ROZHOVOR Michal Škapa Graffoman a malíř
Stále viditelnější a výraznější aktivity spadající pod zjednodušený pojem street art se právě ocitají na výsluní umělecké scény. Jedná se o fenomén dravý a zdravý, zastřešující však rozdílné projevy. Původně spíše uzavřená komunita se dnes prolíná stále více do běžného, ale i galerijního života. Její stopy už nenalézáme jen na stěnách městských kulis. Po rozpačitém i rozporuplném akceptování se tato jakási rebelující alternativa stává poněkud legitimním úkazem.
Svou povahou je toto umění jinakostí, která nemá v dohledné historii obdoby. Nechme nyní stranou klasifikační znaménky plus či mínus a hledejme spíše to, co se odehrává za pomyslným rovnítkem. Postmoderní kultura, trvající již řadu let, přinesla řadu ztát i nálezů. Začíná tam, kde končí celek – nastoluje pluralismus, popírá absolutní hodnoty a objektivní kritéria, k historii je nostalgická, současně však ironická, svět vnímá jako labyrint bez možnosti nadhledu a odstupu. Do centra zájmu se dostává forma nad obsahem, velké příběhy, prý, ztrácejí na důvěryhodnosti. Předešlá moderní epocha byla nesena velkými ideami (ideály) a upírala pohled do budoucnosti, žitou přítomnost (skutečnost) opustila – umělecké ateliéry se stávaly laboratořemi bez těsnějšího kontaktu s reálným prostředím (toužením). (Samozřejmě, že sledovaná úvaha je jistým zjednodušením – abstrahováním, avšak jen takto lze uchopit základní pohyb; ostatně jinak to nedělá ani umění či jeho teorie).
Street art tedy jistou měrou zaplnil a zabydlel svět žitý a současně jej také spoluutváří. Nenabízí však již velké a sofistikované příběhy, nepožaduje intelektuální průpravu tvůrce ani diváka, vyhýbá se vznešenému, legitimuje přítomnost, akcentuje samotný proces tvorby, produkuje „řeč o sobě“ – znaky a šifry nabývají významu už jen tím, že jsou zjeveny a prostě existují a to i přes nebezpečí banálního a formálního výsledku. Stírá rozdíl mezi pamětí a obrazem, chybí proroctví a pravda se v jistém smyslu stěhuje do těla a emocí. Znaky, značky, rytmy, obrazy a obrace (tělo, hlas, písmo) se derou na povrch stejně jako slova nad obsah (móda, tetování, rap apod.), fakta a jejich významy nejsou zas až tak důležité.
Nejedná se však, celkem vzato, o směr a jeho konstatování rezignující na základní hodnoty či morální přesahy. Ty právě dlí v naší bytosti, kde jsou snad navždy zakódovány hlídající „skrupule“ (Václav Bělohradský), zdravé předsudky, archetypy, city, vrozená esence osvěžující primát mínění nad věděním, přímá empatie, tak jak nám tyto kvality ukazují také naše děti.
V následujícím rozhovoru jsem si povídal v pražské Meet Factory, kde má ateliér MICHAL ŠKAPA (1978), jedna z osobností a již i legend graffiti, tedy writerů, jak si říkají tito výtvarníci. V této komunitě je znám spíše pod jmény 2ROCK, KEY či TRON. Náleží k umělcům, kteří propojují graffiti s tradičními médii – vedle volné tvorby se zabývá i grafickými úpravami a společně s hudebníkem Vladimírem 518 založil tiskárnu Analog BROS. Vystudoval VOŠG Hellichovu v Praze, vystavoval na Expu 2010 v Šanghaji, v galeriích Mánes, DOX, Trafačka, The Chemistry, v GAVU Cheb, v Bruselu a na dalších místech.
Začínáme spolu rozhovor pro čtvrtletní časopis zabývající se českým uměním 20. a 21. století. Přes samozřejmou snahu mapovat a představovat zdejší scénu uceleně, převažují materiály spíše o „klasickém“ malířství či sochařství apod. Do jaké míry sledujete či máte povědomí obecně o tomto výtvarném umění? Zajímá vás a vnímáte nějaké styčné body či provázanost s vaším graffiti okruhem, v kterém se pohybujete?
