Hannah Arendt (1906 – 1975) se narodila v německém Hannoveru v rusko-židovské rodině. Pod vlivem Martina Heidegera a Edmunda Husserla se dala na cestu fenomenologického přístupu, založeného na zdůrazňování lidského života v jeho faktickém a zkušenostním rámci. Filozofka, později žijící v New Yorku, se později proslavila osobitými úvahami o lidské společnosti (Úvahy o totalitarismu, 1951, Mezi minulostí a budoucností, 1961, O násilí, 1968), ale i o povaze a údělu lidské individuality (Život ducha, 1978, nedokončeno).
Jakmile se jednou ztratí jemná rovnováha mezi oběma světy, ať „pravý svět“ zničí svět „zdánlivý“ nebo naopak, celý obvyklý a vztahový a orientační systém, ve kterém bylo naše myšlení zvyklé se orientovat, se zhroutí. Z takového hlediska se pak zdá, že již nic nedává smysl.
Potřeba rozumu není vyvolána hledáním pravdy, ale hledáním smyslu. A pravda a smysl nejsou totéž
V tomto světě, do kterého vstupujeme, objevujíce se odnikud, a ze kterého mizíme do nikde, je bytí a jevení totéž. Mrtvá hmota, přirozená nebo umělá, měnící se nebo neměnící, závisí ve svém bytí, tj. ve své zjevnosti, na přítomnosti živých bytostí. V tomto světě neexistuje nic a nikdo, jejichž pouhé bytí by nepředpokládalo nějakého diváka. Jinými slovy: nic z toho, co jest, pokud se jeví, neexistuje jen pro sebe; všechno, co je, má být někým vnímáno. Nikoliv Člověk, ale lidé obývají tuto zemi. Zákonem země je pluralita.
Jevit se vždy znamená nějak připadat druhým a toto připadání se mění podle stanoviska a perspektivy diváka.
Problém zkoumání se nyní stává nikoliv jako to, čím něco je, nýbrž jako co se jeví.
Když mluvíme o duševních zážitcích, nikdy se neukazuje zážitek sám, ale to, co si o něm myslíme, když o něm uvažujeme.
Myšlení bez řeči je nepředstavitelné, myšlení a řeč se navzájem podmiňují… myšlení je vyslovováno bytostí, která je doma ve světě jevů; potřebuje metafory, aby překlenulo propast mezi světem daným naší smyslové zkušenosti a říší, ve které takové bezprostřední uchopení daností nikdy není možné.
Vedle nutkání vystavit se na odiv, kdy se živé bytosti zařazují do světa jevů, se lidé také prezentují činy a slovy, a ukazují tak, jak by si přáli se jevit, co se podle jejich názoru hodí, aby bylo viděno, a co nikoliv. Tento prvek dobrovolné volby, co se má ukázat a co skrýt, se zdá být specificky lidský… sebeprezentace a čistá faktičnost existence nejsou totéž.
Emoce a „vnitřní počitky“ „nejsou ze světa“: chybí jim hlavní vlastnost světa: „stát v klidu a setrvávání“ alespoň tak dlouho, aby je bylo možné nahlížet, identifikovat a uznat. Čas, jenž je jedinou trvalou formou našeho vnitřního názoru, nic trvalého nevykazuje.
Jevy musí mít samy ještě důvody, které nejsou jevy, a proto musí mít „transcendentální předmět, který je určí jako pouhé představy.“
Myslící já je čistou aktivitou, a proto nemá žádné stáří, pohlaví, žádné vlastnosti a žádný životopis… myšlenka je očividně rychlá, protože je imanentní.
Oddá-li se člověk z jakéhokoliv důvodu čistému myšlení, lhostejno o jakém předmětu, žije zcela v jednotném čísle, tj. v úplné samotě… V „Já myslím“ je předpokládáno „Já jsem; myšlení může uchopit tyto předpoklady, ale nemůže je ani dokázat, ani vyvrátit.
Myšlenka „já nejsem“ dokonce nemůže existovat, neboť nejsem-li tak si také nemohu být vědom, že nejsem… Avšak myšlení není schopno dokázat, ani zničit pocit skutečnosti vznikající ze šestého smyslu, který Francouzi patrně z tohoto důvodu, nazývají le bon sens, dobrý smysl; když se myšlení odvrací od světa jevů, odvrací se od smyslově daného, a tudíž také od pocitu skutečnosti, daného společným – vnitřním – smyslem.
