Čas kolem roku 1912
Naše metropole v těchto dnech nabízí dvě pozoruhodné výstavy. Každá z nich – Sto let Obecního domu a František Kupka, Cesta k Amorfě – stojí za shlédnutí. Navštívíte-li obě expozice, naskytne se vám možnost mimořádného srovnání dvou cest rozbíhajících se v jedné časové etapě. Nahlédnete do neklidné doby kolem roku 1912 v Praze a Paříži.
Obecní dům ve svých prostorách připomíná sto let od svého vzniku. V roce 1912 byla slavnostně otevřena stavba odrážející sílící vliv a postavení českého národa v Rakousko-uherské monarchii. I přes tragicky ukončený život rebelujícího a proslovanského korunního prince Rudolfa, nebylo již možné bránit narůstajícímu národnímu sebeuvědomění. Budova na Příkopě v těsné blízkosti Prašné brány měla náležitě demonstrovat přeskupování sil, ale i nabídnout prostředí pro odpovídající politické a kulturní události. K výzdobě Obecního domu byli vyzváni etablovaní i právě se prosazující umělci nejrůznějších oborů a směrů.
K rodící se rezidenci architektů Antonína Balšánka a Osvalda Polívky se sešla pestrá společnost malířů, sochařů a představitelů uměleckého řemesla. Pod klenbami secesně laděné budovy stanula díla odrážející tuto rozporuplnou dobu – prolínající v sobě doznívající staré (akademické) tendence a nové (moderní) projevy. Vedle příslušníků generace devadesátých let 19. století (Mucha, Švabinský, Preisler, Špillar) či dokonce generace Národního divadla (Ženíšek, Aleš) byli spojeni s budováním Obecního domu i ti nejmladší.
Již v prvních letech 20. století narůstal v Čechách obdiv k republikánské Francii. Pozornost a kulturní styky se tak přesunovaly od Mnichova k Paříži, tedy od tradičních, avšak již zakonzervovaných, hodnot a kánonů k svěžímu reflektování probouzející se nové epochy. Významným prostředkem této „zahraniční politiky“ byly také výstavy aktuálního umění, často konané přímo pod patronací radnice. Pražané proto mohli spatřit ve speciálně zbudovaném pavilonu pod Zahradou Kinských i jinde sochy Augusta Rodina (1902), plátna francouzských impresionistů (1907), umění Bourdellovo (1909) či Nezávislých (1910). V Obecním domě, jak dnešní výstava dokládá v písemnostech či některých artefaktech, byl dále sledován tento západní respektive francouzský kurz. Secesní estetika nově otevřených honosných sálů zde vstoupila do pomyslného dialogu s nejnovějšími tendencemi. Hned v lednu 1912 se zde představila Skupina výtvarných umělců. Díla Filly, Špály, Beneše či Guttfreunda a dalších zúčastněných se nesla více či méně v duchu vzývaného importovaného kubismu. O rok později se na stejném místě Skupina představila společně s díly francouzských hostů – Derainem, Braquem, Picassem či Grisem. Kubismus se stal synonymem pro veškeré pokrokářství. „Horečka“ kubismu právě kulminovala.
Výstava v Obecním domě zpřístupňuje řadu informací, pozoruhodných děl, ale i možnosti k porovnávání. Rok 1912, bohatý na technické či vědecké objevy, byl v mnohých ohledech rokem zlomovým. To dokládá také expozice Národní galerie v nedávno otevřeném Salmovském paláci na Hradčanech. Výstava František Kupka, cesta k Amorfě, poutavě vypráví příběh o vývoji díla osobnosti klíčové pro celé dějiny moderního umění. Soubor kreseb, grafik a obrazů složený z významných světových zápůjček i majetku zdejších předních institucí (Národní galerie, Museum Kampa) poukazují krok za krokem na nečekaný přerod. Zastoupena jsou díla výchozí Kupkovy etapy, ovlivněna módní secesí či mystickým symbolismem. Největší pozornost však přitahují velká plátna směřující k abstraktní poloze. Vrcholem výstavy jsou pak malby Amorfa. Dvoubarevná fuga či Amorfa. Teplá chromatická, znamenající ve světovém měřítku samotný počátek abstraktního umění, která Kupka představil na Pařížském salonu roku 1912.
Kupka, na rozdíl od svých kolegů v Praze, nevnímal umění jako službu ideji či národu k posílení jeho sebeuvědomění. I v Paříži se stranil skupinových či jinak programových vystoupení. Jako bytostný solitér pracoval koncentrovaně na osobním růstu v klidu svého ateliéru na pařížském Montmarteru. Vycítil a prorocky hlásal příští (ne)možnosti malby. Své objevy komentoval slovy: „Jsou to obrazy jiné skutečnosti, jež nahradila napodobení přírodních forem nebo jejich interpretaci – způsoby, které už nemohu dále užívat.“ Vlastní systematičností a nekompromisní důsledností, poučen nastalou duchovní atmosférou či filozofií (zvláště Bergsonovým revolučním pojetím času) ocitá se na zcela jiném území: „Mne utvářelo do nynější polohy tolik různých faktorů, že se teď stěží poznávám.“ Ve výsledku se pak navracel k základní inspiraci – především k přírodě. Tu však již nenahlížel, ale svým způsobem v osobitém tvoření zastupoval. Tvary, linie a barvy již existovaly sami o sobě, nikam se neodkazovaly a s divákem komunikovaly bezprostředně. Umění se tak v jeho pojetí stalo výrazem nikoliv reality, ale ducha neseného intelektem a zvláště intuicí. Kupka byl zaujat a poučen moderní technologií (film, rentgenová fotografie) a zároveň osloven mystickou vírou věrozvěstů v jinou, pravdivější, realitu (Helena Blavatská, Rudolf Steiner). „Je nesmyslné realisticky malovat to, co každý může vidět sám. Pravým předmětem malířství je zachycení jevů a věcí, které jsou pro oko neviditelné,“ poznamenává Kupka ve své knize Tvoření v umění.
Obě pražské výstavy – v Obecním domě a Salmovském paláci – přinášejí řadu informací i výjimečná umělecká díla. Především však mapuji atmosféru kolem roku 1912 a různé cesty odrážející realitu a probouzejícího se ducha nejednoznačné moderní doby. Z historického, více než stoletého, odstupu však přeci jenom nelze jednotlivé projevy a proudy hodnotit jen pohledem vytrženým z kontextu času a prostoru.
Radan Wagner, 2014
