Franz Kafka (1883 – 1924), česko-německo-židovský spisovatel je autorem nejen slavného Zámku či Procesu, ale i řady silných a koncentrovaných úvah reflektujících z osobitého pohledu svět vnitřní a vnější. Odcizenost, hledání smyslu existence, metafyzické zakoušení, subtilní vymezení „já“ skrze „on“… to jsou charakteristické znaky nalézající se také v Kafkových Aforismech.
Člověk nemůže žít bez trvalé důvěry v cosi nezničitelného v sobě, přičemž ono nezničitelné i ona důvěra mohou být před ním trvale skryty. Toto utajení se může projevovat i vírou v osobního Boha.
Jsou otázky, přes něž bychom se nedostali, kdyby nás od nich příroda neosvobodila.
Schodiště, které není od kroků notně vyšlapané, je samo o sobě jen kusem nesmyslně sroubeného dříví.
Dva úkoly na prahu života: svůj okruh stále více omezovat a stále znovu si ověřovat, neschováváš-li se kdesi mimo svůj okruh.
Není třeba, abys vycházel z domu. Zůstaň u stolu a naslouchej. Vlastně ani nenaslouchej, jenom čekej. Vlastně ani nečekej, buď zcela tichý a sám. Svět se ti nabídne, abys ho odhalil, nemůže jinak, uchvácen se bude před tebou vinout.
Naprosté sebepoznání. Objem schopností sevřít v ruce jako míček. Největší porážku přijmout jako něco známého a tak si i v tom zachovat pružnost.
Neřešitelná otázka: Jsem zlomen? Upadám? Skoro vše tomu nasvědčuje (chlad, tupost, nervový stav, nesoustředěnost, neschopnost pracovat, bolesti hlavy, nespavost), proti tomu svědčí skoro už jen naděje.
Nezdá se mi, že by se vyskytovali lidé, jejichž vnitřní situace by se podobala mé, ale dovedu si aspoň takové lidi představit, že by jim však kolem hlavy neustále lítal tajemný havran jako mně, to si ani představit nedovedu.
Všechno je fantazie, rodina, úřad, přátelé, ulice, všecko je fantazie, vzdálenější nebo bližší, i žena; a pravdou je jen to, že tiskneš hlavu ke stěně cely bez oken a dveří.
Pocit naprosté bezmoci.
Co tě poutá k těm pevně ohraničeným, mluvícím, očima blýskajícím tělům těsněji než k nějaké věci, například k násadce v ruce? Snad to, že jsi jejich druhu? Ale vždyť nejsi jejich druhu, proto jsi také nadhodil tu otázku. Pevná ohraničenost lidských těl je děsivá.
Není to tak zlé; stačí překročit práh a vše bude dobré. Jiný svět, a nemusíš nic říkat.
Slabá paměť pro jednotlivosti a pro vývoj vlastního chápání světa – prašpatné znamení. Nic než úlomky celku. Jak se chceš i jen dotknout velkého úkolu, jak chceš i jen vytušit jeho blízkost, snít o jeho existenci, nebo si aspoň vyprosit sen o něm, kde chceš nabrat odvahu k tomu, aby ses naučil písmenům prosby, když se neumíš natolik sebrat, aby ses v rozhodující chvíli beze zbytku měl v ruce jako kámen před hodem, jako nůž před bodnutím. Na druhé straně; není třeba plivat do dlaní, než sepneme ruce.
Do Quijotovým neštěstím není jeho fantazie, nýbrž Sancho Panza.
To, že potomní svět lépe posoudí jednotlivce než jeho současníci, tkví v mrtvém. Člověk se v podstatě rozvíjí až po smrti, když je sám. Stav smrti znamená pro jednotlivce asi tolik jako sobotní večer pro kominíka, smývá špínu z těla. Přitom vyjde najevo, jestli současníci uškodili víc jemu nebo on jim, v druhém případě to byl velký muž.
Vzepření. Nechci se vyvíjet určitým způsobem, chci na jiné místo, to je vpravdě to „chtít na jinou hvězdu“, stačilo by mi stát těsně vedle sebe, stačilo by mi, kdybych mohl místo, na němž stojím, chápat jako jakési jiné místo.
Co je radostnějšího než víra v domácího boha!
Z knihy Aforismy, Torst, Praha 1991, vybral a sestavil Radan Wagner
