Štětcem, hadrem, válečkem (Jakub Špaňhel)
S Jakubem Špaňhelem (1976), který studoval na AVU v letech 1995 – 2002, jsme rozprávěli v hospodách a kavárnách a pak také v jeho ateliéru v centru Prahy. To místo je úžasné. Tak velký ateliér, navíc s výhledem na panorama Hradčan jsem ještě neviděl. Malíř obývá celé jedno patro rozlehlé budovy bývalé tiskárny a pracuje v něm na menších i dosti rozlehlých plátnech. Místo tak přímo vybízí k velkorysým projektům, k neobvyklým přístupům a jedinečným pojetím. Špaňhel, ponoukán svým světovým přítelem Jirim Georgem Dokoupilem právě k takovým otevřeným gestům, je v těchto prostorách ve svém živlu. Maluje válečkem, smetákem, nezvykle dlouhými štětci – chvatně otiskuje stopy svých emocí. Zjitřené fantazie vycházející vždy z reálných vjemů se rychle zjevují na rozprostřených plátnech na podlahách. Je mladý, nadaný, úspěšný, také ale nevyzpytatelný, náladový a snad až příliš stravovaný svou pudovostí.
Jakube, pocházíš z Karviné – tedy ze severní Moravy respektive ze Slezska. Výtvarné umění pocházející z této oblasti bývá většinou v porovnání s jinými projevy, syrovější, drsnější, sarkastické… nepostrádá mnohdy ironický nadhled, někdy až křečovitý škleb… Za všechny zdejší autory jmenujme dominantního excentrika Jiřího Surůvku. Domníváš se, že skutečně existuje nějaký společný rys nebo jde jen o intelektuálně – kurátorskou konstrukci?
Myslím, že je to individuální. Jsou tam horší sociální podmínky a tvrdší kraj, proto se možná někteří umělci chovají syrověji, drsněji. Žiji v Praze už jedenáct let, takže tam jezdím čím dál tím míň. Tak jak je to tam teď vlastně nevím. Na SUPŠ mě učil Jirka Surůvka češtinu a nepovinnou malbu; na toto období vzpomínám velmi rád. Uspořádal jsem tehdy pár svých prvních výstav (v Platanu, U Černého pavouka). Dělali jsme se Surůvkou performance – byla to velká legrace. Jirka Surůvka a Eda Halberstad mě vyprávěli o umělcích jako Jirka David, Střížek, Dokoupil atd., seznamovali mě s jejich díly, takže jsem se hrozně těšil, až se dostanu do Prahy na Akademii a osobně se s nimi seznámím.
Po střední škole absolvované mimo „centrum“ ses dostal již jako 18letý hned na poprvé na pražskou AVU. Jak na to vzpomínáš? Byla to velká změna?
Určitě byla. Musel jsem se poprvé v životě postarat sám o sebe. Ale musím říct, že první dva roky na Akademii byly pro mě hodně intenzivní. Měl jsem štěstí, že jsem měl kolem sebe v ateliéru dost starších lidí jako byl například Petr Pastrňák, taky z Ostravy, Jiří Černický, Vilík Kabzan atd. Na prvních schůzkách jsem nevěděl, o čem se vlastně baví.
Jak tomu mám rozumět, když říkáš, že „jsi nerozuměl o čem se baví“ Tvé starší spolužáci – již protřelejší kolegové? Jaké řeči, například, vedli?
Jaké řeči vedli si už nevzpomínám, ale rozhodně se bavili o umění. Věděl jsem, nebo lépe cítil jsem, že jsem na správném místě a určitě mi to pomohlo později naučit se alespoň trochu formulovat odpovědi na to, když se vás někdo zeptá, co vlastně děláš/maluješ.
