Obraz jako předmětná báseň Isabely Fárové
Galerie moderního umění v Roudnici nedávno uspořádala retrospektivní výstavu Isabely Fárové (nar. 1961). Tato sochařka střední generace není na české výtvarné scéně příliš známa. Kromě občasných prezentací u nás (Kuks, Dačice, Praha) i ve světě (New York, Mnichov, Brusel) nedává o sobě příliš vědět. Svým způsobem je její nenápadná osamělá cesta důsledkem životního osudu a vlastního rozhodnutí.
Po absolvování střední uměleckoprůmyslové školy v Praze odcestovala do belegického Bruselu kde se vdala a studovala také zdejší Academii. Rozhodla se pro sochařství, což se může jevit vcelku překvapivě neboť v rodině převládal vždy sklon k fotografii (matka Anna je specializovaná historička umění, sestra Gabina je známou fotografkou). Pohlédneme-li však pozorněji na určitou etapu otce – Libora Fáry, je pak počínání této skromné autorky jasné a vcelku logické.
V 90. letech se rozhodla Fárová s rodinou k návratu z Belgie do Čech. Usadila se v Maříži, malé příhraniční vesničce poblíž Slavonic. Zde mohla naplno rozvinout tendence určující napříště charakter její tvorby: totiž intenzívní lásku ke zvířatům a také k volné přírodě, z níž čerpá nyní nepřetržitě a bezprostředně. Snad v každé její práci, jak výstava v Roudnici dokládá, nalezneme zvířecí motivy (znaky, torza) a fragmenty (kusy větví, prkna, nářadí, nástroje) z prostředí ve kterém, stranou kulturních center, žije a pracuje. Fárová zde prošla zásadní osobní proměnou. Od narození vyrůstala přímo ve středu Prahy, užívala si studentský a velkoměstský život, stejně po té pak existovala zřejmě i v Bruselu.
Dnes je z ní „chovatelka“ koní a zralá žena, jež se zdržuje v metropoli jen zřídka a nakrátko.
Podstata práce Isabela Fárové je z velké části sběrná a náhodná. Ve svých obrazech – asamblážích – objektech sestavuje nalezené předměty a materiály do nových konfigurací. V tomto momentě si lze vzpomenout na dadaismus, surrealismus, konkrétně pak i na zmíněného Libora Fáru a jeho známou sérii Hracích stolků (rozřezával při tom staré skříně, židle, stoly, postele a jako prostorovou koláž pak jednotlivé kusy opět „nelogicky“ skládal). Princip fantaskní hry přijala do svého tvorby i dcera Isabela. I ona hledá a nalézá v nejbližším okolí věci nepovšimnuté a pozvedá je jako budoucí možné součásti svých kompozic, které pak zpravidla domalovává (Labutě, Kos) či začleňuje do zvláštní adjustace (Slon, Masky koní). Fárová je však při svém hledačství méně vybíravá než její otec. Čeká pouze při procházení po dvoře či lese na inspiraci, asociaci, vhodné uchopení či naklonění. Předmět většinou pak už nepřetváří, ale rozvíjí spíše jeho podobu a podstatu v rámci nově vznikající konstelace a významovosti. V jedné ploše se tak mohou objevit „nečekaná setkání“ linolea (to je zvlášť oblíbený materiál autorky), užitných předmětů a běžných přírodnin. Linoleum je však základní – výchozí plochou, tak jako u jiných významných výtvarníků – například Vladimíra Kopeckého či Marie Blabolilové. Vzory staré krytiny vytvářejí nejen (s postupem času) zvláštní a snad i příjemnou dekorativní plochu, ale stávají se i jakýmsi všedním symbolem lidské pomíjivosti, otiskem plynutí času, mlčenlivým svědkem našich osudů.
Fárová má schopnost jemné intuitivní výpovědi. Je hrou i melancholickým povzdechem, jakousi obrazovou (předmětnou) básní vyvolávající naléhavě atmosféru klidného přemítání v těsném sepjetí s drsnou přírodou.
Vcelku úspěšně se u vystavených artefaktů vyhýbá pouhé ilustrativnosti a plytkému dojímání. Není ve svém projevu ani příliš popisná, zjemnělá a podbízivá (nebezpečí číhající na ženské umělecké duše). Fárová pracuje (díky svému naturelu, intelektu, školní i rodinné výchově) se zaujetím i nadhledem, s minimálními prostředky bez nadbytečného estetismu. Její tvorba je široká a v zásadě jí lze dělit do dvou základních poloh. První je zmíněná asambláž – obraz, založená na dotváření nalezeného materiálu. Druhá je více klasicky sochařská, opírající se o řemeslo, jemnou modelaci a citlivou stylizaci. Ta je na výstavě zastoupena především cyklem Hlavy koní provedeným v žule či mramoru spolu s adjustací – schránkami – připomínajícími ostatková úložiště. V obou polohách je Fárová přesvědčivá a osobitá. To není v dnešním světě povrchní nadprodukce málo. Isabela Fárová však zůstane – zdá se – díky své povaze, osudu, zvolenému směřování a dobrovolné klauzuře věčnou solitérkou. Jen tu a tam představí svou novou, vlastně se nijak zvlášť neproměňující, tvorbu hřejivě laskavou a příjemně inteligentní.
Radan Wagner