Výtvarné umění sleduji ve všech jeho podobách už o dětství. S rodičema jsem chodil často na výstavy, které jsme pak často rozebírali. Další díla poznávám zprostředkovaně skrze knížky, které mě vždy přitahovaly a fascinovaly. Určitý talent jsem zdědil po babičce, která chodila za První rebubliky na „akádu“ , ale díky válce jí nedochodila. Máma se zas celoživotně věnuje teorii filmové tvorby, což jsou vlastně pohyblivé obrazy. Vždy když cestuji, tak je součástí plánu navštívit místní galerie nebo je to spíše cílem cesty. Zajímám se jak o dějiny umění, tak o současnou tvorbu, kterou je těžké sledovat v celé její šíři, člověk si musí vybírat. Graffiti do širšího výtvarně kulturního projevu určitě patří. Graffiti tvůrci nebo-li writeři se za umělce tradičně nepokládají. I v graffiti je více vrstev a proudů, které vyznávají jiné hodnoty. Část scény se účastnila galerijního provozu už čerstvě po svém vzniku v 80. letech v New Yorku. Z tohoto prostředí vzešlo několik prominetních jmen jako Keith Harring nebo Jean-Michel Basquiat. Další jména zapadla v zapomění. Zdá se mi, že umění z ulice je přímou cestou do galerie nepřenositelné, umělci ho museli v něco trasformovat, aby jejich výraz a forma uspěly. Je to o individuální investici do vlastní tvorby. Já ty světy cítím z vnějšího pohledu spíš odděleně – to, co je na ulici jsou graffiti (popřípadě jeho „teplý bratr“ street art) – když už se objevuje tvorba určitých jednotlivců v galerii, a odborná veřejnost to považuje za umění, tak už se o tom dá mluvit takto. Dnes se samozřejmě hranice mažou a intervence ve veřejném prostoru, performance nebo koncept můžou být uměním nebo samotným dílem, záleží, na čem se shodne autor, galerie a odborná i široká veřejnost.
Říkejme tedy tomu zatím známějšímu umění „klasické“ či – rovněž nepřesně: tradiční média. Tato linie snad v celé své historii byla provázána, spoluformována či alespoň inspirována celým klimatem doby (kultury) – filozofií, literaturou, hudbou, divadlem apod. Týká se to také street artu?
Pouliční projevy jsou zcela určitě provázány s dobou. Reagují pružně na podněty z okolí a řekl bych, že spíše než provázanost s kulturou se zde dají najít reakce na politiku, komentování nálad a problémů společnosti. Často tu najdeme tendence, které se vyjadřují k životu v městském prostředí. Mění nebo obsazují veřejný prostor, který je často obyvatelům dané lokality tak běžně známý, že už ho ani nevnímají. Testují a kladou otázky. Dotváří kolorit města. Dnes je nebezpečí, že má spousta lidí pocit, že dělá street art, ale často to s tím nemá nic společného. Jako v mnoha jiných odvětvých musí člověk sledovat a oddělovat zrno od plev.
To je potěšující názor. Dnešní doba má „nálepku“ jako postmoderní a řekl bych že je až příliš relativizující. Co si pod tím představujete? Zajímá vás to?
Dnešní doba je celkově hodně přehlcená informacemi a je těžké je všechny vstřebat, vyhodnotit a určit, kterou cestou se vydat. Způsobuje to i velkou roztěkanost a vyvíjí to tlak na jedince. Má to celkem neblahý vliv na kreativní proces, který by měl být klidný, až meditativní. Naopak dnešní doba nutí lidi spíš ke kvantitativním výkonům pod neustálou hrozbou „dedlajnu“. Sleduje se výkonnost a šplhání po společensko mocenském žebříku. V tomto ohledu bylo I v nedávné historii jednodušší sledovat nebo účastnit se myšlenkovému proudu a rozvíjet ho. Dnes je stále těžší určit, co je dobré a relevantní. Často si i velmi bezobsažná díla najdou svoje vysvětlovače a svoje diváky.
Ano, vždyť jedním ze základních rysů postmoderního fenoménu je následující teze: neexistuje (již) společné východisko a hodnotové kritérium – vše je relativní a těžko jednoznačně uchopitelné. Existuje krize „komunikačního jazyka“. Přes tento mnohdy uměle živený koncept a diktát přesto v umění existuje jistá obsahovost. Jak je na tom street art respektive vaše pojetí „zprávy o světě“?