Jsi typ bezprostředního umělce, který – řekněme to s nadsázkou – maluje rychleji než myslí. Řídíš se tedy momentálním pocitem, podvědomě otvíráš uvolněnou energii a necháš průchod volnému zpracování bez jakýchkoliv spekulací a dodatečných korektivů. To se v době Tvých studií na AVU (1995 – 2002) zas tak moc „nenosilo“. Závěsný obraz, navíc vnímán jako projev citového ztotožnění s tématem (předlohou) měl na mále. Některými „prognostiky“ byl zavrhován, jeho budoucnost se jevila být nejistou. Alespoň tedy podle jedné z vehementně tlačených teorií. Byl jsi se svým pojetím zatracován jakožto zastaralý relikt bloudící v prostředí pokročilého postmodernismu upřednostňujícímu nadhled a citový odstup? Navíc Tvými profesory byli Jiří David a později pak Milan Knížák – výrazné a někdy i halasné osobnosti této tendence…
Nikdy jsem nespekuloval nad tím, jestli zrovna malba má namále nebo ne. Odjakživa jsem maloval. Myslím, že zajímaví malíři vždycky své publikum mají. A určitě jak Jirka David, tak Milan Knížák mají k obrazům kladný vztah a dokážou je velmi dobře analyzovat, říct věcné poznámky jednoduše a přesně k věci. Já jsem během svých studií na AVU měl hodně příležitostí a prostoru k vystavování, ke konfrontaci nejen s malíři.
Říká se, že ne každý velký umělec umí učit. Jejich soustřednost, silné ego a vypjatá soutěživost jim někdy překáží v přirozeném (pravdivém) pohledu na okolí, tedy i na projevy svých kolegů či studentů. Měl jsi, Jakube, pocit že se Ti profesoři dostatečně věnují? Naplnili Tvá očekávání? Pamatuješ si nějaké jejich zásadní či překvapivé rady?
Jirka David i Milan Knížák umí věci vysvětlit. Oba mě občas nutili do věcí, do kterých se mi vůbec nechtělo, jako například jít proti bezprostřední malbě, myslet rychleji než malovat. Pokoušel jsem se o to, ale nepovedlo se. Myslím, že nešlo ani o výsledky, hlavní je si to zkusit.
V době působení v Davidově ateliéru jsi se spolužáky založil skupinu Luxsus. Když jsem viděl vaši první výstavu ve školní galerii v roce 1997, byl jsem některými „díly“ pobaven, ale bral jsem je spíše jako studentské výstřelky. Takový Gott vyvedený v jeanovině a jiné podivnosti mi připadali příliš ulítlé. Co bylo vlastně smyslem Luxusu – jaký měl program či spíše jaký byl společný jmenovatel vašeho počínání? Ty, František Matoušek a MICL jste již nepřehlédnutelné osobnosti své generace. Kdo tam ještě byl?
Luxsus jsme založili s Vilíkem Kabzanem, Frantou Matouškem, Michalem Novotným a Davidem Adamcem. Byli jsme všichni kamarádi, program jsme vlastně žádný neměli. Chtěli jsme malovat a vytvářet díla do luxusních domácností. Dodnes se to některým z nás daří. Každý z nás dělal trochu něco jiného, Michal Novotný maloval a dělal sochy, šperky, byl technicky zručný. Franta Matoušek dělal nejdříve grafiku, byl z nás nejpečlivější, dokázal vytvořit z linií, později z džínoviny postupným prostřihováním velmi realistické portréty a krajiny. Byl nejstarší, měl tehdy jako jediný rodinu, takže se už příliš neúčastnil našich večírků. David Adamec byl nejbystřejší, uměl jako jediný dobře anglicky, hodně cestoval, vlastnil vůz Škoda 1000, se kterým jsme dělali výlety společně se psem Plutem. David většinou maloval postřehy ze zemí, které navštívil. Vilík hodně fotil, dělal krásné jemné pastely, instalace a seznámil mě s pražskými podniky a kluby. Já jsem maloval klasické obrazy.
Jaký jste tehdy, ještě během studií, měli vztah k předešlým generacím? Navazovali jste vědomě na některé tendence nebo – jak to tak bývá – jste své předchůdce popírali či dokonce ignorovali?
Spíš jsme navazovali vědomě, i když častokrát nevědomě. Myslím, že nebyl důvod předchozí generaci popírat nebo ignorovat. Každý z nás měl své oblíbené umělce, z kterých vycházel.
