Úvahy o některých současnících
Charles Baudelaire (1821 – 1867) byl francouzský básník, překladatel a umělecký teoretik i kritik. Pověstné jsou jeho statě o Salónech (první napsal v roce 1845). Činností výtvarného kritika se za aktivních patnáct let dotýkal aktuálních otázek malířství, sochařství a kresby své doby i rodící se budoucnosti. Předjímal nové estetické i hodnotové postoje.
Krása je vždy podivná. To neznamená úmyslně a chtěně podivná, protože by pak byla čímsi zrůdným, co vybočilo z kolejí života. Domnívám se však, že trochu podivnosti je u ní vždycky, podivnosti naivní, nevypočitatelné, nevědomé, a že právě proto je krása krásou.
Malířství toť evokace a projev magie, a když se nám zjeví vyvolaná, oživená myšlenka, když nám pohlédne do tváře, pak nemáme právo pošetile se přít o správnost kouzelníkova zaklínadla. Pro školomety a mudrlanty není spletitější otázky než vypátrat podle jakého zákona umělci, ve svých metodách zcela protichůdní, vyvolávají stejné myšlenky, probouzejí stejné city.
Je to myšlenka pokroku. Ta blikavá lucerna, ten výmysl dnešních přemoudřelců, patent, za který neručí ani příroda, ani Bůh, ta moderní lampička halí do tmy všechno, co máme poznat. Volnost pozbývá smyslu, trest neexistuje. Kdo se chce ve světě vyznat, musí především zhasnout tu zrádnou lucernu. Ta nerozumná myšlenka, která vykvetla na shnilé půdě moderní domýšlivosti, osvobodila kdekoho od jeho povinností, zprostila vůli všech závazků, které ji ukládá láska ke kráse.
Ve sféře umění a poezie má málokterý tvůrce nějaké předchůdce. Tam je každý květ spontánní, individuální. Umělec mluví jen a jen za sebe. A budoucnosti slibuje jen svá vlastní díla. Ručí výhradně jen sám za sebe. Umírá bez potomků.
Malíři řídící se obrazností hledají ve slovníku prvky odpovídající jejich pojetí, které pak uspořádávají po svém a jímž dají zcela nový vzhled. Ti. Kdo nemají obraznost, slovník opisují. Výsledkem je pak hrozná neřest, neřest zvaná všednost.
Příroda nám přikazuje zabíjet. Projděte, rozeberte všechno, co je přirozené, všechny činy a tužby čistého přirozeného člověka, a nenajdete nic než hrůzu. Všechno krásné a ušlechtilé je výsledek rozumu a úvahy. Ctnost je umělá, nadpřirozená. Zlo se páše bez námahy.
Nemám přesvědčení, jak je chápou lidé mého století. Žádný lidský respekt, žádný falešný stud, žádné souručenství, žádné všeobecné utrpení mě nedonutí mluvit hantýrkou tohoto století, ani mísit inkoust se ctí.
Neukojená žízeň po tom, co je na onom světě a co život odkrývá, je nejživějším důkazem naší nesmrtelnosti.
V umění není nic náhodného ani mechanického. Šťastný nález je prostým důsledkem správné úvahy. Obraz či báseň je strojem, jehož všechny systémy jsou pocopitelné pro cvičené oko.
Co je to umění v moderním pojetí? Je to vytváření sugestivního kouzla obsahujícího současně objekt i subjekt, umělcův vnější svět i umělce samého.
Opilost je popřením času, je třeba být stále opojen.
Kdo říká romantismus, praví moderní umění, to znamená intimitu, spiritualitu, barvu, směřování k nekonečnu, vyjádřené všemi prostředky, jež obsahuje umění.
Bytí je neviditelné.
Z knihy Úvahy o některých současnících, Odeon, Praha 1968, vybral a sestavil Radan Wagner
