PROFIL Miroslav Tichý Světový podivín z Kyjova
Miroslav Tichý (1926 – 2011) byl svéráznou postavou, žijící na okraji společnosti a stranou uměleckého světa. Přestavoval prototyp podivína ukrytého před zraky svého okolí – samotáře lpícího na osobní svobodě a tvůrčí nezávislosti.
Jeho převážně neznámou životní pouť lze vysledovat jen sporadicky a v ojedinělých veřejných případech. Víme, že ve čtyřicátých letech studoval na pražské AVU, dokud ve zlomovém roce 1948 z osobních i politických důvodů neodešel. Přesto pokračoval, již jako oficiálně neakceptovaný samouk, ve své různorodé činnosti. V proměnlivých periodách se věnoval fotografování, kreslení a malování. V druhé polovině padesátých let se přestal dočasně věnovat obrazům, o deset let později dokonce rezignoval na veškeré společenské a kulturní dění. Jeho tvorba se tak nadále pohybovala na hranici poučeného autora a intuitivního autodidakta. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let upínal své zájmy především k fotografii, kterou však pojímal osobitě a bez zvláštních ambicí na veřejné prezentace.
V moravském Kyjově, kde žil, byl vnímám jako „místní figura“ a tajný šmírák. Tuto nálepku si vysloužil pro své nedbalé vzezření a fotografování z krytu. Z něj pořizoval snímky žen na ulicích či místním koupališti. Výsledkem byly zpravidla rozostřené černobílé záběry vymykající se technickým parametrům a ustáleným estetickým normám. S okolím příliš nekomunikoval. Aparát vlastní výroby nosil schován pod svetrem a číhal na nestřežené okamžiky. Ve svém odmítání „normálního“ světa byl důsledný – k němu zahořklý a z něj popudlivý. Až na výjimky své práce nezveřejňoval (je doloženo jen několik výstav z padesátých let).
Tichý své zájmy a techniky v průběhu času prolínal. V určitých periodách maloval obrazy s civilní tématikou a naivistickým podáním. Také fotografie mnohdy vlepoval na papírovou podložku, kterou krášlil originálními ornamenty. Z dnešního pohledu tato kombinace a „neprofesionalita“ nabírá na dojemné působivosti. Tichého formální rozpětí je široké a proměnlivé. Zahrnuje realistické studie, fantazijní náměty, ozvuky evropské moderny i prostý civilismus. Vedle sporadických zátiší zde nalézáme portréty, nejčastěji však ženské akty.
Tichého autentické dílo a poutavý skrytý životní příběh byl však časem „zveřejněn“. Obrat nastal koncem devadesátých let zásluhou Romana Buxbauma, který vlastnil některé podivínovy fotografie. Tento „objevitel“ je také autorem několika novodobých výstav, přestože svérázný, zapomenutý a v soukromí si libující umělec k nim prý nedal nikdy souhlas. Navzdory tomu se první samostatná výstava konala v roce 2004 na Bienále v Seville. Hned v příštím roce následovala velká retrospektiva v Kunsthaus v Curychu, později v Domě umění města Brna. Tak se kolotoč kolem Tichého rozjel naplno. Že „doma není nikdo prorokem“ platí v tomto případě několikanásobně. Umělecká scéna (ale i trh) přesycena dokonalými produkty byla připravena na romanticky zabarvený autentický příběh. Také obecné estetické parametry se posunuly či rozšířily. V prestižních galeriích se stále více prosazují nedokonalé (často hrané) momentky od renomovaných i neznámých autorů. Do umění vstupují razantněji všední okamžiky i obsahová vyprázdněnou či povrchnost. Mocná a oblíbená vlna „selfies“ to jen potvrzuje.
V roce 2005 na proslulém festivalu fotografie v Arles získal Tichý v pokročilém věku cenu Objev roku. Jeho práce se dnes s úspěchem nabízejí a prodávají za vysoké částky na aukcích a budí nadále nebývalý zájem. S popularizací jeho fotografií se objevuje také jeho výtvarné dílo ovlivněné pařížskou modernou. Syrové podání klasických témat se jeví v nové optice a zkušenosti velice působivě a uvěřitelně.
Románový příběh Miroslava Tichého umocňuje zmíněné charakteristiky a kvality. Po celém světě probíhá řada jeho výstav (New York, Berlín, Londýn, Haarlem, Salcburk), je zařazován do reprezentativních kolektivních přehlídek (Kolín nad Rýnem, Paříž, Brno) a nakupován do významných sbírek (Centre Georges Pompidou v Paříži, Museum of Fine Arts v Houstonu, Muzeum moderního umění ve Frankfurtu, Victoria and Albert Museum v Londýně). V Praze byla Tichému uspořádána výstava na Staroměstské radnici (GHMP) v roce 2011, tedy v roce kdy zemřel bez zájmu o své pozdní adorování a proslavení.
Radan Wagner, 2014, psáno pro Revue Art
foto: blesk cz