O DÍLE     Jan Kotík     Nepravoúhlá tabule, 1965, olej, plátno, 122 x 188 cm

Začínají se psát šedesátá léta 20. století mající přinést poslední společenská nadšení bez hranic. Také u nás se v rámci možností stále doufá v rozum, pokrok a vědu. Československo slavilo nedávno úspěchy na Expu´58 v Bruselu a také politické poměry se počaly uvolňovat. Jan Kotík, levicově smýšlející intelektuál, bývalý člen Skupiny 42, zastává vysoké kulturně-společenské funkce a vedle užitého umění se věnuje volné tvorbě. Může celkem bez omezení cestovat, pracovat a vystavovat. Píše i maluje – teoretizuje i praktikuje – je posedlý neustálým vývojem a jeho sledováním. Mnohdy se jeho „zpráva o světě“ utápí v komplikovaných tezích, je všude a nikam nepatří. Jiří Padrta to vystihl následovně: „Nikdy nebyl oblíbenou osobností. Kulturní reakce padesátých let ho nenáviděla, a mladá odbojová avantgarda, často zarytá ve svých chmurných novobarokních pocitech, většinou ironizovala jeho otevřenost světu. Nelíbil se vlastně nikomu.“ (Jeho vyhrocenou rozporuplnost jsem měl možnost zažít i při našem osobním setkání v Berlíně, kde jsem se v devadesátých letech zúčastnil výstavy naší nastupující generace).

Nejen umění řešilo svár citu (exprese) a rozumu (geometrie). Kotík se pohyboval kdesi mezi těmito póly („rozumová intuice“, Ludmila Vachtová). Na mezinárodní scéně se stále více hlásila o slovo „pomalířská“ americká avantgarda, minimalismus či hard edge, jehož sebevědomí protagonisté se snažili vymezit vůči tradici starého kontinentu. „Mě evropské umění vůbec nezajímá, myslím, že je s ním konec… kompoziční uspořádání není důležité… už se prostě nemůžeme vrátit,“ exhiboval své postoje slavný Donald Judd a Frank Stella dodával ve společném památném rozhovoru z roku 1964 pro Art News: „Mé malířství je založeno jen na tom, co je možno vidět. To co vidíte, je to, co vidíte.“ Zmíněná teze, jak známo, by se dala uplatnit i na směřování českého konstruktivismu těchto let (Zdeněk Sýkora, Jan Kubíček, Hugo Demartini apod.). Touto názorovou platformou se pomalu, jistě, ale ne plně začal řídit i Jan Kotík. Bezezbytku se však mohl ztotožnit s Juddovým dalším prohlášením: „Když začnete části uvádět do vztahu, předpokládáte, že máte nejdříve neurčitý celek – pravoúhlé plátno – a určité části, takže je to všechno spleteno… části jsou zde vždy důležitější než celek.“

Zaujetí prostorem a malbou se začalo u Kotíka projevovat zvláště v nepravidelných formátech respektive v Nepravidelných tabulích, které vytvářel v letech 1962 – 68. Jejich ukázky představil průběžně již v roce 1966 v Galerii Bratří Čapků na své samostatné výstavě. Vedle této formální stránky se měnila i povaha sdělení a očekávaný způsob jeho vnímání. Netradiční formát a nové požadavky aktuálního vývoje jsou zřejmé také na zde prezentovaném díle.

České konstruktivistické hnutí, v jehož širším okruhu se Kotík pohyboval, nezavrhovalo vše minulé (na rozdíl od ruského konstruktivismu či Bauhausu) a byla stále znát jistá středoevropská procítěná nejednoznačnost. Postupující snaha po „čisté realitě“ (Piet Mondrian) a „čistém pocitu“ (Kazimír Malevič) však byla evidentní. Toto přechodné napětí může reprezentovat právě zde reprodukovaný obraz. „Laboratorní charakter práce současného umělce a důležitost a význam dialektiky a vynálezu v umělecké praxi“ již dříve požadoval El Lissickij. Kotík – teoretizující malíř přijímá výzvy a pouští se do dalších průzkumů. Přijetím nepravidelného obrazce nabourává přirozeně lidské pravoúhlé či celostní vidění. Divák se tak proměňuje nutně v aktivního „uživatele“ díla. Nabourání stereotypu evropského vnímání (zlatý řez, symetrie, vyváženost) však potřebuje k definitivnímu zvratu spojence zvenčí: s pomocí techniky (Zdeněk Sýkora), náhody (Hugo Demartini) nebo deskripce (Jan Kubíček).

Také dosavadní obsahovost se u Kotíka zásadně mění. Mizí hlubší odkazy (už spíše jen ono „vidíte, co vidíte“), jednotící příběh (nahrazován „rozumovou intuicí“) a zřejmé cílení (zbývá „neexistující vysvětlení“). Rozchod s organickou přírodou (Nová citlivost) a tedy emoční distance vedla také Kotíka k autonomizaci barvy, gesta a rukopisu. Tento „osvobozující“ posun však nekonvenoval každému (Jindřich Chlaupecký již v roce 1964 na adresu Kotíkova projevu uvedl: „Připadá mi, že se malování u něho stává jakýmsi univerzálním prostředkem, kterým může malovat cokoli.“).

Kotík v Nepravoúhlé tabuli demonstruje jakousi hru na vědu – obraz jakoby se měl stát již jen věcí – nástěnkou, na níž se připichují dílčí výzkumy bez blíže nejasného pořádku. K tomu následují také komentáře dalších teoretiků: „Napůl v tvarových a barevných šifrách, napůl v myšlenkových a citových metaforách usilují definovat některé aspekty vztahů člověka k složité realitě moderního světa, proměňovaného technickou civilizací, poznávaného přírodními vědami, převáděného na řeč matematických symbolů a čísel,“ (Jiří Kotalík). S tím se shoduje také uvažování hlavního teoretika Nové citlivosti Jiřího Padrty: „…písmenovými a číselnými odkazy na neexistující vysvětlení, vyvolává myšlenku pořádku, lokalizuje a poutá imaginaci čtenáře – zároveň ho mate nejasnými, hádankovitými významy. Duch řádu a pravidla je v této klamavé hře vzýván a současně ironizován a doveden ad absurdum.“

Kotíkova Nepravidelná tabule, odrážející či iniciující tato slova, přesto naznačuje prosakující bytostnou zálibu v expresivním podání. Roztříštěnou kresbu malbou je zde však třeba vnímat (jak si to Kotík jistě přál) pouze jako výtvarnou formu a ne umělcovu emoční stopu. (Podobné dilema řešil již od padesátých let slavný Cy Twombly – Američan žijící v Římě. Své chvatné abstraktní linie, spíše podvědomě automatického rázu, mnohdy kombinoval na jedné ploše s vlepovanými realistickými reprodukcemi alpských krajin nebo s šiframi, písmeny, grafy i číslicemi. Dále v tomto syntetizování různých rovin světa pokračoval pop artový Robert Rauschenberg atd.).

Nepravidelná tabule Jana Kotíka z roku 1965 je příkladnou ukázkou autorova nekompromisního hledání a experimentování, ale také důkazem dobových živých proměn a jejich adekvátních reflexí. Umělec dychtící stále intenzivněji po kontaktu se světovou scénou v roce 1968 emigroval do Západního Berlína. Ale to už je jiná Kotíkova kapitola.

Radan Wagner, 2015, psáno pro Revue Art