Barokní „kafkárna“ stále oslovuje
Národní galerie a Archiv hl. m. Prahy spojily své síly a vše nasvědčuje tomu, že výsledkem je kandidatura na „výstavu roku“. V Clam-Gallasově paláci na Starém Městě totiž probíhá expozice díla Giovanni Battisty Piranesiho – umělce mezinárodního věhlasu žijícího v 18. století, která však propojila nadčasové umělecké hodnoty a zájem či vkus dnešního publika.
Podtitul výstavy: „Geniální grafik italského baroka“ není tentokrát nepodloženě a spíše marketingově nadsazen. G. B. Piranesi (1720 – 1778) je představitelem epochy, která se zrodila na sklonku předešlé renesance a ortodoxně se rozvinula v průběhu 17. století. Baroko však již nenabylo jednotícího rázu a zahrnovalo tak – dle místa, času či autora – celkem rozmanité projevy a akcenty. Společným jmenovatelem však bylo (či mělo být) především služebnictví papežské církvi v boji proti rozmáhající se reformaci. Z uměleckého hlediska byly ale zvolené dramatické prostředky dlouho odsuzovány jako synonymum zmatku a úpadku – jako „nejvyšší stupeň bizarnosti a vrchol směšnosti“, a to ještě koncem 18. století. Renesance ve svém ideálu rozumu, logiky a uměřené harmonie uspokojovala ducha, ale zklamala život, který se hlásil „o slovo a odplatu“. Nastavený řád se stal těsným a omezujícím zvláště pro emotivní projevy. Také proti strnulosti církve se reformace obrátila a šířila se nenápadně celou Evropou. Katolictví se až konáním pověstného Tridentského koncilu (1545 – 63) sešikovalo a vzchopilo k proti-útoku. Dřívější humanisticky založené umění bylo povoláno zpět do služeb zatvrzelých náboženských ideálů bez dodatečných odchylek a korekcí.
Hlavní úlohu v tomto katolickém tažení měla sehrát architektura v patřičném divadelním dramatu s opulentní výpravností, kde jedinec ztrácí svůj význam a velikost. Také Piranesi se chtěl stát autorem nových dynamických staveb. To se mu však až na výjimku (kostel Santa Maria del Priorato v Římě) nezdařilo, ale oblíbeného tématu se napříště nevzdal. Studoval, kreslil a do leptů zachycoval antické památky, které byly v mnohém ohledu baroku inspirací. Piranesi vydal svou první knihu vedut roku 1743 a zanedlouho si otevřel obchod s vlastní tvorbou. Díky právě se rozvíjejícímu „turismu“ se jeho práce začaly šířit a sbírat. K městským výjevům časem přibyl zřejmě nejslavnější cyklus Carceri (Žaláře) a další záznamy lokalit (Tivoli, Castel Gandolfo, Cori či proslulé dórské chrámy z Paesta). Vedle této grafické práce vytvářel také korkové modely antických měst či nábytek a další vybavení interiérů. Veškerou tuto činnost mohou shlédnout také návštěvníci výstavy v Calm-Gallasově paláci.
Piranesi – architekt, grafik, archeolog a designer se vymykal mnohdy běžné dobové produkci. Zvláště jeho Žaláře či archeologická alba byla a jsou působivá. Jeho práce se již za jeho života prodávaly od Irska, Skandinávie až po Rusko. Ani česká a moravská šlechta nezůstala pozadu a Piranesiho díla se stala pýchou nejednoho pražského paláce či venkovského sídla. Není bez zajímavosti, že současná výstava probíhá v paláci postaveném podle návrhu Johanna Bernharda Fischera z Erlachu, jehož tvorba byla Piranesimu jedním z prokazatelných inspiračních pramenů. (Předešlá pražská výstava Piranesiho se konala v roce 1972 v prostorách Národní galerie).
Piranesiho veduty byly svéráznými dobovými pohlednicemi pro poučené a zámožné – pro vzdělance oplývajícími vědomím historické kontinuity (to navíc podporovala právě rodící se moderní archeologie). Jeho styl – smysl pro celkovou atmosféru i věrné detaily – působí dodnes. Cyklus Žaláře je však navíc nesen mimořádnou fantazií a smyslem pro bizarnost i tísnivou atmosféru v duchu barokní připomínky: memento mori. Jedná se tedy o umělcovy vzrušené představy starověkých vězení s nekonečnými chodbami, schodišti a průhledy – o šerosvitné labyrinty s nepatrnými bloudícími postavami uprostřed rozlehlého prostoru s nejasným řádem. Tyto grafické pohledy přesahují topografický rámec a směřují k počátkům existenciální tísně moderního člověka. Ne náhodou si tyto možná i „verneovky pro dospělé“ oblíbily takové veličiny jako Victor Hugo, Honoré de Balzac, Charles Baudelaire či Aldoux Huxley. Paralely nalezneme však i v poměrně nedávných kulturních dějinách. Piranesiho pochmurné Žaláře byly nejednou zmíněny v souvislosti s romány Franze Kafky či dalšími filozofujícími existencionalisty. Za sebe bych přidal ještě jedno jméno: M. C. Escher – nizozemský umělec 20. století (také grafik a architekt) zobrazoval v podobné prostorové spleti nejen paradoxy či hříčky perspektivy, ale i relativitu viděného a vnímaného.
Piranesiho dílo je nejen cenným dokumentárním – formálním – počinem, ale i mimořádnou – obsahovou – emocionální ukázkou. Jeho brilantní řemeslná dovednost tyto hodnoty ještě umocňuje. Piranesi byl geniálním tvůrcem italského baroka, avšak svou velikostí přesáhl, jak se zdá, hranice místa i času. Výstava, která si zasluhuje mimořádnou pozornost, byla sestavena ze zápůjček řady institucí: z fondu Národní galerie v Praze, Arcidiecézního muzea v Kroměříži, Moravské galerie v Brně, Moravské zemské knihovny v Brně, Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Národního památkového ústavu v Kroměříži, ze zámku Rájec nad Svitavou i ze soukromých sbírek.
Radan Wagner
