajímat staré dřevěné desky a pozinkované plechy, které mají svoji industriální paměť. Bavilo mě, že se s nimi dá pracovat jako s objektem, může se do nich sekat, řezat, vrtat, tepat kladivem, vybrušovat i malovat a vrstvit materiály.
Také téma terorismu je u Tebe poměrně frekventované… Al Kaida, 11. září, atentátníci… Proč? Čím Tě toto téma přitahuje, vyzývá, provokuje?
Je to silné a závažné téma, které se dotýká snad každého z nás.Tihle šílení fanatici s plnovousy… připadá mi to v kontrastu k realitě dnešní racionální západní kultury jako souboj chaosu s řádem, je to jako mýtický zápas a to mě bere.
Nevyhýbáš se snad žádnému tématu, o dramatická místa až morbidní pohledy není u Tebe nouze. Na druhou stranu to vyrovnáváš řadou přívětivějších poloh (Tolkienovský čaroděj Gandalf), i když zas bojovných či spíše loveckých (loupeživých) obrazů „lesů“. Siluety číhajících či míjejících se postav, prázdné komikové bubliny, houštiny, daleké horizonty, otevřená krajina, zvláštní pohádkově ladné bezčasí. Také napětí, prolínání, romantika i zákeřnost, sen, mýtus i skutečnost, láska i zabíjení, poměry ingrediencí si odměřuješ sám nebo si „to“ samo řekne?
Většinou se spoléhám na intuici… a když už konstruuji, tak ad absurdum.
Radan Wagner, 2007