Výtvarné umění se rozdrobilo a díla nejsou ani nemůžou být hlasatelem všeobsahujících pravd. Jednotlivá díla mají svůj obsah, který komentuje dílčí problémy a tendence ve společnosti. Některá díla pak můžou naopak přispívat k dezinterpretaci světa, jeho zkreslování a určité matení jazyků. Podle mého názoru umění v souhrnu stále formuje společnost a konfrontuje jí se sebou samou. Pouliční umění samotné má mnoho podob, které se vyjadřují k četným tématům, např. politickým a společenským – války, vztah člověka k přírodě, materialismus, nadužívání, lidská práva, bezdomovectví apod. Forma je také různá, od velkoformátových maleb na zdi – tzv. murály, přes objekty – postavy v životní velikosti v různých pozicích, až po různé úpravy nebo doplnění určitých městských struktur – osvětlení, přebarvování, zábory apod. Já osobně se vyjadřuji pomocí velkoformátových maleb, používám vrstvení obsahu a tím komentuji historii jedince I lidstva, jeho mánii v hromadění. Předměty často vypadají jako v hromadě na smetišti, ale nechci tím vyjádřit pouze pomíjivost materiálna, ale I fascinaci nad tím, co všechno je schopný člověk vymyslet a vyrobit.
To je evidentní. Ale mohou „nezasvěcení“ diváci nějak hlouběji dekódovat vaše svérázné sdělení nebo je zapotřebí obecně znát vývoj, souvislosti a osobní „mytologii“ každého z autorů street artu?
Myslím, že je to jako u každého jiného autora vždy pomůže porozumění, když divák daného tvůrce zná, sleduje jeho tvorbu a ví, k čemu se vztahuje. Mě například vždycky potěší zájem při mé komentované prohlídce a jsem si zcela jist, že když zájemcům osvětlím svůj přístup k mému dílu, tak k němu mají hlubší vztah, než když si ho v letu prohlídnou s pokyvováním hlavy na vernisáži. Samozřejmě by obrazy na určité úrovni měly promlouvat i bez vysvělní a to jak obsahem, tak i formou.
Omlouvám se za takové „filozofování“, ale mě i čtenáře jistě zajímá tato „konfrontace“, řekněme různých světů. (Vidím, že při našem hovoru se mnohá slova vznáší v pomyslných závorkách. Ale snad je zřejmé, že trocha nadsázky usnadní naše chápání). Tedy: Michel Foucalt – slavný postmoderní filozof a historik razil termín „epistémé“, tedy to, že existuje předem vyznačený prostor dané kultury (uspořádání světa), který nás nutí myslet tím a ne jiným způsobem. Zjednodušeně: náš zrak, jímž nahlížíme věci je vždy již předem „přizpůsoben“ pomocí dané formy vědění. A ta se čas od času změní skokem. Myslíte, že právě k takovému skoku došlo pohybem street artu?
Street art rozhodně žádným skokem není. Už dnes je tam mnoho trendů, které jen kloužou po povrchu. Když vidím současnou líbivou a povrchní tvorbu některých jeho zakladatelů, tak se mi z toho dělá špatně. Už to nikam neposouvají a ničí představivost, je to jen stále větším a hlasitějším opakováním dávno známého. Dokonce si to hraje na aktivismus, ale proklamovaná hesla ve spojení s vykradenou estetikou secesních a normalizačních plakátů jsou úplně prázdná. Street art začal klouzat po povrchu, opakovat se a vykrádat sám sebe. Dochází tu také k nebezpečnému prorůstání s komerční sférou, kde agentury využívají tvůrce v protikladu k tomu, že za jiných okolností jejich tvorbu postihuje město nebo právní systém tresty. Naštestí je ve světě spousta jmen, které se dají do škatulky street artu zařadit, jejichž díla jsou sofistikovaná, kladou otázky nebo jsou alespoň vizuálně zajímavá.
Mohl byste mi přiblížit počátky street artu ve světě?
