UFFO odhalilo vize Aleše Veselého
V Trutnově se dějí věci… V roce 2010 byla dokončena skvostná stavba společenského centra UFFO. A skutečně, jako kdyby sem mimozemšťané seslali mimořádný multifunkční prostor a podělili se tak o půlmiliardový projekt s Evropskou unií. Vedle konferenčních, divadelních či hudebních akcí se zde také pravidelně prezentuje současné výtvarné umění. Z původního dramaturgického plánu – představovat jen mladé umělce – naštěstí časem sešlo. A tak se zde mohou střídat různé generační i stylové proudy, které souzní s působivým, ale uměřeným interiérem; v něm i přilehlém exteriéru se nyní vyjímá skutečně velkorysé dílo Aleše Veselého (1935).
Pod možná zbytečně světáckým názvem: Guggenheim – Center Pompidou – UFFO v Trutnově vystavuje Aleš Veselý, již osmdesátiletý klasik domácího výtvarného umění. Jeho práce, jak titul napovídá, jsou zastoupeny v řadě zahraničních a prestižních sbírek. A můžeme říct, že spolu se Zdeňkem Sýkorou, Karlem Neprašem, Stanislavem Kolíbalem, Adrienou Šimotovou či Karlem Malichem tvoří absolutní špičku českého umění druhé poloviny 20. století a to s přesahy i do světa. (A nutno dodat, že tito autoři patří také na zdejším aukčním trhu k nejdražším, i když se jim někteří bohorovní – nedávno vylíhlí – absolventi uměleckých škol chtějí přibližovat). Každý z jmenovaných autorů má svou „parketu“ – povahu, zaměření a vyznění. A povaha je v mnohém předurčena kořeny, geny, prostředím, avšak také mírou sebezpytující inteligence.
Aleš Veselý je aktivní na zdejší výtvarné scéně od počátku šedesátých let, kdy se podílel na legendárních neoficiálních Konfrontacích (druhá z nich se uskutečnila dokonce v jeho žižkovském ateliéru). Toto vystoupení mladé generace z roku 1961 ohlašovalo zjevně nastupující tzv. informel neboli strukturální malbu, která byla de facto spíše netradičním hnětením, vrstvením a zraňováním syrové hmoty. Veselý – kreslíř, malíř a sochař právě v tomto výtvarném a více snad i filozofickém pojetí našel své východisko i do budoucnosti. Dílo se mu stávalo „věcí o sobě“ a namísto zobrazení okolního světa vypovídalo jako autonomní, nikam neodkazující subjekt. Bylo a je zde samo o sobě. Snad také proto se záhy přiklonil k prostorovým realizacím a vytvořil tak několik klenotů symbolizujících dobové úsilí (Stigmatické objekty, Enigmata a slavná Židle uzurpátor z roku 1964 oceněna na Bienále v Paříži). Ostnaté, deformované a pochmurně existenciální objekty (zraňující i zraňované) byly pro Veselého tvorbu řadu let typické. Vrcholem tohoto projevu je monumentální železná plastika Kaddish (1967 – 68), jedna z nejznámějších soch českého moderního umění. Jedná se o jakýsi zhmotnělý chvalozpěv, v tomto případě určen k poctě nedávno zemřelého umělcova otce. Tento několika metrový „přízrak“ na tenkých vysokých nohách se vzpíná k otevřené obloze v usedlosti – ateliéru Aleše Veselého ve Středoklukách kousek za Prahou. (Byl jsem tam několikrát a vždy mě i spousta dalších, všude kolem rozestavěných, plastik oslovila, okouzlila i zvláštním způsobem dojala).
Na současné výstavě v Trutnově je akceptována ale především následná etapa, která dostávala své příznačné rysy až koncem osmdesátých let. Přes patrnou kontinuitu se v této době začal proměňovat Veselého záběr – jeho tvorba se formálně zjednodušuje, oprošťuje a redukuje (minimalizuje), ale obsahově rozlévá, transcenduje a globalizuje (maximalizuje). Celkové pojetí sdělení opouští osobní, lokální i časové zakotvení a rezonuje s archetypální či kosmickou společnou pamětí. Také měřítko se nadále zvětšuje. Člověk se stává jen malým pozorovatelem. Veselého objekty, stále dramatické a magické, se zabývají základními myšlenkami a otázkami naší existence. Syrová řeč z kovových, dřevěných či kamenných fragmentů (mnohdy odpadů nalezených na skládkách) se proměňuje v esteticky úhlednější, sofistikovanější a elegantnější vyznění. Rezavé a omšelé materiály místy přežívají, ale jsou více kombinovány či zcela nahrazeny novými výrazovými prostředky z oblasti high tech (zvláště častým používáním leštěných ocelových plátů, které vtahují či doslova odráží k dílu přistupujícího diváka). Páky, pružiny, kyvadla, táhla, břemena, ramena, nakloněné roviny, koridory, klece, kubusy apod. jsou atakované či vyvažované pnutím, tlakem, balancí. Nové tvarosloví tak více odpovídá novým rozhledům a širším souvislostem. Výstava v Trutnově takové cíle a účinky potvrzuje.