Pro členy Luxusu, ale i mnohé jiné Tvé vrstevníky je příznačná výrazná absence jasněji deklarovaného obsahu (sdělení). Předešlá generace (např. Róna, Žáček, Nikl, Maixner, Placht) se seriózně zabývala znaky, symboly, archetypy, někdy i odkazy starodávných kultur či vypjatými cestami k postihnutí naši existence. Zde byla (a je) pociťována snaha nahlédnout „výše“, dále, „za“… jestli mi rozumíš…Takové transcendující směry mají blízko (či se prolínají nebo zastupují dokonce) k náboženství, filozofii, mystice, kontemplaci – zkrátka k nějakému univerzálnímu systému reflektujícímu intenzivněji prožívání a poznávání. Tvá generace (nerad bych ale paušalizoval) jste více nevázaní a moc toho zjevně neřešíte nebo spíš „netlačíte tolik na pilu“. Je to mládím nebo jinou situací?
Je to asi jinou situací. My jsme si mohli v podstatě dělat, co jsme chtěli a ještě když se něco podařilo, měli jsme většinou kladný ohlas. Generace před námi studovala AVU nebo jiné školy většinou v 80. letech; s volnou tvorbou se nesetkávali ve škole s přílišným pochopením, proto se asi více zabývali znaky, symboly či odkazy ke starověkým kulturám.
Ostatně Tvůj první větší cyklus „kostelů“ nestaví také na bezprostředním prožitku z místa – na neopakovatelném uchopení jedinečné atmosféry (jak známe např. od impresionistů). Na počátku cyklu byla prý reprodukce Blažíčkova obrazu podle které ses dal do práce. Jak to bylo?
Nápad malovat interiéry kostelů vlastně vznikl při debatě s Knížákem o tom, jaké bude moje téma na diplomovou práci. Dnes už ani nevím, jestli jsem na to přišel já nebo on. Myslím si, že spíš já, ale Knížák bude asi říkat, že on. To ovšem není důležité. Zřejmě toto téma vychází z mého cyklu obrazů interiéru bytu u nás doma a u babičky, které vznikaly asi v roce 1996, tedy v prvním ročníku na AVU. V každém případě mi Knížák poradil, ať se podívám na katalogy Oldřicha Blažíčka, který se jako jeden z mála zabýval intenzivně malbou tohoto tématu. První obraz kostela jsem namaloval podle černobílé reprodukce obrazu ´Po mši v předklášteří´. Obrazy Oldřicha Blažíčka jsem vlastně viděl naživo až po dokončení své série. Dnes jsem rád, musím se přiznat, že obrazy interiérů O. Blažíčka mě více zaujaly jako černobílé reprodukce než ve skutečnosti.
Proč jsi vlastně nemaloval v plenéru – tedy přímo na místě? Zkoušel jsi to? V čem byl problém?
Párkrát jsem to zkoušel, malovat přímo v kostele nebo v plenéru (tedy v lese nebo na louce), ale musím říct, že je to pro mě dosti obtížné, poněvadž mě rozptylují věci kolem (hmyz, vedro, zima, varhaník). Musím říci, že mi vždy vadily pokusy udělat výstavu někde venku v plenéru; myslím, že obraz je umělá věc a patří do interiéru.
Jsi věřící? Nebo lépe řečeno: V co věříš?
Nejsem pokřtěný, ale nedávno jsem se upřímně modlil u Pražského Jezulátka a věci, na které jsem myslel, mi vyšly a věci, na které jsem zapomněl, mi nevyšly.
Výstava v GHMP v roce 2002 byla pro Tebe zlomová. Potvrdila Tvou „hotovost“, tedy talent a ustálené výkony a také nastínila základní polohy celé tvorby: spontánnost, přesvědčivost, úspornost ve vyjádření, naléhavost sdělení, jakousi zastřenou spiritualitu nasycenou v expresívním chvatném rukopisu. Také ponurost, nejasnost či dokonce „tekutost“ prostoru upoutá pozornost. Výstavou na Staroměstském náměstí v Praze jsi vstoupil do (relativně) širokého povědomí – lidmi i kritikou jsi přijímán i ceněn. Výkřiky v tisku jako že“namaluješ kvalitní obraz třeba i špinavým hadrem na podlahu“ se nedají snad zapomenout. Čekal jsi takový ohlas?