Do street artu by se dal zahrnout už třeba land art, performance nebo instalace ve veřejném prostoru z 60. let. Směr v užším slova smylu, který vycházel z formálních principů graffiti a používal nástřik sprejem na zed’ přes šablony, lze vystopovat na počátku 80. let. Jako jeho průkopníka vnímám pařížského umělce, který si ríká Blek la Rat a od něhož pak Banksy ukradl styl, včetně symbolu krysy a pořádně ho zpopularizoval a vyždímal. V krátké době po nástupu Banksyho a Obeye se ta mánie rozšířila v celé západní civilizaci a dosahuje mnoha podob. Někdy jsou těžko rozeznatelné hranice mezi graffiti, street artem, aktivismem a uměním. Aby jsme se nebavili stále jen teoreticky, zde je pár jmen, které v současné době sleduji a které jsou pro mě inspirací: Retna, Cleon Peterson, Zio Ziegler, Zbiok, Brad Downey, Horfe, Honet, JR, Jose Parla, Pixel Pancho, Roa, Remed, Os Gemeos, Parra, M-city, Nunca apod.
Mění se tedy jeho podoby (formy, zásady apod.) a směřování či cíle. Přispěly k tomu nějak zásadně také nové technologie a komunikační sítě?
Rozrůstá se určitě šíře výrazových prostředků. Od počátečního sprejování přes šablony se dostáváme k velkoformátovým malbám (v některých případech I zpracovaných do sekvencí a tvořících příběh – Blu), stavěním objektů z městského mobiliáře (Brad Downey), přelepování billboardů (L‘Atlas), přivařování písmen k zábradlí (Revs), přebarvování nebo balení soch, stavění provizorních přístřešků ve městě atd. atd. Díky tomu se lze vyjadřovat I k větší škále témat. Internet propojit celý tento svět a dají se sledovat, ale I kopírovat nejnovější trendy v řádu minut a dní.
Má street artové hnutí také nějakého významného či obecněji respektovaného interpreta – teoretika?
Často komentuje nebo zaštituje svoje kolegy Shepard Fairey a.k.a. Obey. Například napsal předmluvu k zajímavým deníkům Keitha Haringa. Pak tady máme časopisy, které se dlouhodobě věnují tomuto fenoménu – za všechny jmenujme Juxtapoz. Celá řada galerií se už specializuje na tento směr a samozřejmě zde máme spoustu webových stránek. Pro mě osobně je biblí knížka od Francoise Chastaneta – Pixacao: Sao Paulo Signature, kde autor zkoumá až s vědeckou přesností fenomén brazilských writerů. Tento, sám dříve aktivní umělec, se specializuje na typografii, písmo a jeho proměny. Dalším jeho počinem je kniha „Cholo Writing“ s podtitulem – latinskoamerické graffiti gangy v Los Angeles, která se zabývá jejich specifickým písmem.
V „klasickém“ umění nejen výtvarném lze zpravidla vystopovat či vycítit jeho původ – provenienci. V době postmoderní se tyto lokální zvláštnosti vlivem globalizace značně stírají (zlehčují, vysmívají). Je to dobře? Existuje, řekněme, nějaký pražský – český – středoevropský – evropský styl (model) lišící se od zbytku světa? Vy sám jste vymyslel vlastní výrazový (vizuální) jazyk (font?). Prý jste byl ispirován tzv. Pixacao graffiti právě v Brazílii. Jak k tomu došlo?
V roce 2005 jsem byl na kratší návštěvě v Brazílii a na pár dní i v Sao Paulu. Byl jsem zcela ohromen místní specifickou odnoží graffiti. Bylo to jakoby na město padla černá pavučina. Téměř všechny domy byly od úrovně ulice až po horní patro (třeba i dvacetipatrové budovy) pokryty většinou černými nápisy. “Výzdobu” provádějí organizované skupiny, které mají svojí hierarchickou strukturu. Při pokrývání území spolupracují a nebojí se riskovat život při šplhání na budovy. Samotný styl tohoto písma je mixem několika vlivů – tvarosloví log metalových kapel, run a fraktury. Už v době pobytu jsem tohle písmo zaznamenával, později jsem si k tomu vyhledával další informace a písmo dále piloval. V určité fázi jsem pak písmo digitalizoval. V současné době ho používám ve svých obrazech, jak v hrubší formě v ploše, tak v jemější podobě v obrazech se soustřednými kruhy. Moje písmo pak tvoří síť, pavučinu, je kódem, je v něm uložen text, který vzdoruje čtení na první pohled a musí se dekódovat.
