Topičův salon Historie
Na cestách po významných galeriích jsme se v minulém čísle věnovali historii i současnosti pražské Nové síně. Jen pár metrů od Voršilské ulice sídlí další pamětné místo spojené s výtvarným uměním. Na tehdejší Ferdinandově, dnes Národní třídě se nalézá v krásném secesním domě čp. 9 pověstný Topičův salon. Tato budova se stala centrem nejnovějšího výtvarné tvorby, ale také typografie a užitého umění. Také dnes – po letech odmlky – se zde konají prestižní výstavy, ale večery z dalších uměleckých odvětví.
Počátky této honosné stavby – nakladatelství a galerie – sahají až do roku 1894 a jsou spojeny s architektem Janem Zeyerem. Jeho moderní pojetí se vyznačovalo funkčním interiérem, zvláště prosvětleným stropem ze skla a železa. Sklon k novotám projevil i majitel – nakladatel František Topič (1858 – 1941), který ve spolupráci s poradcem výtvarníkem Viktorem Olivou začal pořádat výstavy evropské úrovně. Již v roce 1896 se zde v rámci Výstavy grafického umění představila šedesátka proslulých umělců včetně Tolouse-Lautreca, Ropse či Vogelera (z českých zástupců byl vybrán pouze Emil Orlík). Po úspěšném zahájení činnosti pokračovaly také výstavy známých „kosmopolitů“ Luďka Marolda, Alfonse Muchy, mladými obdivovaného Mikoláše Alše či tzv. mánesácké moderny. Slavným secesním plakátem se záchranným kruhem na rozbouřeném moři, který položil základy éře moderního české „propagační grafiky“ od Arnošta Hofbauera byla roku 1898 ohlášena přehlídka prací členů SVU Mánes. Nastupující umělci zde vystoupili s obrodným posláním, s novým názorem i vkusem a svěží bezprostředností. Dominovaly krajinářské obrazy Antonína Slavíčka, Otakara Lebedy, Antonína Hudečka či Aloise Kavána. Topičův salon se stal platformou a výkladní skříní dodnes tradovaného „jarního dechu“ z přelomu 19. a 20. století.
V roce 1906 nechal osvícený nakladatel dům opět přestavět slavným architektem Osvaldem Polívkou (v té době také pracoval na honosném Obecním domě) a tím započala druhá etapa Topičova salonu. V následujícím roce zde byla představena grafická tvorba Vojtěcha Preissiga; také se v těchto prostorách konala druhá výstava skupiny Osma (v tomto čísle také přinášíme Čapkovu negativně laděnou recenzi). V červnu až červenci roku 1908 se zde představili pražskému publiku.Této výstavy se nezúčastnil Otakar Kubín, velice ostře kritizovaný z prvního vystoupení pro „barbarský chaos“ skvrn a Max Horb – talentovaný představitel expresivně laděné hutné malby, který zemřel v prosinci roku 1907. Přijetí druhé výstavy v Topičově salonu bylo přesto ještě negativnější než před rokem. Žádný shovívavý a povzbuzující Max Brod se neobjevil. „Mladí a odvážní radikálové a sociální revolucionáři“ neměli tedy počátky vůbec lehké. Emil Filla, Bohumil Kubišta, Willy Nowak, Antonán Procházka, Friedrich Fiegl či Emil Artur Pittermann – Longen měli cestu k širšímu přijetí teprve před sebou.
Vedle těchto aktuálních přehlídek se pořádaly rovněž akce, které měly přilákat početnější veřejnost – výstavy skla známé Zdenky Braunerové, přehlídky grafického designu či šperků. Pořádaly se také výstavy sběratelské, kde se největšímu zájmu těšili Max Švabinský, Alfons Mucha, František Žníšek nebo Celda Klouček. Avšak následovala další významná jména a pověstné přehlídky: souborná výstava Miloše Jiránka, ve dvacátých letech Josef Šíma, ve třicátých letech Zdeněk Rykr, jehož výstavu doprovodily texty Jindřicha Chalupeckého, dále pak osobnosti surrealismu: Toyen, Jindřich Štýrský, ale i dnes nedoceněný Václav Bartovský či František Tichý. Později se zde představila legendární Skupina 42 (František Gross, František Hudeček, Jan Kotík, Kamil Lhoták, Bohuslav Matal, Jan Smetana, Karel Souček, Ladislav Zívr a Miroslav Hák a další. V Topičově salonu měla výstavní premiéru skupina Sedm v říjnu, která zde vystavovala právě na podzim roku 1939 (Josef Liesler, Arnošta Padrlík, Václav Plátek, Zdeněk Seydl a další). Vrcholem této éry a obecného věhlasu však byla výstavní premiéra obrazů Jana Zrzavého konaná již roku 1918.
Když předčasně zemřel nápomocný syn Jaroslav Topič, musel již osmdesátiletý nakladatel svou firmu prodat. Novým majitelem se stal Jaroslav Stránský, který do Topičova salonu přenesl redakci Lidových novin a nakladatelství Františka Borového. Role kulturního, i když poněkud tradičnějšího, závodu však přetrvala (za druhé světové války se zde dokonce hrálo divadlo). Ředitelem knihkupectví byl jmenován Václav Poláček, spoluzakladatel družstevní práce a později tajemník Aventina. V roce 1937 došlo v suterénu domu k otevření čtvrtého salonu.
Po znárodnění v roce 1949 musela být činnost nakladatelství ukončena – v budově sídlil Československý spisovatel a veřejná funkce objektu takto zanikla. V roce 2004 došlo u příležitosti 110. výročí založení Topičova salonu k vydání obsáhlého katalogu a tematické výstavy. Teprve počátkem devadesátých let minulého století, kdy se budova vrátila do vlastnictví rodiny Stránských, vznikly plány na obnovu stálé galerie. Slavný Topičův salon se opět veřejnosti otevřel po nákladné rekonstrukci roku 2008 v prostorách třetího salonu, jenž zahájil činnost v roce 1918 (dočasné novodobé ohrožení činnosti nastalo pouze při známém požáru střechy v roce 2013). Z novějších „porevolučních“ výstav připomeňme namátkou některé z jejich protagonistů: Jiří Kolář, Hugo Demartini, Ivan Ouhel, Vladimír Novák, Otakar Slavík, Jitka Válová, Jan Ságl, Zorka Ságlová, Marius Kotrba, David Pešat, Jiří Štourač, Vladimír Véla, Dagmar Hochová, Vladimír Kokolia, Daisy Mrázková, Svatopluk Slovenčík, Karel Nepraš, Jan Steklík, Richard Konvička, Josef Žáček, Zbyněk Sekal, Jiří Hilmar, Vladimír Novák, Čestmír Kafka, Karel Valter, Jiří Kolář či František Kyncl.
Výstavní plán organizuje a pořádá v současné době Společnost Topičova salonu, která oslovuje k jednotlivým výstavám nezávislé kurátory. Výtvarné dění je zde obohaceno besedami či akcemi literárními, divadelními, filmovými nebo hudebními. O činnosti dění v tomto kulturním centru však musí být návštěvníci patřičně informováni. Veškeré programy totiž probíhají v poněkud ukrytých prostorách prvního patra.
Radan Wagner, 2014
