Motýli efekt? v Rudolfinu
Galerie Rudolfinum hostí v těchto dnech kolekci česko-slovenského umění mladší a střední generace. Společným jmenovatelem je malba jakožto tradiční výrazový prostředek odrážející svou dobu, ale i vlastní postavení v širokém spektru současných médií.
Malířství náleží ke klasickým uměleckým projevům. Vedle sochařství a architektury vždy patřilo k základním pilířům vizuálních projevů. Sloužilo reprezentativním účelům, od konce 19. století se ale stále více stávalo odrazem individuálních pocitů a reflexí společenské atmosféry. S objevem fotografie byl nakrátko osud zobrazování pomocí malby na plátně ohrožen. Nakonec pořizované snímky se staly spíše pomocníkem a podkladem pro přesnější postižení autorské vize (vzpomeňme například na takové postupy u Alfonse Muchy). Od poloviny 20. století se situace rozvolňuje. S nástupem pop artu, hyperrealismu a dalších dílčích směrů se dokonce možnosti spojení těchto médií umocňují.
Na domácí scéně tomu nebylo jinak. Když však v souladu s měnícími se vlnami i módami nabyl vrchu konceptuální (na přímé zobrazení rezignující) přístup, sílily diskuse a spory. Obraz si musel stále hájit své nezaměnitelné postavení. Když na přelomu let 1997 a 1998 právě v Galerii Rudolfinum probíhala výstava pod názvem Poslední obraz pod kurátorským vedením Mileny Slavické, vyvolala často ostré a protichůdné reakce. I když šlo spíše o diskusi odbornou, byla tato neklidná témata inspirující i pro obecnější zamyšlení a směřování. Tehdy se zde prezentovali malíři ctící především tradiční postupy a formy (Karel Balcar, Miloš Engelberth, Roman Hudzinec). Jejich výkony byly různé, avšak další vlastní cesty si po zásluze našly své příznivce.
Letošní expozice v pražském Rudolfinu je jedním z významných zastavení a rozhlédnutí po dnešní situaci. Tradičně pojaté obrazové sdělení přestálo nejisté období (odrážející se na výstavách i vysokých uměleckých školách) a těší se opět náležité pozornosti. Je však již jen jednou z možných variant vyjádření. Vedle instalací, objektů, videí a dalších forem sdělení je malířství snad s konečnou platností přijato a dále rozvíjeno. Motýlí efekt? s podtitulem Obraz jako různosměrná dekonstrukce celku představuje šestici malířů: Vladimíra Vélu (1980), Adama Štecha (1980), Martina Gerboce (1971), Lubomíra Typlta (1975), Daniela Pitína (1977) a Jiřího Petrboka (1962). Kurátor Petr Vaňous zde shromáždil různorodou společnost nadějných či již etablovaných autorů. V souladu s názvem výstavy se může divák tázat po velkých následcích malých změn.
Malba již samozřejmě nedemonstruje jednotný styl a předem nastavené kánony. Je v prvé řadě individuálním konstatováním. Rozbíhá se do všech směrů a kritériem je pak především osobní angažovanost a kontinuita, talent a jakýsi přesah dotýkající se obecnějšího (pod)vědomí. Vaňous k tomu poznamenává: „Tato výstava otevírá otázky po možnostech malířské reflexe dnešní doby, která v sobě nese množství rozmanitých kulturních impulzů a stop z různě vzdálené minulosti, jejichž začátky zpětně nelze pro množství převrstvení a rychlost distribuce dat identifikovat.“
Výstava je vskutku přehlídkou odlišných povah, akcentů a zacílení. A tak si můžeme poznamenat, že se na obrazech jedná o „procesy v prvotních živých formách (Véla), „koláž historických slohových fragmentů“ (Štech), „básnické a filozofické rezonance“ (Gerboc), „čas dětství a dospívání“ (Typlt), „svět jako labyrint“ (Pitín) či „možnosti nové syntézy“ (Petrbok). Ano, jedná se o rozličné projevy a občasné kritiky na adresu nekoncepčnosti tohoto projektu jsou nepochopením záměru. Samozřejmě, že se nutně jedná o subjektivní kurátorský výběr, avšak zkušený a poučený. Převažují tedy práce spíše expresivní, syrové, ponuré, bizarní a zneklidňující na úkor polohy meditativní, geometrické či lyrické. To je však odrazem vlastního vidění, generačního cítění a také chápání povahy a funkce umění. Ostatně výstava se obrací vědomě spíše k tázání a vstupuje na území poněkud odvrácené stránky naší existence. Kurátor Vaňous o podobách svých vybraných svěřenců uvažuje takto: „Každý z nich jiným způsobem malířské artikulace zpřítomňuje a zobecňuje nejistotu z neznámého. Jsme tu svědky obecnější proměny, o jejichž zákonitostech nejsme dostatečně informováni.“
Motýlí efekt? je tedy výstavou otevřeného hledání pocitu doby, naléhavých otázek, rizikem bez časového odstupu, komplikovaného a nejednotného vztahu ke světu a obrazností, kterou je záhodno stále probouzet k životu. Není tedy nezávaznou hrou, ale přitakáním kontinuitě a věčným nahlížením velkých témat s novou zkušeností v dnešních reáliích.
Radan Wagner, 2013