Existuje graffiti kultura také v Asii? Řekl bych, že jejich kaligrafická tradice to předpokládá…
V Asii graffiti v našem pojetí moc rozšířené není. Když už se tam něco objevuje, tak je to špatná napodobenina západních vzorů, která nevyužívá místní znaky, ale kopíruje latinku. Je to trochu, jako nepovedené imitování popkultury. Moji známí byli několikrát ve Vietnamu a řikali, že tam za celou dobu nic neviděli, naopak místní je nechávali ochotně malovat na své zdi: Vždy se seběhlo tolik lidí, že to nejednou přerušilo dopravu na přilehlé silnici. V roce 2010 jsem cestoval po malém kousku Číny. Ani tam jsem se nesetkal s něčím, co by evropskou formu připomínalo. Líbilo se mi třeba, že někteří lidé psali na ulici znaky štětcem a požívali vodu. Když byli na konci sloupečku, tak už písmena na začátku usychala. To je pomíjivost graffiti obsažena v krátkém okamžiku. Doma mám taky knížku o Tsangovi “vládci Kowloonu”, který už po několik dekád brázdí ulice Honkkongu a pomocí čínského štetce a tuže píše svoje vzkazy na zdi a nároží.
To je zajímavé. A jaká byla vaše cesta ke street artu? Zanechal jste vysoké školy a šel na „Hellichovku“ a chtěl se stát „normálním“ malířem? Co jste se tam naučil a co si uvědomil?
Začal jsem studovat výtvarnou výchovu na PedfUK, ale měl jsem dost divoké období a škola mě příliš svazovala. Chtěl jsem jít jiným směrem a naučit se dělat grafiku na počítači a dál se živit jako grafik. V tomto ohledu mě Hellichovka správně nasměrovala. V té době tam chodili inspirativní spolužáci, s kterými jsem později spolupracoval. Dost se dalo taky naučit od civilkářů. Za to dvouleté období na vysoké škole jsem si hodně oblíbil klasické grafické techniky. Na Hellichovce jsem zase přičichl k sítotisku. Graffiti jsem už dělal nějaký čas před tím, když jsem chodil na střední školu. Provázelo mě pak celými 90. léty, kdy to byla posedlost a v různých intenzitách se tomu věnuji dodnes. Pak se to zvolna překlopilo i do mé volné tvorby. Necítím se být street artistou, i když pro zjednodušení někdy tuhle škatulku toleruji. Nevím o tom, že by v Čechách někdo dělal kvalitní street art.
Vy se živíte užitou grafikou… a to velice působivou. Kde všude jí uplatňujete?
Grafice se věnuji konstantně od dokončení školy. Dělal jsem na několika časopisech, za všechny uveďme sportovní a lifestylový Free magazine, pak žánrový Street, kde jsem měl větší tvůrčí svobodu a záběr. Taky jsme nějaký čas vydávali obsáhlý pdf magazin Upstream, který byl šílenou koláží graffiti z Prahy a od spřízněnců z ciziny. Moje práce jsou také hodně spojené s hudebním průmyslem, dělal jsem nebo jsem se podílel hodně na vizuálech hudebních nosičů – zejména pokud jde o rap. Také jsem spoluvystavěl vizuální podobu a grafické směřování labelu Bigg Boss. Pro něj jsem dělal také řadu plakátů na hudební akce, což byla moje oblíbená činnost, naneštěstí šla tisková produkce celkově hodně dolů. Dnes se vše promuje přes internet a už nevznikají ty sběratelské kousky. Také jsem úzce spolupracoval s Trafačkou. Jsem spoluautorem nebo jsem se postaral o grafickou podobu několika knížek a katalogů. Za všechny zde uvádím: 2666, Praha Odyssey, Names, Metropolis, Graffoman apod.
Založil jste tiskárnu spolu s Vladimírem 518. Jakým projektům se v její činnosti věnujete? Kolik času vám zabere podnikání a kolik máte na volnou tvorbu?
