Carl Gustav Jung (1875 – 1961), švýcarský lékař a zakladatel analytické psychologie byl klíčovým myslitelem a vědcem, ale i nejznámějším oponentem Sigmunda Freuda. Propracoval koncepci kolektivního nevědomí a archetypů, originální psychologickou typologii a teorii snu. Věnoval mimořádnou pozornost interpretaci alchymie, psychologii náboženské zkušenosti a psychologii umění. Svým rozsáhlým dílem se výrazně podílel na nové formulaci pohledu na člověka 20. století. Ukázal a dokázal vyjevit a osvětlit dosud skryté souvislosti a položit nové otázky směřující k podstatě, smyslu a nelehké cestě jedince v moderní době.
Stručně řečeno předmětem psychologie je duše, předmětem filozofie je svět. Ještě před nedávnem byla psychologie zvláštní součástí filozofie, ale nyní se blíží vzestup psychologie, který hrozí pohltit filozofii, jak předpověděl Nietzsche.
Kdopak je vlastně tato všemohoucí hmota? Opět je to Bůh stvořitel, který se tentokrát zřekl svého antropomorfismu, a nabyl podoby univerzálního pojmu, o němž se všichni mylně domnívají, že vědí, co říká.
Ideje pocházejí z něčeho většího, než je člověk. My neděláme ideje, ale ony dělají nás.
Člověk vidí tak, jaký sám je. A protože jiní mají jinou psychologii, vidí také jinak a vyjadřují něco jiného.
Posvátný úkon, rituál, iniciace a askeze jsou pro mě velice zajímavé jako proměnlivé a mnohotvárné techniky k vytvoření správné cesty. Stejně tak pozitivní je můj vztah k biologii a k přírodovědecké empirii vůbec, která se mi jeví jako veliký pokus postihnout duši zvnějšku směrem dovnitř, stejně jako naopak náboženská gnoze je pro mě právě tak gigantický pokus lidského ducha čerpat poznání ze samotného nitra.. V mém obraze světa má své místo veliký vnějšek a stejně tak veliké nitro.
K zadržení životní energie vede většinou uváznutí v rodinných resentimentech, v emocionální nudě takzvaného „rodinného románu“. Toto nahromadění se pak nevyhnutelně projeví ve formě takzvané infantilní sexuality.
My, moderní lidé, jsme odkázáni na to, abychom znovu prožili ducha, to znamená abychom učinili prvotní zkušenost. To je jediná možnost, jak prorazit začarovaný kruh biologického dění.
Ten, kdo dosáhl vědomí současnosti, je nutně osamocený… neboť každý krok k vyššímu a širšímu vědomí ho vzdaluje od původního, čistě animálního účastenství se stádem, z ponoření do společného nevědomí… moderní člověk je jedinec pochybný a nechvalné pověsti, a tak tomu bylo ve všech dobách, počínaje Sokratem a Ježíšem.
Naše energetické procesy podléhají také základnímu zákonu o zachování energie. Žádná duševní hodnota se nemůže vytratit, aniž byla nahrazena nějakým ekvivalentem.
Ve dne je všechno jasné a silné, ale noc je stejně dlouhá jako den a my žijeme i v noci.
Vývoj osobnosti znamená takové štěstí, že ho můžeme zaplatit jen draze. Ten, kdo o rozvoji osobnosti mluví nejvíc, myslí nejméně na následky, které už sami o sobě slabší duchy poděsí.
Člověk promeškává smysl svého života do té míry, nakolik je nevěrný svému vlastnímu zákonu a nestává se osobností. Naštěstí si však povaha většiny lidí fatální otázku po smyslu života nikdy nekladla. A tam, kde se nikdo neptá, nemusí nikdo odpovídat.
Hlas nitra je hlasem plnějšího života, hlasem širšího, rozsáhlejšího vědomí.
Problematické povahy bývají velmi často neurotické, ale bylo by velikým nedorozuměním zaměňovat problematičnost s neurózou, neboť zásadní rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že neurotik je nemocen, protože si svého problému není vědom, kdežto člověk problematický si svého problému je vědom a svým vědomým problémem trpí, aniž je nemocen.
Stárnoucí člověk by měl vědět, že jeho život nestoupá a nerozšiřuje se, nýbrž, že si neúprosný vnitřní proces vynucuje zúžení života. Přílišné zaobírání sebou samým je pro mladého člověka skoro hřích nebo přinejmenším nebezpečí, pro člověka stárnoucího je to povinnost a nutnost, aby se vážně zabýval svým úplným bytostným Já.
Nesmíme zapomínat, že jen málokteří lidé jsou umělci života, a že navíc umění žít je nejvznešenějším a nejvzácnějším ze všech umění – vyprázdnit v kráse celý pohár, komu se to podaří?
Rozumíme vůbec kdy tomu, co myslíme? Chápeme pouze myšlení, které je nám srovnáváním, z něhož nikdy nevyplyne víc, než jsme do něho vložili. To je intelekt. Ale za ním existuje myšlení v prastarých obrazech, symbolech… jež mu byly vrozeny od pradávných dob… a jež naplňují základní vrstvy naší duše.
Lidé jsou v dnešní době většinou výlučně identifikováni se svým vědomím a představují si, že jsou jen to, co sami o sobě vědí.
Z knih: Carl Gustav Jung, Duše moderního člověka, , Atlantis, Brno, 1994
Carl Gustav Jung, Výbor z díla, Archetypy a nevědomí, svazek II., Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno, 1997, C. G. Jung a R. Steiner, Gerhard Wehr, Fabula, Hranice, 2003
Vybral a sestavil Radan Wagner