Čekal jsem to, ale ne tak brzy´, má napsáno můj otec na hrobě. Musím říct, že mě tato příležitost udělat výstavu v Galerii hlavního města Prahy potěšila, zvláště pak moji maminku. Máme doma dodnes vystavené fotografie jak hrdě stojí před Staroměstskou radnicí, na které je vyvěšen plakátek Jakub Špaňhel 26 let. Mě osobně nejvíce potěšilo, že po Praze jezdily v tramvajích mé plakáty.
Je třeba zmínit, že ses nejen prosadil, ale i udržel v pomyslné 1.lize. Jak „trénuješ“ – tedy jak často maluješ? Chodíš do ateliéru jen když máš chuť nebo tam, nastoupíš každý den jak do fabriky?
Ono to zní zajímavě, že jsem se udržel v první linii, ale v Čechách opravdu prvoligových malířů/umělců není moc, takže by neměl člověk usínat na vavřínech, ale spíš se snažit o konfrontaci v rámci evropského nebo světového kontextu.
Do ateliéru chodím skoro každý den, ale velmi často tam taky usnu. Spíš to mám v takových vlnách, někdy maluji denně několik hodin 2, 3 měsíce, jindy nejsem schopen půl roku udržet štětec.
Zajímá mě jak u Tebe probíhá proces vzniku obrazu. Například tady v tom obrovském ateliéru nevidím nikde ani klasické malířské štafle. Kde maluješ? Na zemi?
Samozřejmě malířské štafle mám, několik, ale v tom velkém prostoru jsi je asi přehlédl. Na zemi maluji občas taky, používám k tomu speciální štětky.
Když se odhodláš malovat…máš celkem jasnou představu co to bude a jaký by měl být konečný výsledek? Tvoříš podle paměti, představy či skici? Nebo snad je předlohou vždy fotografie?
Většinou je to fotka, skici si nikdy nedělám. Když mě zajímá nějaká věc a začnu ji tvořit, je jedno, jestli je to formát 30 x 40 cm nebo 3 x 5 m. Snažím se to v daném okamžiku vyřešit, pak mi velké či malé formáty zaberou zhruba stejně času. Jde o to zvolit adekvátní prostředky. Většinou mi jako předloha slouží barevná fotografie.
Známé jsou také Tvé ženské akty či portréty přátel, respektive podoby slavných malířů (Richter, Polke, Clemente). To ani modelku si nikdy nepozveš?
To modelku si samozřejmě někdy pozvu. Na střední a vysoké škole mě kresba podle modelu (večerní akt) nikdy nebavila. Tehdy jsem si myslel, že se k modelu nevrátím. V posledních letech se mi ale velmi líbí obrazy aktů Henriho Matisse a Pabla Picassa. Loni mě nadchla vídeňská výstava Pabla Picassa – obrazy aktů z posledních let jeho života.
Holky maluji naživo, je to můj koníček.
Tak alespoň že tak… to ty holky fotíš nebo je maluješ přímo bez přípravy?
Maluji je přímo bez přípravy, většinou v zimě, mám v ateliéru tak 16 stupňů, takže vypadají trochu ztuhle – alespoň se tak nevrtí.
Jak se cítíš v průběhu samotné práce? Zažíváš stavy nervozity, vyčerpání, stresu nebo naopak zvláštní extáze, radosti, povznesení či dokonce obyčejné relaxace?
Jak kdy. Nejhorší pro mě je samotný začátek – vzít do ruky štětec a opravdu začít. Pak už to jde nějak samo.
Jsi dost plodný autor. Zvolená témata vždy rozvádíš do řady variací (to je také vlastní Tvé generaci). Máš v sobě nějakou záklopku – umíš věci vyhazovat – poznáš hned, že jsi „to netrefil“? Vracíš se po čase k určitému staršímu cyklu nebo je v jisté chvíli definitivně uzavřen?
Většinou pracuji určitou dobu na jednom tématu. Většinou jsou první obrazy více realistické, je na nich jakoby víc manuální práce. Postupně se snažím věc samotnou uvolnit, již se tak nedržet předlohy, docílit určité zkratky, dobrat se jen jakéhosi náznaku podstaty. K věcem se občas vracím, řadu obrazů udělám v podstatě velmi rychle, některé nechávám ´uzrát´ někdy týden, někdy měsíc, někdy to trvá roky. Mám pár obrazů, které jsem rozbalil po několika letech, dnes mi přijdou zajímavější než řada obrazů ze stejné série, o kterých jsem si tehdy myslel, že jsou mnohem lepší.
