Bohumil Kubišta: Zářivý krystal v Ostravě
Ostrava se opět vytáhla a Praha jí může zatím jen závidět skvělou a komplexní výstavu Bohumila Kubišty (1884 – 1918). Retrospektiva tohoto malíře a teoretika ve zdejší Galerii výtvarného umění představuje pod názvem Zářivý krystal zásadní dílo zrozené v krátké životní etapě. Tento vypjatý a mnohdy strádající sledovaný osud v mnohé odráží nejen mimořádného tvůrce, ale i proměňující se atmosféru na počátku 20. století – epochu nových směrů společenských i uměleckých.
Kubištovo dílo i jeho nekompromisní postoj byl v mnoha ohledech vždy inspirativní a vzorový. Když vyšla v roce 1960 jeho kniha Korespondence a úvahy, stala se jakýmsi tvůrčím i morálním kodexem pro právě nastupující generaci, jejíž vzpurní a odvážní představitelé o rok později uskutečnili neoficiální výstavní akce – legendární Konfrontace (Veselý, Koblasa, Tomalík či nedávno zesnulý Beran a hrstka dalších). Jejich informelní, tedy strukturální či nezobrazivé umění sice vypadalo zcela jinak, ale umanutost a neochvějnost jim byla v rozpětí času společná.
Pro samotného Kubištu byly v jeho strmém vývoji zlomové zřejmě tři události. Počáteční moment: narodil se jako nemanželský syn a jeho biologický otec mu nikdy nebyl prozrazen. Pravděpodobné jsou jeho německé kořeny (tradovaný příslušník královéhradecké vojenské posádky). Tato „germánská“ krev, která se promítá do jeho pregnantního uvažování i díla, mu byla později nejednou jeho odpůrci škodolibě podsouvána. Kubišta se stal zatvrzelým a svérázným – z vytoužených studií na pražské Akademii výtvarných umění byl již po roce vyloučen po roztržce se svým konzervativním profesorem Bukovacem coby „věčný kverulant“. S tím byl však smířen a nabitou svobodu uvítal. Následné studium „na vlastní pěst“ mu poskytovalo volnost, ale vyžadovalo i vnitřní kázeň (ta byla Kubištovi vlastní a nikdy nepatřil k bohémům). Když spolek Mánes uspořádal v dočasném pavilonu pod Kinského zahradou v Praze roku 1905 výstavu Edvarda Muncha, bylo rozhodnuto. Tato událost se stala pro mladé malíře doslova „bombou“. Emil Filla, Kubištův spřízněnec na to vzpomínal takto: „Byl konec kázni ve škole, konec všem autoritám… dílo Munchovo otřáslo s námi v základech… byli jsme v trvalém vytržení.“ S Munchem Kubištu navíc spojovala osudová tragičnost prožívání života. Český malíř, po vzoru svého norského „Boha“ naplno zahájil svůj expresivně drásající styl. S jeho prostředky sondoval sebe – člověka s rozjitřenou duší (na výstavě to dokládá například obraz Kuřák, 1910) nebo ve skupině (Trojprotrét, 1907), ale i nadčasová trpitelská témata (Sv. Šebestián, 1912).
V některých pracích této etapy se Kubištův projev postoupně přesouvá od existenciálně laděné exprese k deskriptivně promyšleným kompozicím, aniž by se ovšem vytratila příznačná hloubka a naléhavost. Picassův kubistický vliv na proměňující se malbu je tedy dalším důležitým mezníkem sledovaného hledání. Sám Kubišta však usiluje jít neohroženě ještě dále – za pouhou formu. Svému snad jedinému blízkému příteli – Janu Zrzavému v tomto duchu píše již roku 1914: „Kubismus je… povrchový, zabývá se více tělem objektů, a proto je analytický, i sám Picasso. Syntéza vznikne tentokráte, až se pozornost přesune více na ducha.“ To už má za sebou tento prozíravý hledač moderního výrazu jednoroční vojenskou službu v přímořské Pule, studia ve Florencii či pobyt v Paříži. Také účast na dvou výstavách skupiny Osma (1907, 1908), která se nesetkala s kýženým nadšeným ohlasem veřejnosti, ale ani kritiky (výjimkou byla pochvalná recenze Maxe Broda a tichá soukromá podpora F. X. Šaldy; odsudek k malbě mladé generace vyslovil veřejně i Karel Čapek, když mimo jiné napsal: „ Je to svět chimér a fantastických iluzí, je to asfodelová louka, na níž nesvítí slunce…“).
Kubišta nejen maloval, ale v těchto letech se snažil nové cesty také jasně formulovat teoreticky a poukazovat na zastaralý „impresionistický“ vyprázdněný akademismus, například v podání Josefa Ullmanna, který ho za kritiku v kavárně Union zpráskal v roce 1911 karabáčem (následný soud Kubišta vyhrál). Přes stále čilejší tvůrčí aktivity v Praze, ale třeba i s berlínskou Secesí, pokračovaly velmi vážné Kubištovy existenciální problémy, které byl nakonec nucen řešit vstupem do dělostřeleckého pluku rakousko-uherské armády v Istrii. Do Prahy se dostával na návštěvu jen ojediněle. Na jedné z nich – v listopadu roku 1918 – zde zemřel na následky španělské chřipky.
Ostravská výstava přibližuje názorně Kubištův život i uměleckou cestu. Pro názornost pak nabízí také díla jeho generačních a skupinových druhů (Filla, Beneš, Procházka, Nowak) i rozdílně založených současníků, doplněných o práce dnešních autorů, kteří se v nějakém ohledu vztahují ke Kubištovi a jeho tématům (Malichův pohled na zlíchovský kostelík). Celková instalace pojatá ve spolupráci GVUO a Národní galerie v Praze představuje sto třicet Kubištových prací a čtyřicet pět děl od dalších umělců. Pod kurátorským vedením zkušeného Karla Srpa vznikla pozoruhodná výstava (proč u toho chyběla neméně zdatná Mahulena Nešlehová – historička umění i autorka skvostné Kubištovy monografie z roku 1984, se můžeme jen dohadovat).
Kubišta vzal na sebe těžké břímě, později tak příznačné pro celé moderní umění. Byl si toho sám vědom a zapsal si: „Když byla provedena vzpoura proti bohu a když se člověk povýšil na jeho místo… změnil se jednotný útvar lidské společnosti, poněvadž se každé individuum stalo jistým středem akční síly.“ Kubišta za svého strmého života nebyl obecně příliš vážený a ceněný, ale po smrti se dočkal satisfakce. V dnešní době je toho důkazem probíhající ostravská výstava, ale i jeho pozice na trhu s uměním. Například jeho obraz Včelín se začne na aukci galerie Pictura nabízet za startovací (vyvolávací) cenu 5 milionů korun. Kubištovo dílo zraje jako dobré víno.
Radan Wagner