Spolu s Vladimírem 518 a Jakubem Stýblem s podporpou galerie Pecka jsem založili sítotiskovou dílnu Analog!bros. O sítotisku jsem snil už od školy a podařilo se nám to zrealizovat těď před třemi lety. To byla také příležitost k malému bilancování a zrovna probíhá naše tříměsíční výstava v Tribo tattoo, kde jsou naše nejlepší tisky. Já se z velké části věnuji vlastním tiskům, je pro mě stěžejní, že svoje tisky dělám vlastnoručně, můžu ovlivňovat proces a experimentovat. Občas tisknu nějaké spřízněné umělce. Celkově se snažíme specializovat na umělecké tisky, sem tam vezmem něco z jiné oblasti.
Z alternativní, dnes už významné a viditelné, scény je znám širší veřejnosti právě Vladimír 518. V čem je jeho všestranná osobnost tak zásadní? Myslím, že se jeví jako „průvodce“ mezi různými sférami a proudy (světy) a úspěšně a jasně argumentuje a vysvětluje či polemizuje. Souhlasíte?
Láďa má obrovský záběr a přehled. To je dobrý výchozí bod. Umí propojovat lidi a nakopnout je tím správným směrem. Hezkou ukázkou z poslední doby je projekt Kmeny, který ať už v knižní nebo dokumentární podobě mapuje mnohé ze subkultur současnosti nebo nedávné minulosti. Výpovědní hodnota má lehce labilní hladinu, některé skupiny je těžší popsat a do určité míry to ani nejde. To platí třeba zrovna o graffiti. Z mého pohledu je trochu škoda, ze se víc něvěnuje výtvarné činnosti, ale nejde stíhat všechno, to už by se člověk musel rozkrájet.
Pojďme se ještě trochu porozhlídnout jinam. Rozrůzněnost podob světa i jeho reflektování je evidentní a při „smrti Boha“ (Nietzsche) zatím asi nevyhnutelná. Také umělecké výrazy a strategie mají řadu podob a pluralit. Znáte například, abychom zůstali u veřejného prostoru – projekt Ukradená galerie?
Ukradenou galerii znám a její koncept je mi velmi sympatický. Celkově mi sedí méně upjatý přístup k vlastnímu dílu a nechci vystavovat pouze v galeriích. Nechat se někdy strhnout spontální akcí může autora posunout a zprosředkovat mu jiný zážitek. Několik let jezdím vždy v létě na setkání do Poděbrad, kde Geno pořádá tzv. Woodoo, kde se dá po dobu jednoho týdne stavět ze dřeva, malovat nebo vymýšlet další projekty v prostředí menšího města. Většina věcí se pak zase zbourá nebo se ponechají vlastnímu osudu. Tam jsou třeba zajímavé reakce obyvatel. Jsem také vděčný za pozvání na sympozium Art Safari, které pořádá ateliér Bubec. Zde jsem vytvořil instalaci z karoserií automobilů. Socha ve veřejném prostoru v pražských Řeporyjích vyvolala docela silné vášně.
Před časem jsem dělal rozhovor s Eposem 257 pro Lidové noviny u příležitosti jeho výstavy Who cares? v Tančícím domě. Mluvil otevřeně, nicméně při focení byl stále maskován a pro veřejnost skrýval svou identitu. Hlavním artefaktem byly v galerii autorem ukradené, vyříznuté a v jiných souvislostech instalované předvolební billboardy Karla Schwarzenberga a Miloše Zemana, kterými se pyšnili podél dálnice. Po vydání rozhovoru s Eposem jsem byl některými chytráky osočován, že podporuji a popularizuji vandalství. Jak vnímáte tuto „diverzní“ činnost? Máte vy nějaké limity?
Při tomhle si vždycky vzpomenu na ten kreslený vtip, kde je celý obrázek zaplněný billboardy a jiným reklamním vizuálním smetím a kde policista ukazuje na teg (graffiti podpis) se slovy: “a heleme se, vandalismus”. Spousta billboardů po celé republice a obzvlástě v Praze je umístěných nelegálně. Reklama se cpe všuda a její obsahová a vizuální úroveň je často na samém dně. Adbusting je mi rozhodně sympatický a Eposovi akce s billboardy i jejich prezentaci v galerijním prostoru fandím. Tady je těžké určit, kdo je zločinec, je to ten bílý límeček, politik nebo autor, který zpochybňuje systém. Skrývání identity mi připadá v takovýchto situacích zbytečné a přehnaně paranoidní. Kdyby měly vyšetřovatelské orgány opravdu zájem si na vás došlápnout, tak by to pro ně nebyl problém. Chápu to spíš jako hru, divadlo. Také ve své tvorbě používám různé převleky a masky. Kukla má souvislost s ilegálním graffiti, kde si člověk schovává obličej, aby nebyl spatřen.