Sám pojem pravdy, který nějak přežil tolik obratů našich duchovních dějin, prošel rozhodující změnou: proměnil se nebo se rozpadl na řadu pravd, z nichž si každá ve své době činila nárok na všeobecnou platnost, i když právě kontinuita výzkumu připouštěla jen něco pouze prozatímního… Proměna pravdy na pouhou správnost pochází především z faktu, že vědec zůstává vázán k běžnému rozumu, kterým se orientuje ve světě jevů.
Jestliže rozlišuji mezi pravdou a smyslem, mezi poznáním a myšlením, a kladu na to velký důraz, nechci popírat, že hledání smyslu v myšlení a hledání pravdy v poznání spolu souvisejí. Kladením nezodpověditelných otázek po smyslu se lidé ustavují jako tázající bytosti. Je více než pravděpodobné, že pokud by lidé kdy ztratili usilování o smysl, které nazýváme myšlením, a nekladli by již žádné nezodpověditelné otázky, nedokázali by pak již vytvářet ony pomysly, které nazýváme uměleckými díly, ale také by ztratili schopnost klást všechny ty zodpověditelné otázky, na kterých spočívá každá civilizace.
Myšlení, chtění a souzení jsou tři základní duchovní aktivity; nelze je ze sebe navzájem vyvodit, a i když mají některé společné rysy, nelze je převést na společného jmenovatele.
Jen v osamělosti pociťuji, že jsem zbavena společnosti lidí, a jen když si je toho člověk akutně vědom, existuje skutečně jako jednotlivec, a patrně pouze ve snu nebo v šílenství si plně uvědomuje nesnesitelný a „nevýslovný děs“ tohoto stavu.
Pro myšlení je odklon od světa jevů jedinou podstatnou předběžnou podmínkou. Abychom mohli o někom uvažovat, musí být odstraněn z naší přítomnosti; dokud jsme s ním, nemyslíme na něho ani o něm nepřemýšlíme; k myšlení vždy patří vzpomínání.
Poznatky metafyziky získáme podle analogie, která neznamená, jak se obecně míní, nedokonalou podobnost dvou věcí, nýbrž dokonalou podobnost dvou poměrů mezi dvěma zcela nepodobnými věcmi.
Metafora, most přes propast mezi vnitřními a neviditelnými duchovními aktivitami a světem jevů, byla jistě největším darem řeči, jaký mohl být dán myšlení, a tudíž i filozofii.
A je pravda, že ať myslící ego dosáhne čehokoliv, nikdy nedosáhne skutečnosti jako skutečnosti a nikdy se nepřesvědčí o tom, že něco skutečně existuje a že život je více než sen.
V naději, že naleznu, kde se myslící já usidluje v čase a zda jeho neutuchající aktivitu lze časově určit, se obracím ke Kafkovu podobenství, které se podle mého názoru zabývá právě touto otázkou. Podobenství je součástí sbírky aforismů s názvem „On“.
Schází se tu dvé cest“ těmi ještě nikdo neprošel až na konec. Tato dlouhá ulice zpět: ta trvá věčnost. A ona dlouhá ulice dopředu – toť jiná věčnost. Odporují si, ty dvě cesty, narážejí si právě o čelo: – a zde pod tou branou se setkávají. Jméno té cesty branou je napsáno nahoře: „Okamžik“… Pohleď na tento okamžik! Od této cesty branou, od tohoto okamžiku běží dlohá věčná ulice dozadu: za námi leží věčnost.
Jestliže je myšlení aktivitou, která má svůj vlastní cíl, a jestliže jediná přiměřená metafora pro ně – vzata z obvyklé smyslové zkušenosti – je pocit živoucnosti, pak z toho plyne, že otázkou no cíli a účelu myšlení jsou tak nezodpověditelné jako otázky o cíli a účelu života. Táži se – „Kde jsme, když myslíme?“
Z knihy Život ducha, Aurora, Praha, 2001
Vybral a sestavil Radan Wagner
