Kosmický tanec Petra Pastrňáka
Komornější galerie výtvarného umění se svým programem zpravidla výrazněji profilují. Sází buď na komerci, nebo naopak hledají a prezentují pozoruhodné projevy mimo hlavní proud. Pražská galerie Petr Novotný (se zázemím v moravské Kuřimi) náleží již řadu let k druhé variantě a nabízí pravidelně výstavy inspirativní. (Nutno však poznamenat, že s rostoucím přehledem či citem kulturní veřejnosti se náročnější kvalita s dobrým prodejem nevylučuje).
V pražských Holešovicích (Heřmanova 35), v těsné blízkosti Veletržního paláce, probíhá v těchto dnech výstava Petra Pastrňáka (nar. 1962). Původem ostravský výtvarník dělí svůj čas a pobývání mezi svým ateliérem v naší metropoli a indickým ášramem i pronajatým bytem v jižním vnitrozemí Indie. Zde pobývá vždy několik měsíců – hospodaří, pracuje a medituje. Avšak příliš nemaluje – a když, tak dělá jen drobné akvarely. Na obrazech se pak tato zkušenost bezprostředně neprojevuje – žádné odkazy či citace východní filozofie či náboženství divák nenalezne – tedy žádné násilné roubování na evropské tradice a vnímání. Spíše než narativní hinduismus či buddhismus bychom mohli v tomto projevu vystopovat asijskou kaligrafickou lehkost (avšak cílenost) komponovanou z lehkých barevných dotyků a gest vyjadřujících podstatu dané atmosféry.
Pastrňákova současná výstava je ohlédnutím za jeho dosavadní cestou, skládající se z celkem čitelně odlišných etap. Těm je společná spíše intimně laděná duchovnost (občasné křesťanské náměty) a uvolněná – nikoliv však povrchní imaginace. Ozvláštněním jsou jistě i civilní portréty (Frigo, Adina Mandlová). Jejich autor, jako snad první u nás, začal kombinovat tradiční malbu s nevšedními (a mnohdy objevnými) postupy a technikami. Do tvůrčího procesu zapojoval válečky (známé to propriety malířů pokojů), stříkané spreje, různá „pisátka“ a také vlastní utajované technologie umocňující jemné valéry a struktury pláten.
Pastrňák je svobodomyslný člověk a umělec – svůj postup na výsluní české scény si však hlídá; ten je ostatně typický pro veškeré „urputné“ ostravské osobnosti dobývající trhy a galerie v Praze. Vždyť Pastrňákova cesta nebyla jednoduchá a přímočará. Vyučil se zámečníkem, pracoval v ostravsko-karvinských dolech, spolupracoval s „krajany“ zvučných jmen Jiřím Surůvkou či Petrem Lysáčkem, ale plánoval stát se řemeslníkem a opravovat nábytek. Až roku 1990 ho zlákala popřevratová Akademie v Praze, kde studoval u profesorů Milana Knížáka a Jiřího Davida. Projevoval se pak různými médii, například fotografiemi a videem. Malířská linie košaté Pastrňákovy práce prošla několika tematickými i formálními podobami. V devadesátých letech to byla především série abstraktních obrazů, kterými se proslavil (v našem kontextu ojedinělých) s decentními monochromními vrstvami, válečky či multiplikovanými molitanovými razítky konkrétních vzorů. I takové projevy – volně inspirované drátěnými objekty Karla Malicha – jsou na výstavě zastoupeny.
Umělec se stal brzy oblíbeným malířem důležitých sběratelů, na Václavském náměstí sdílel ateliér se světově proslulým Jiřím Georgem Dokoupilem a ostravským kumpánem a malířem Jakubem Špaňhelem (oba také začali používat techniku válečků a cyklických otisků). V tomto rozjezdu se však Pastrňák náhle rozhodl ke změně: „Odstěhoval jsem se do přírody a v Praze jsem se neobjevoval, tak jsem i postupně přestal vystavovat. Mám za to, že nemá smysl se někam tlačit, protože jestli budete dělat kvalitní věci, tak si vás stejně někdo všimne a bude je prosazovat. A jestli ne, tak žádná škoda,“ komentuje své „východní“ uvažování Pastrňák.
Na výstavě převažují k abstrakci směřující malby atmosfér proudů, energií, jakýchsi kosmologických map. Co je jejich smyslem a obsahem? Sám umělec k tomu dodává: „Začal jsem si stále víc uvědomovat, že celý svět je jen podobou energie – pro to je pak abstraktní malba ideálním prostředkem… vyjadřuji barevné pohyby energií v prostoru… jakési podoby harmonie nemající nic společného s něčím konkrétním.“ Pastrňák stále prahne po poznání – ovlivněn četbou o józe a védantách – hledá a nalézá prožitek a přesahy. „Já vlastně ani nejsem umělecký typ. Baví mě poznávat, to mě opravdu naplňuje. To, co mě na vlastní malbě a hudbě přitahuje je spontánní akce a vytržení, ve kterém se to odehrává,“ Říká Pastrňák, který se tentokrát kvůli pražské výstavě na chvíli vrací do vlasti.
Obrazy na této expozici jsou jakýmsi autorským deníkem a přes svou různorodost vykazují „cosi“ společného. Malby působí lehce a většinou se vyhýbají manýře, mnohdy se opírají o prvek náhody a formálního experimentování. Zatím poslední pražská Pastrňákova výstava se odehrála v Galerii Václava Špály pod názvem Hořící les. Jak název napovídá, téma zahrnulo konkrétní východiska i emotivní abstraktní gesta s až expresivní žhavostí. V této monotematické přehlídce v roce 2011 se přeci jen místy proměňovala „mystická kaligrafie“ s líbivou opakující se manýrou.
Současná výstava Kosmický tanec retroaktivního rázu z let 1997 – 2014 je sestavena pod kurátorským vedením Petra Novotného z různých časových a tedy i tematických částí. Stává se tak pestřejší a zajímavější a vyhýbá se rozmělňování, do kterého Pastrňákovy „partitury“, otisky a záznamy někdy zabíhají. Výstava potrvá do 9. 5. 2015.
Radan Wagner