Již dlouhou dobu se přátelíš s Jirim Georgem Dokoupilem – dnes světově proslulým malířem (Čechem, který emigroval v roce 1968 a po pádu totality se do vlasti vrací). V čem Tě ovlivnil, čemu Tě naučil?
S Jirkou a Petrem Pastrňákem jsme měli čtyři roky společný ateliér na Václavském náměstí. Jirka je myslím pragmatický člověk, má velký přehled co se týče výtvarného umění a miluje pořádek. Naučil jsem se od něho řadu praktických věcí a hlavně myslím určité velkorysosti v samotné práci, která českým umělcům často trochu chybí. S Jirkou jsme často věci teoreticky rozebírali, ale hlavně jsme malovali. Myslím, že v roce 2001 a 2002 jsem udělal nejvíc věcí; můžu říct, že to pro mě byla taková druhá Akademie.
Čím si vysvětluješ jeho současnou jedinečnou pozici na světové scéně? Dokoupil je proslulý tím, že programově mění svůj projev, styl, rukopis. Pro někoho to může být nepřípustné, chorobné a tak trochu i vypočítavé (atrakce); pro jiné je tento přístup svěží, dobrodružný, velkorysý a jedině správný (fascinace) Myslíš, že jeho úspěch je založen právě na této nekonečné proměnlivosti a zdůrazňované klouzavé povrchnosti?
Samozřejmě, že Jirka má desítky různých sérií, které jdou jakoby proti sobě. Ale když člověk jeho práci trochu studuje, uvědomí si u všech sérií společné rysy, tedy že je jasné, že jde o jednoho autora. Jeho práce nepůsobí schizofrenně, spíš působí jako jeden celek, alespoň pro mě.
Za jakou cenu se dnes Dokoupilovy obrazy prodávají?
Řekl bych, že za podobné ceny jako prodávám já, akorát je to v Eurech.
Pomohl Ti tento bořitel konvencí, nespoutaný eklektik, protřelý světoobčan, ale i zdatný obchodník v kariéře směřující do zahraničí? Uvedl Tě nějak na mezinárodní trh?
Seznámil mě se zajímavými lidmi, na mezinárodní scénu mě neuvedl, ale jsem rád, že si to budu muset zařídit sám.
Dokoupil Ti dal asi i kuráž nebát se utkat po svém s banalitou, klišé, možná i kýčem… Často maluješ květiny, což není zrovna mimořádné téma. Jsi však jeden z mála, kterému se podařilo překlenout nebezpečí unylosti, dekorativnosti a sladké podbízivosti. Jak ses ke kytkám (většinou růžím) dostal? Mají nějakou souvislost s jinými cykly? Maluješ tyto expresivní kompozice také podle fotek?
Nedělám rozdíl mezi tím, jestli je nějaké téma mimořádné nebo není. Myslím si, že se dá malovat cokoli, záleží jak a proč. Kytkám se věnuji již řadu let. Jednak mi odmalička v hlavě zůstaly vzpomínky na to, jak jsem jako malý jezdil s babičkou do práce. Pracovala v Ostravě v Nové Huti v květinářství. Tam mě fascinovaly obrovské plochy skleníků, ve kterých bylo teplo, vlhko a světlo. Byly tam tisíce karafiátů, gerber, aster atd. Byly to barevné plochy, které přikrývali velkými černými igelity. Byl tam také sklad květináčů, kde jich byly tisíce. Byl to pro mě nezapomenutelný pohled. Toto je asi jeden z hlavních důvodů, proč se ke kytkám stále vracím, kombinuji barvy s černou.
Děláš i další „profláklá“ témata. Například pohledy na města – berlínský Reichstag, pražské Hradčany či dokonce Karlův most. Ani zde se však nejedná o popisné veduty či dojímavé atmosféry starších nedělních mistrů, ale o jakýsi magický shluk světelných akcentů. Připomíná to Tvé kostely a zálibu v barokním iluzionismu, trefném gestu, touze zhmotnit magickou energii kolem nás. Neváháš k okamžitému dosažení účinku použít třeba i zlatou barvu či sprej! Bereš takto vybraná a pojatá jako provokaci či výzvu?
