Malba 1987 – 2007
Co si vzpomínám, tak se soustavným malováním jsem začal kolem poloviny 80. let. Vznikaly kvaše na papíře, na nich jakési znaky a symboly, někdy i cosi jako konstrukce jakési stavby v krajinném prostoru bez lidí. Celý cyklus jsem pak v roce 1987, kdy celý cyklus vrcholil, vystavil na své první samostatné výstavě v pražském kulturním domě Cíl. Tyto kvaše mi sloužily pak jako výchozí materiál pro první klasické olejomalby na plátnech. První tři rozměrnější obrazy čerpaly přímo z této série. O čem tyto kompozice byly? Těžké je sebe definovat a interpretovat… Zřejmě šlo o tušené archetypické obrazy, které odrážely můj pocit, že svět (lidské chování) existuje ve dvou rovinách, že je vždy ještě něco pod povrchem – nějaká síla, touha, cosi podstatného co se místy tlačí na povrch, méně jednoznačné jednoznačný a roztříštěný. A tak jsem se snažil artikulovat a malovat „to dole“, to TO, které je tajemné a přitom zvláštně důvěrné (obrazy s tituly např. Nemohu zapomenout, ale nevím na co, Společná přítomnost, Torzo atd.) Byl v tom jistě také pud, ale i melancholie z nemožnosti uchopení a našeho pomíjení, romantické vzhlížení k transcendentnu, poetizace skutečnosti, ticho, nadčasovost…
S prvními obrazy jsem se představil na K ROKu´88 v kulturním domě Barikádníků ve Strašnicích na generační přehlídce. Zde již byly vystaveny moje následující obrazy – již méně bílá (světlé), naopak byl tmavší, temně hnědé. Byl jsem trochu nesvůj, že nemám vzor, nevěděl jsem, zda je to dobře či nikoliv, snad jsem tedy maloval jinak (snad jen Jan Merta mi byl blízký, a částečně taky Petr Nikl a plastiky Jasana Zoubka). Maloval jsem, tak jako převážně dodnes, takovým děleným rukopisem (to byl pro mne nejpřirozenější nehledaný způsob), více s plastickým než plošným cítěním, s důrazem na obsah a vlastní prožitek (citace cizích záležitostí či kultur stejně jako záměrná tvůrčí distance atd. mě byly vždy cizí).
Cosi se tedy ze mě dostávalo na povrch, podvědomé a symbolické, byla to doba kolem let 1988 – 88, byl jsem v okruhu tehdejší konspirativní Galerie mladých (M. Blažek, J. Žáček, R. Konvička atd.), byl jsem také vyzván, abych vystavoval ve Vinohradské tržnici, tehdy staveništěm a místem neoficiálního setkání. Zde jsem poznal další lidi, někteří pak se stali členy naší skupiny Tunel (založené v roce 1989). Četl jsem poezii a filozofii a poznával další lid z generace i mimo ni. Dále jsem maloval, většinou rozměrnější plátna (145×120 cm) – spíše oproštěné tvary v neutrálním „mihotavém“ prostředí, nejspíše fragmenty tušených celků a ztracené Jednoty. Také možná jakési zárodky, schránky, torza… Pravidlem byla vcelku jasně rozdělená barevnost – tedy hnědá byla základní zárodečnou materií, zelená reprezentovala spíše racionální složku a znaky, červená byla pólem dionýským, emotivním, erotickým, vzrušivým; občas se objevila žlutá coby známka mystického světla.
S postupem času, v průběhu 90. let jsem maloval jakási „živá zátiší“, tedy šel jsem, řekl bych, z kosmické otevřenosti do uzavřeného prostoru, od tvarové oproštěnosti ve většímu zhuštění rekvizit, snad by se to dalo nazvat magickým realismem. Ten byl více a různoroději barevný, pevnější v tvaru, doslovnější. Takový princip přešel pak pozvolna do „krajin duše“. Vrátil jsem se opět k otevřenější scenérii, k silnějšímu akcentu na symboliku (stromy, hory, vodní plochy, poutník atd.) a obecnější podobenství.
Po roce 2000 jsem – domnívám se – se dostával do další fáze své cesty. Více jsem si uvědomoval základní dualitu: světlo – tma, snad tedy i duch – hmota. Podvědomě mě lákalo učení gnostiků, také Plotínos, raná romantika – Fichte a Novalis, ale i Schopenhauer, oslovila mě Baudelairova teorie vytříbené promyšlené formy, která nemusí oslabit náboj díla, ba právě naopak. Také jsem se začal zabývat mystikou (nikdy však církevní institucí, spíše pohledem do sebe atd.). Ve výrazu výtvarném jsem se stal úspornější, vážil jsem formu, ctil samozřejmě jednoduchost a přirozenost – adekvátní výraz jisté kontemplace. Současnosti tedy patří prostota, ke které jsem se konečně – či zas – dopracoval – uměřenost, hledání světla a harmonie, světlý horizont, měkká geometrie, prožitek, povznesení nad čas a prostor. Prostřednictvím obrazů se tak ptám po sobě, své identitě, stopách mých předchůdců, mého otce a hledám smíření s tíhou existence. Také samotné malování není již vyčerpávající nervní situací, teď spíše uklidňuje a osvětluje, vede ke kontemplaci, hledání podstatného, vede k základním strukturám, řádu, koncentrovaným emocím, vazbám, sounáležitostem, melancholii, poetizaci atd. Tak to vidím bez možnosti potřebného odstupu a samozřejmě poněkud zjednodušeně, neboť vše se stále v nás i obrazech nějak prolíná.
Radan Wagner, leden 2006
