Anděl v graffiti oděný
„Když nemůže hora k Mohamedovi, musí jít Mohamed k hoře,“ praví staré přísloví. Takový pohyb uskutečňuje stále častěji, abychom parafrázovali, umění vůči divákům, kteří si jen málokdy nebo snad nikdy nenajdou čas a chuť navštívit výstavu jakkoliv atraktivní. S tímto faktem se zbývá smířit nebo dále lidi kultivovat ve školách či médiích a nebo – jako v tomto případě – vstoupit do veřejného prostoru. K takovému způsobu přímé komunikace je již ze své podstaty a praxe předurčeno výtvarné umění známé jako graffiti.
V posledních dnech nastal rozruch na téma dočasné výzdoby ve stanici pražského metra Anděl. Proč tolik povyku? Všední provoz v bývalé Moskevské je náhle konfrontován s jedním ze současných trendů zrozených původně v newyorském metru a jeho okolí. Postmoderní „chaos“ či svobodná pestrost dále pokračují bez jakýchkoliv hranic. Původně byla v podzemních prostorách na Smíchově tzv. zeď vzkazů se zprávami, básničkami a samozřejmě s nezbytnými vulgaritami. Opakovaně a marně byla tato lidová tvořivost bíle přetírána. Zpočátku neškodná plocha začala budit pohoršení. Ohrada ze sádrokartonových desek dělí cestující od výstavby nového bezbariérového výtahu. Sešlo se několik „náhod“ a jejich výsledkem je čin v mnohém symbolický a přelomový. Graffiti je obecnou skutečností.
Odborně se této kulturně společenské situaci říká paradigma, srozumitelněji pak se jedná o určitý nový vzor vztahů a myšlení založený na právě dosaženém poznání. Původně se tento pojem vztahoval k poznání vědeckému. Paradigma se ale ujalo i v sociologii a kultuře jakožto synonymum pro skokovou revoluci ve vidění světa (objev kubismu, abstrakce apod.). Graffiti, streetart, sprejerství a další příbuzné projevy byly dosud veřejností (i mnohou odborností) vnímány spíše jako alternativní, pouliční, ilegální, vandalské, neumělecké, nečitelné a vzájemně zaměnitelné. To, že tomu tak ve světě, ale mnohdy i u nás není (aukce, sběratelství, výstavy, publikace), není třeba zvláště připomínat. Ale vědomí a poznání širší veřejnosti je jiné. Z výsluní umělecké scény se street art dostal do podzemí veřejné dopravy a nedovoluje tak vyhnout se jeho intenzivnímu působení. Představa o „dobrém“ umění mezi obyčejnými lidmi se však kryje s dovedností (až fotografickou vymalovaností) a čitelným příběhem s nerušící líbivou estetikou.
Předchozí generace umělců se mnohdy vlastní vinou vzdalovaly realitě svou výlučností, konceptualismem i náročností. Tak to má být, skutečná tvorba má existenci reflektovat i být o krok napřed. Ale neměla by ztrácet půdu pod nohama. Nicméně tuto „díru“ nakonec zaplnil nejvíce streetart, sociálně směřující od zdola nahoru. Ve své ikonografii (obrazovém slovníku) používá názornost, plošnost, komixové či pop artové citace, podoby grafického designu apod. Stírá tak rozdíl mezi pamětí a obrazem, chybí proroctví a pravda se v jistém smyslu stěhuje do těla a emocí. Znaky, značky, rytmy, obrazy a obrazce se derou na povrch stejně jako slova nad obsah (móda, tetování, rap atd.), fakta a jejich významy nejsou až tak důležitá.
Kmen, komunita, struktura… pronikly na povrch. Jistě to není u Anděla první legitimní případ a jistě že špičková díla nejsou jen hrou bez významů. Ale teprve zde je v očích veřejnosti jasné, že se nejedná o drobná, náhodná a nelegální gesta, ale o respektované a poptávané projevy, atraktivnější navíc panujícím kultem mládí. Teprve nyní dostalo na této rušné křižovatce takové počínání punc kvality a reálného bytí. Společné a pro mnohé kontroverzní dílo vzniklo na základě přímé objednávky Dopravního podniku. Prvně oslovený Jan Kaláb již dříve s jejími zastupiteli spolupracoval a tak si nyní s důvěrou mohl vybrat další autory. A nutno říct, že všichni zúčastnění patří k absolutní špičce ve svém oboru. Jan Kaláb, Michal Škapa, Pasta Oner a X-Dog jsou již nějakou dobu dobrou „značkou“.
A jak viděli umělci svou práci, kterou museli stihnout za jednu či dvě noci, kdy je v metru přerušen provoz? „Každý pojmul jednu stranu stěny sám za sebe. Ve výsledku ladí díla barevně, ale to je věc přirozené náhody… nebo spíš společného citu,“ říká Kaláb a dodává: „Malovali jsme bez nároků na honorář, protože k prostoru metra máme historicky hluboký vztah. A tahle plocha je velice exponovaná, takže je to pro nás a naše umění samozřejmě i dobrá reklama.“ A další ze zúčastněných – Škapa přibližuje podmínky práce a svou volbu námětu: „Být v noci v prázdné stanici byl skvělý pocit… Každý tvořil sám za sebe a vycházel z toho, čím se dlouhodobě zabývá. Já jsem například namaloval změť techniky, aut, robotů a dalších výrobků, které má na svědomí člověk. Některé mu dobře slouží, jiné se začínají vymykat kontrole.“ X-Dog se zaměřil zas na jiné téma: „navázal jsem zde na svou aktuální tvorbu, kde pracuji s vizuálními znaky evolučních principů ve smyslu přírodního a sexuálního výběru. Jejich vzájemným vrstvením vzniká abstraktní malba s organicko – vzorovou tendencí. Ve výsledku mám z celé realizace velmi pozitivní pocit, jak z velice atmosférického prostředí čistého prostoru architektury osmdesátých let, tak z frekventovanosti cestujících v okolí maleb.“
Domnívám se, že je škoda tyto malby čtyř předních autorů českého streetartu ničit jako dočasné. Úvaha o umístění měla jít dále. Z historie známe dostatek takto promeškaných příležitostí, které nenávratně zmizely. Uvidíme, co bude následovat…
Radan Wagner