Jako provokaci určitě ne. Vždycky mě spíš zajímalo vytvořit iluzi z několika fleků, náhodných letmých dotyků štětce. Náměty jako Karlův most, Hradčany atd. si vybírám záměrně. Existují statisíce ´obrazů´ například Karlova mostu, ale jen velmi málo dobrých. Mám hodně rád Picassův obraz mostu, který visí v Národní galerii. Ani nevím, co je to za most, Karlův most asi těžko.
Já vnímám celou Tvou tvorbu především jako „malbu o sobě“, kdy témata jsou celkem nepodstatná. Jejich volba je spíše pouhou záminkou k spuštění malířského výronu a svébytné kreativity „mimo čas a prostor“. Motiv je pak přesahován – odsunut jako pouhý skelet do pozadí. Zjevuje se obraz namísto vyobrazení, vyvstává nový obsah či spíše fakt, „rozměr“ blížící se do teritoria abstraktních vizí. Je to tak?
Tak nějak.
A co třeba jeden z nejnovějších cyklů „Benzínové pumpy“? Jak je u Tebe zvykem, výjevy jsou obestřeny tmou… mají nějakou analogii s kostely? Že by novodobé chrámy?
To spíš ne. Jsou to vlastně noční městské krajiny. Vždycky jsem měl rád Skupinu 42, Smetanu, Lhotáka atd. Některé benzinové pumpy mohou vzdáleně připomínat tyto autory. Deset let se chystám dělat řidičák a koupit si pořádný vůz; zatím nemám ani řidičák ani vůz, tak jsem si alespoň namaloval benzinové pumpy.
Celým Tvým dílem prostupují občasné výlety k „válečkům“ – tedy k jakýmsi opakujícím se pásům, warholovsky řazeným stejným prvkům – objektům (květináče, ptáci-slépky, parůžky, půllitry). Je to zásadně jiný projev než Tvé obvyklé gestické „barokní“ emoce bez zjevného (pevného) řádu. Válečky jsou spíše zklidněné, přehledné, geometrizující… Co mi o nich řekneš? Jaké místo v Tvé tvorbě zaujímají?
Je to tak. Vždycky když nějakou dobu maluji expresivně, po určité době mě to vyčerpá, musím změnit techniku. Válečky jsou pro to ideální. Vznikly tak, že jsem se inspiroval obrazy Petra Pastrňáka. Velmi se mi líbily jeho abstraktní jemné kompozice, které nepředstavují nic konkrétního. Ze začátku jsem se válečky snažil vytvořit abstraktní obraz, ale hned napoprvé mi z toho vylezly květináče. Chtěl jsem tyto obrazy zahodit, ale šel kolem Georg a říkal, že se mu líbí. Tak jsem začal válečkovat. Později jsem tomu sám také přišel na chuť, protože je to rychlé, není to moc pracné, žádoucí efekt se dostavuje v podstatě hned. A hlavně je tam jakýsi opakující se řád, který mě uklidňuje.
Jsi mladý, známý, etablovaný, ceněný malíř. Tvé obrazy se celkem dobře prodávají. Pracuješ snad v největším ateliéru v centru Prahy jaký jsem kdy viděl. Chybí Ti něco ke spokojenosti? Jaká jsou Tvá přání, čeho bys chtěl nyní dosáhnout?
Ateliér mám opravdu velký; to mi umožňuje dělat rozměrná plátna a hlavně mít k nim pořádný odstup. Myslím, že mé obrazy by vypadaly trochu jinak, kdybych se na ně nemohl při práci dívat z 20 – 30 metrů. Samozřejmě asi největší přání by bylo mít nějakou zastupující prestižní galerii v zahraničí, tedy asi směrem na západ.
A dlouhodobé plány a sny? Jsi člověk okamžiku nebo přeci jen v skrytu duše máš jasné dlouhodobé představy o své další existenci?
Teď si konečně kupuji svůj první byt. Chtěl bych si ho zařídit tak, aby vypadal zčásti jako Sudkův ateliér, zčásti jako palác, ale samozřejmě si přeji hlavně zdraví, štěstí, dlouhá léta sobě a vám všem též.
Radan Wagner, 2007