Nicméně právě tyto s politických systémem spjaté billboardy zakoupil na Eposově výstavě zámožný a s establishmentem provázaný podnikatel, tedy celkem paradox… Jak to máte vy s prodejem? Řešíte, kdo vás kupuje? Na aukcích se tedy objevujete a tam to moc ovlivnit nejde…
V tohto ohledu jsou u nás celkem paradoxy a znám více případů, kdy si angažované umění koupily osoby, které se obohatily na úkor nás všech. Zatím se pokouším vždy dopředu zjistit, komu se dílo prodává a umím si představit, že by přišla i chvíle, že bych to danému člověku neprodal. Zatím k tomu nedošlo. Obchod s uměním je jako každý jiný, vztahy a peníze jsou v něm čisté i špinavé.
Světově proslulý malíř poválečné americké abstrakce Mark Rothko řešil velké dilema a pro něj zásadní. Měl rád úspěch i peníze, přesto se nakonec rozhodl nerealizovat již rozjetý „kšeft“ – velkou výzdobu pro interiér NY hotelu Four Seasons. Představa, že by pod jeho obrazy debužírovali zpravidla existence jemu nepřijatelné, jej vedla k tomu, že zálohu vrátil. K bezvýchodné situaci jistě přispěly i další okolnosti (úspěšně se deroucí povrchní pop art), nicméně nakonec zvolil sebevraždu. O tomto příběhu je výborná hra s názvem Červená v Divadle v Řeznické. Domníváte se, že je toto dilema již zbytečným anachronismem?
Minulý rok jsem viděl jeden z těch obrazů v Tate Modern. Možná je škoda, že nebyla výzdoba dokončena. Určitě by v mých očích nekleslo Rothkovo umění. Muselo v tom být něco dalšího, co už se dneska těžko hodnotí. Tramshed s Hirstovou krávou a kohoutem také vypadá skvěle. Dneska je spojení umění s užitkovým prostředím daleko provázanějši, hranice se posunuly. Umělec čelí i dnes podobným dilematům, například do jaké míry spolupracuje s agenturami a komerční sférou.
Kultura street artu se rozmáhá, ale také proniká do těchto komerčních sfér – také do obchodně založených galerií. Také u vás nastal takový posun. Vedle městských zdí pojednáváte – malujete i obrazy. O čem jsou, liší se nějak zaměřením – tématem a cílem od pouličních realizací?
U graffiti šlo vždy o šíření vlastního “jména” nebo-li zvolené přezdívky a jeho opakování v nových variantách. To se po nějakém čase vyčerpá – také proto jsem si vymýšlel často jiná jméma a identity. Poté co jsem začal dělat komplexnější malby, tak se začalo moje pouliční umění, grafiky a obsah pláten prolínat. Často mě napadne něco při tvorbě muralu, co pak použiji v obraze a naopak. Na ploše obrazu nebo grafiky si pak může člověk s myšlenkou daleko více pohrát a dopilovat jí.
Vaše obrazy pokrývají poměrně širokou škálu: písmo, znaky, struktury, figury, geometrie… Pracujete v koncepčně v cyklech či improvizujete, tedy skicujete? Jaké téma teď ve vašich obrazech převažuje a proč?
