Josef Šíma se vrací do Prahy
Každá, byť i komorně laděná, výstava malíře Josefa Šímy (1891 – 1971) je velkou událostí. Jeho světově proslulé dílo nebývá v jakémkoliv uceleném souboru veřejnosti často prezentováno. Nyní se tak po letech děje v pražském Museu Kampa.
Přehlídka Šímových obrazů je tentokrát zaměřena na druhou polovinu umělcova tvůrčího období – především na snovou krajinu a fenomén světla. Navíc: tato komorní retrospektiva, čítající přes dvě desítky pláten a několik kreseb, se skládá z děl, která u nás nebyla dosud k vidění. Až nyní se jejich majitelé v čele s galeristou Milanem Mikušem odhodlali k překvapivé prezentaci těchto tajených unikátů. (Mikuš je spolu s historikem umění Karlem Srpem také autorem koncepce celé kolekce).
Hlavním tahákem této výstavy je bezesporu rozměrný obraz s názvem Země světlo z roku 1967. Mikuš jej „výhodně“zakoupil v prosinci na pařížské dražbě aukční síně Ader za 220 000 eur, tedy za více než 6 milionů korun. Tento úspěšný krok záhy nastartoval přípravy k Šímově domácí průřezové expozici. Malíř vytvořil toto vydražené dílo čtyři roky přes svou smrtí ve Francii, kde žil celých padesát let (1921 – 71).
Šímovo téma světla, které se line celou výstavou, jej fascinovalo stále výrazněji. Před odjezdem do Paříže se umělec ještě stačil podílet na zahájení činnosti slavného sdružení Devětsil, ale již v roce 1928 se stal zakládajícím členem pařížské skupiny Le Grand jeu (Vysoká hra), s kterou se dostával do povědomí na tamní kulturní scéně. Hledání nové a rozvolněné básnivé koncepce jej dovedlo také k surrealismu – k přeludným krajinám obestřeným imaginací i podvědomými archetypy a symboly (krystaly, kosmická vejce, vznášející se ženská torza). Pocit jakési vše prostupující jednoty však nebyl vyvolán postupnými tendenčními průzkumy, ale spíše osobními okamžiky náhlého zjevení prostřednictvím přírodních úkazů. Prvním takovým zážitkem bylo Šímovo setkání s kulovým bleskem – fascinující energií mezi mikrokosmem a makrokosmem.
Ač se přesto jeví Šímovo dílo plynule se rozvíjejícím, ovlivněno bylo do značné míry i dalšími okolními událostmi. Začátek druhé světové války doslova paralyzoval malířovy tvůrčí aktivity. Jeho potřeba tvořit se naprosto vytratila. Stáhl se do soukromí a jako umělec se odmlčel na dlouhých deset let. Šímovi se zhroutil svět, jeho oblíbený mýtus Orfeův vyznávající nápravu člověka vírou, láskou a poezií, se nenaplnil.
Přehlídka v Museu Kampa návštěvníkům nabízí tvorbu zrozenou až po tomto zásadním traumatu. Šíma se až s notným časovým odstupem konečně vymanil z ochromujícího kruhu a vrátil se k smysluplnému malování na přelomu let 1949 – 50. Tehdy se vzdává svého dosavadního živobytí na československém velvyslanectví a začíná se koncentrovat k vrcholným dílům. Nabírá druhý dech a v padesáti devíti letech, již poměrně opomíjen, sbírá síly k další životní etapě. Prodává svůj ateliér i rozlehlý byt a stěhuje se s rodinou do skromného bytu na okraji Paříže. Až do smrti pak pracuje v nepříliš velkém obývacím pokoji. Adresa 10 avenue Paul Appell se od druhé poloviny padesátých let stala doslova poutním místem řady československých návštěvníků.
V nové atmosféře se Šíma pouští do práce již jako solitér, avšak s výraznými osobnostmi světové kultury zůstává v kontaktu (Max Ernst, René Char, Octavio Paz). Jeho duchovní svět však již vězel mezi jeho duší a bílým plátnem. Hledal a nalézal v nastalých obrazech výraz pro univerzální nadčasové uchopení existence. Postupně se v zjitřených vizích odpoutával od země a svou imaginací se naplno noří do tématu světla. Vrací se vzpomínky na setkání s bleskem – kosmickou září, na další iluminační zážitky či noční bouře. Zkušenost z čistého světla prosycuje jeho obrazy z této pozoruhodné etapy. Čisté vnitřní prozáření spirituálně založeného umělce jej tak činí „vidoucím“. Světlo na jeho abstrahujících krajinách se stává nejen fyzikální, ale i duchovní silou se symbolickými významy. Obrazy se noří do jemně kmitajícího oparu a odkazují nás k dávným bezčasím počátkům v plné básnické a malířské síle.
Poprvé se Šíma v Praze představil roku 1925 v legendárním Topičově salonu, jeho slavná a manifestační retrospektiva však mohla proběhnout až roku 1968 v Národní galerii. Překrásná monografie z pera Františka Šmejkala vyšla až za dalších dvacet let. Tak se mohl Šíma postupně navrátit do zdejšího širšího povědomí. Nyní probíhá na Kampě výstava takříkajíc pro labužníky. Ale potěší jistě i ostatní účastníky: Museum Kampa, které spadla do klína nevšední výstava a také šťastné majitele obrazů, kterým se díla svou prezentací jistě dále a náležitě zhodnotí.
Radan Wagner