Umění coby krásno Veselého odjakživa doslova iritovalo. Samotná tvorba mu nikdy nebyla cílem, ale v zásadě spíše prodlouženou rukou jeho obecnějšího uvažování a reflektování. Také proto se Veselý necítí být typickým výtvarníkem a už vůbec ne sochařem v tradičním smyslu slova, ale spíš jakýmsi konstruktérem otázek a doteků tušeného neznáma – intuitivním a ve výsledku nekompromisním (spolu)tvořitelem. Jeho zájem se ubírá k počátkům a kořenům (ve shodě nejen s judaistickou naukou dávnověku), k pramenům a celému univerzu. Není to však dogmaticky plánovaný program, ale cesta podvědomé přitažlivosti a tušeného souznění. Obří koule, osy, konkávní i konvexní zakřivené plochy, oscilace, prolínání, spojování, lehkost i tíže, jasné i zastřené, situace a konstelace… Veselý se zde dotýká zejména základních principů a zákonitosti zrodů a procesů.
Umělec – myslitel se zde stává vizionářem – filozofem. Mnohdy obrovské dimenze tvůrčích úmyslů tak zůstávají pouze na papíře či jako komornější makety – modely, které by mohly být realizovány v otevřených krajinách, pouštích, odlehlých terénech magických míst, ale i měst. (Jak by to mohlo působit, naznačila například výstava v Litomyšli v roce 2009, která se prolínala i do veřejných prostor či Brána nenávratna nainstalována letos v Praze-Bubnech coby památník židovským obětem válečných transportů. Ale příkladů Veselého monumentální tvorby bychom našli více v zahraničí: Olympijský park, Soul; Faret Tachikawa, Tokio; Terezín; Europos Parkas, Vilnius; Wijk aan Zee, Nizozemí).
Kromě těchto precizně provedených zmenšenin výstava nabízí i „menší“ realizované objekty a kresby – skici k dílům uvažovaným a zatím spíše utopickým. Veselý je mimořádně nadaný kreslíř, zručný a v mnohém soběstačný řemeslník (nejčastěji svářeč) s citem pro materiál, kontrast a napětí ve fyzikálním i duchovním významu. Předkládá nám sny a vize, které by zhmotnělé byly jistě působivé a úžasné; možná megalomanské, ale rozhodně přesahující a nadčasové. Na Veselého práci je znát stále ona rozkoš ze zhmotňování velkých i hlubokých tajemství, z pobývání na hraně mezi různými světy. Už dávno je tento drobný a uzavřený člověk silným solitérem. Ale sdílení se neuzavírá – a to zvláště v pedagogické činnosti: v letech 1990 – 2006 vedl sochařský ateliér na pražské AVU, dnes působí v Ústí nad Labem na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně. Kdo si však k němu nalezne cestu, třeba i návštěvou do Středokluk, bude odměněn jeho úsporným, ale věcným a bystrým hovorem, charismatem i nejkvalitnější kávou jaká se mezi umělci připravuje. (Tu dělá poctivě sám a jeho vždy krásné a mladé asistentky k tomuto obřadu zásadně nepouští).
Veselý je pregnantně uvažující a formulující osobnost, přesto se zdráhá verbálně či písemně vlastní počínání blíže interpretovat. Již v roce 1964 prohlásil: „Dílo samo o sobě je ve své podstatě neměnné, i když prodělává své relativní změny jako každá existující součást světa, ale jeho výklad musí být vždy znovu a znovu novým činem. Bylo-li by možné dílo jednou provždy vyložit, ztrácela by jeho existence svůj smysl a oprávnění.“ To je prorocké. A tak samozřejmě, že i výklad divákův závisí na jeho uzpůsobení a ztotožnění. Pro někoho se například může zdát Veselého současné užívání „moderních“ materiálů v rozporu s jeho tvůrčími průzkumy směřujícími hluboko proti proudu času. High tech lesklé plechy a kořeny lidstva? Osobně jsem přesvědčen, že před obecně (oficiálně) známými počátky (tedy Egyptem či Sumerem) existovaly daleko vyspělejší civilizace, než je ta naše. Ať už je nazýváme Atlantidou, Lemurií, Mu či Univerzem. Tomu všemu je impozantní dílo Aleše Veselého otevřeno.
Radan Wagner