Většinu času mám u sebe skicák, do kterého zaznamenávám nápady. Jsou to hrubé skici nebo třeba návody, jak sestavit určitý objekt. Někdy to vypadá jako záznam šíleného vědce. Takové nahlédnutí pod pokličku skic a myšlenkových pochodů jsem se pokoušel dostat do knížky nebo chcete-li katalogu, který jsem vydal ke své poslední výstavě Graffoman. Nešlo o pouhý výčet reprodukcí, ale objevovaly se zde právě různé skici, přípravné kresby, seznamy materiálů ve spojení s fragmenty zdí a hotových děl. Celá knížka je pojatá jako grafický experiment, nadstavba výstavy, která může fungovat i samostatně. Je tištěna pouze dvojbarevně na risografu, obálka a předsádka je tištěna sítotiskem a celé je to ručně vázané. Vyšla v omezeném a očíslovaném počtu 100 kusů. S grafikou a koncepcí mi pomáhal typograf Jan Matoušek. Sleduji v současnosti hlavní dva okruhy témat. Jedním je hromadění věcí, vrakoviště, vrstvení, fascinace lidskými výtvory a jejich násobením, spotřebou i jejich možnou zkázou v koloběhu dějin. Dalším okruhem je písmo, které nese informaci, je v něm zakódovaný text, příběh. Teď jsem udělal cyklus obrazů, kdy text kladu ve vrstvách na soustředné kružnice. Díky tomu se tam vejde mnohonásobně více informací, než kdyby byl psán do řádku. Je to vlastně analogie zápisu na CD nebo pevný disk v počítači. Text často aplikuji na různé předměty, třeba na kostým, který pak oblíknu a pomocí různých pozic vyjadřuji nálady nebo postoje postavy.
Patřite k tzv. zakladatelské generaci české writerské scény, která se začala objevovat před polovinou devadesátých let. Z tohoto podhoubí se rozvinula budoucí, dnes slavná graffiti scéna. Jaký je současný vývoj – sled – podoba dalších kroků či generací?
Místní graffiti scéna zde existuje už přes dvacet let, prošla si různými transformacemi a stále je tady. Zajímavé byly počátky, kdy nebyly informační technologie tolik rozvinuté a vlivy sem pronikaly pomaleji. Třeba při kontaktu s Berlínem, který místní scénu zásadně ovlivnil, se domlouvaly srazy pomocí dopisů, případně pevné linky. Také vlivy různých směrů byly menší, takže styl místních writerů byl unifikovanější, ale také specifičtější. Jeden čas se také propagoval jakýsi “pražský styl”. Po nesmělých začátcích a kontaktech hlavně se současným Německem se scéna více otevřela světu. Díky cestování, internetu a časopisům se místní scéna vydala různými cestami. Byli tu například i tendence popírat barevnou graffiti tvorbu a mimálními prostředky ji parodovat (CAP). Myslím, že u nás je celkem specifické, že autory jejich graffiti tvorba a minulost přiměla k většímu zájmu o sofistikovaný výtvarný a tvůrčí projev. Není to jako jinde na světě projevem sociálně atypických skupin. V dnešní době je tady vrstevnatá scéna s celou škálou projevů.
Pro české umělce se v průběhu historie měnila hlavní centra světového uměleckého vývoje – Mnichov, Vídeň, Paříž, NYC, Londýn, Berlín… Má street art (vy) také své město zaslíbené, a proč?
Pro mě má zásadní význam New York. Je to kolébka graffiti a na vrcholu naší horečky jsme jí jeli také poznat a přidat jizvičku na jeho tvář. Je to obrovská městká struktura, kde se mísí národnosti, město, které dokáže být stejně nemilosrdné jako přívětivé a poetické. Z Evropy mě pak hodně ovlivnil Amsterodam v první polovině 90. let. Později pak Barcelona, kde bylo pouliční umění po roce 2000 přebujelé a ulice byla jedna velká galerie. V poslední době je pro mě důležitá Paříž, Londýn a Berlín.
Co plánujete, připravujete, očekáváte?
Průběžně pracuji na dalších obrazech a tiscích. V současné chvíli probíhá naše menší výstava sítotisků s názvem Analog Trash v Tribu. Souběžně spolupracuji s parťákem Xdogem, s kterým už máme za sebou několik muralů, většinou s antikonzumní a lehce apokalyptickou tématikou. Snažíme se přenést tu atmosféru na plátno. Také pracujeme s keramikou a dalšímy materiály. Plánujeme tento rok menší popup výstavu na nějakém netradičním místě. Dále se chystá několik skupinových výstav, nejblíže bude k výročí 10 let Graffnecku v The Chemistry gallery. Ještě na jaře pojedu na umělecký festival do Katowic, kde budu malovat velkoformátovou věc na průčelí. Také jsem byl přizván na účast na Pražském Quadrienale, kde budu spolupracovat s brazilskou kurátorkou Aby Cohen.
Tak ať se daří…
Radan Wagner, 2015, psáno pro Revue Art
foto: Galerie NE
