Obrana obrazem nové páce
Pavel Šmíd (nar. 1964) – rodák ze severní Moravy – spoluvytvářel již koncem osmdesátých let „ostravskou scénu“. Jeho pronikavé uvažování o světě a malbě je zjevně poznamenáno tímto specifickým, syrovým a industriálním prostředím. V místních kořenech můžeme také hledat klíč k jeho sarkastickému pojímání obrazu a jeho významu. Svými cykly se usiluje obecně demaskovat tvář naší společnosti.
Šmíd na sebe upoutal větší pozornost hned po absolvování pražské AVU (1990 – 97, prof. Jiří Sopko) bravurním přednesem i čilým střídáním tematických okruhů. Nadhled a malířská vyzrálost byla v rámci nastupující generace nepřehlédnutelná. Chyběla zde sebestředná gesta, formální exhibice či hraný naivismus. Šmíd je především tichým, ale nepokojným pozorovatelem – diagnostikem, trpělivě zaznamenávajícím do svého „deníku“ věci veřejné. Realistická (původně fotografická) východiska jsou malířskou a intelektuální prací ozvláštněna a posunuta do roviny, která diváka možná mate, ale každopádně čímsi láká.
V zahradní boudě – ateliéru – na pražské periférii se rodí plátna s výjevy podivně normálními a přirozeně zneklidňujícími. K těm nedávno minulým náleží cyklus Sebeobrany, čítající více než čtyřicet položek. Na nich se v příkladných pozicích figuranti snaží simulovat možný střet. Chvat střídá chvat. Demonstrativní postoj bránící agresorovi je zřejmý, i když poněkud strnulý. Převyprávěná knižní příručka ze sedmdesátých let se stala již známému cyklu inspirací. Proč? „Nejde ani tak o bránění fyzické, chtěl jsem v obrazovém příměru připomenout jak je nutné v dnešním prostředí bránit se také atakům psychickým. Zkrátka, snažím se, aby se mnou nikdo neoral. Je třeba mít zdravý selský nadhled. Kolem nás se stále hlásají velké pravdy. Ale z očí do očí je to pak džungle“, glosuje Šmíd své počínání.
O kus dále nalezneme mezi kupou barev, štětců, plechovek, hadrů a vajglů zas jiné téma. Z odložených pláten zde vystupují jiné „banality“ a jakýsi cynický realismus či konzumentský balast. Mohli bychom zvolat: „český pop art kriticky laděný a do nadsázky oděný!“ Tedy, dalším cyklem jsou Sekretářky. Namalované v posledních letech, povalují se v zákoutích zšeřelé malířské dílny. Zpoza clony cigaretového dýmu blíží se momentky z časů nedávno zašlých. „V antikvariátu jsem zas našel jinou příručku. Tentokrát se jedná o seriál instrukcí pojednávajících o tom jak v zaměstnání správně dýchat a relaxovat. Všudypřítomný sektorový nábytek, telefon, sukýnka a vyžehlená košile a v ní naaranžovaná sekretářka… Je to retro, strnulé výjevy času i kus mého (našeho) dětství. Tedy socialismus, bruselský styl, politický podtext, falešný blahobyt…“, vzpomíná autor těchto potměšilých obrazů.
V současné době Šmíd opakovaně maluje portréty Stalina, Hitlera, jindy zas plechové barely, ale i fragmenty lidského těla nebo obličeje. Obrazový deník pojímá vše kolem nás. Detaily a výseky v různém barevném ladění jsou řazeny a vzájemně – spíše nevraživě – spolu komunikují. Bez zřejmé osobní účasti Šmíd reflektuje dobu minulou i přítomnou. Vymalovává se tak soustavně z burcujícího ataku politických a konzumních ideologií – snaží se paradoxně zobrazením unikat ze zajetí reklamního světa. Po svém zviditelňuje v podstatě vyprázdněná gesta a povrchní strategie vizuálního násilí. Relativizuje nabízenou „pravdu“ a pohrává si s významy i (ne)smysly. „Situace se pořád opakuje. Musíme se bránit masáži médií, snažit se nepodlehnout a porozumět především sami sobě a vlastnímu okruhu. Jinak to za nás (u)dělají jiní,“ upozorňuje na pociťovanou situaci Šmíd.
Obrazy se tak stávají obranou proti nebezpečné manipulaci. Ve svém zmnožení a řazení rozmělňují bezohledné agitace, zištné návody všeho druhu a hloupé reklamy. Kolážovitou neukotveností oslabují obrazy vnější útoky a poukazují na skutečný hodnotový chaos. V ironické nadsázce si pohrávají s vizuálními machinacemi a cílenou manipulací. Je jistě obtížné vymanit se v tomto smyslu ze svého prostředí, osobní i společné paměti a času nutně prožívaného v nedobrovolně nastavených kulisách. Pojmenovat nepřítele je však prvním a nezbytným krokem k udržení vlastní identity a zdravého rozumu.
Radan Wagner
