Jan Kubíček Umění být odvážným Portrét
Touha po bytostném řádu a čisté srozumitelné komunikaci vede nakonec k vyčlenění a nutnému osamění. V životě i umění, zdá se. Otevřenost, nekompromisnost, přímé řešení bez iluzí a clonícího balastu jsou hodnoty – postoje, které paradoxně komplikují sdělení a dialog. Tak se to alespoň jeví při bližším pohledu na osud a tvorbu malíře Jana Kubíčka, radikálního vyznavače konstruktivistických tendencí a stoupence pevných zásad. Výsledkem je pak nelehká existence, avšak bohatá a snad také nevšední inspirace nezávislá na plynutí času.
Příběh Jana Kubíčka (1927 – 2013) se odehrává v době přelomové v mnoha ohledech. Nahlížíme zde na cestu člověka a umělce prolínajícího v sobě osobní směřování a (sebe)reflektování, ale také na pozadí proměňující se dobové kulisy a společenské nálady. Tento pohyb časem a místem je zde navíc ovlivněn rozdílnými politickými situacemi rozdělené Evropy – tedy kulturní otevřeností respektive ideologickou omezeností. Umělec – objevitel a občan – intelektuál je zajisté kombinace, tedy vstupenka do existenciálních i existenčních potíží. Posedlost a neoblomnost vytvářejí zde nevšední směsici, která může být nesena pouze vírou a poctivostí. Záleží pak na pevnosti a charakteru – vlastnostech – silného, (byť pochybujícího), naturelu jak celý život naplní a ustojí. Vlastní přesvědčení však nestačí. Někde musí být nablízku klidné a bezpečné zázemí. Takové vytvářela Janu Kubíčkovi jeho žena milující, chápající, empatická i praktická.
Poválečná léta přinesla vystřízlivění z dosavadní podoby humanismu, z formy opatrného naplňování a pozvolného kultivování. Již dadaismus a surrealismus hlásaly potřebu rázné negace či osvobozujícího průzkumu neprobádaných možností. Obě extrémní varianty však vyprchaly a uvolnily tvůrčí teritorium dalším pokusům. V padesátých či šedesátých letech 20. století pokračovaly po těchto zkušenostech další průzkumy a manifestace nové lidské citlivosti i racionality. Směry se rozbíhaly netrpělivě a vehementně do různých stran i podob – společným jmenovatelem však byla víra v nezničitelnost ducha a schopnost jeho nápravy. Tak probíhala zřejmě poslední vlna avantgardních ideálů. Vedle strnulých oficiálních doktrín se formovala nezávislá fronta mířící k dalším horizontům.
S postupujícími vymoženostmi technicky orientované civilizace se zvyšovaly také naděje na její vysvobození z věčného koloběhu; cíle a náprava se jevily na dosah. Těmto cílům mělo být nápomocno také umění řešící nové úkoly, náměty a zákonitosti. Bez ohledu na neutěšenou – izolovanou – situaci se také u nás objevovaly první náznaky hledané komunikace. Jan Kubíček, rodák z Kolína, se ocitl na počátku své malířské kariéry v Praze, ve městě, které inspirovalo také slavnou Skupinu 42, sešikovanou během druhé světové války. Zvláště tvorba Františka Hudečka, jednoho ze zakládajících členů, byla Kubíčkovi velmi blízká. Po informelní periodě se Kubíček hlásí k volné návaznosti na „městský folklór“, ke kterému upoutal soustředěnou pozornost. Rozvíjí prozatím spíše převzaté vzory, ale také již přemýšlí a aktivně diskutuje své úvahy. Nejdůvěrnějším souputníkem mu byl v této době další kolínský rodák a přítel – malíř a grafik Jiří Balcar.
Za ranou původní Kubíčkovu tvorbu lze považovat tzv. lakové obrazy z přelomu padesátých a šedesátých let, lité z plechovek na připravený podklad. (Pollockovy postupy a výsledky Kubíček s největší pravděpodobností nemohl vůbec znát). V této souvislosti můžeme vzpomenout spíše Vladimíra Boudníka nebo Jana Kotíka; Kubíčkovi však jde především o řízený proces celé malby (struktury). S informelem Kubíčka poutá zájem o materiál, který se u něj nejzřetelněji projeví v asamblážích sestavených z předmětů (fragmentů) všedního či domácího života. Reklamní tabule či důvěrně známé tvary sestavuje do přehledného, ale nového řádu bez expresivního projevu. Formální kontrola, pro Kubíčka později čím dál více typická, zde vysílá své první signály. Podobné posuny lze sledovat také v tvorbě koláží upozorňujících stále více na samotné písmo – estetický a nikam dále neodkazující prvek. Tímto se Kubíčkův projev dostal na pole lettrismu, v Praze reprezentovanému zvláště Jiřím Kolářem či Josefem Hiršalem. Jeho cesta však míří dále. V polovině šedesátých let se Kubíčkův projev mísí se zmíněnou městskou tématikou; použité znaky se však definitivně osamostatňují a hrají jen svou vizuální roli. Tím se umělec dostává na práh konstruktivně – konkrétní etapy.
V druhé polovině šedesátých let se v Kubíčkově ateliéru v Purkyňově ulici rodí stále zjednodušující a promyšlenější kompozice. Jakési „zbytky“ objektů či písma se stávají prvky hry a nové komunikace odvíjející se v celých sériích. „Nové projekční obrazové plochy dokumentují způsob myšlení a jeho pohyb. To byl důvod jejich vzniku. Realizace jsou někdy spíše možnosti projevu, než hotové estetické artefakty. Libovolné interpretace těchto znaků, ploch či řad ve smyslu dřívější sémantiky zde tudíž odpadá,“ zapisuje si Kubíček své systematicky rozvíjené teorie. Nad těmito slovy a díly nás mohou napadnout představy věku starodávného i moderního. V kolébce naší civilizace – v Řecku – se ještě v 6. století před naším letopočtem svět podle filozofů nadělil na živé a neživé, ducha a hmotu, ale vše bylo prolnuto „kosmickým dechem“, neviditelným proudícím řádem. Základní povaha věcí tak podléhala monistickému pojímání a vnímání. Také moderní svět 20. století začal objevovat pod povrchem vše prostupující struktury a jejich živoucí variace. Optika, fyzika či biologie přinášely dosud nevídané objevy a pohledy; počítačové možnosti napomáhaly jejich další uchopení a pochopení.
Nejen umělci se tak domnívali, že vstupují do nadějné periody nového (sebe)poznávání prostřednictvím právě se rodícího jazyka. Společnost se však nadále rozdrobovala – atomizovala – specializovala. Po „smrti Boha“ a jednotícího stylu docházelo k další individualizaci a tak se velkorysé, možná utopické, projekty obecné nápravy nenaplnily. Z ateliérů se staly spíše laboratoře soukromých badatelů a málo všímaných věrozvěstů. Umění, zvláště takto radikálně pojímané, se nemohlo i přes nastupující „jinou citlivost“ zúčastnit plnohodnotného dialogu.
Také Kubíček se dostával do jisté – několikanásobné – izolace. Po roce 1968 ustaly živé kontakty se zahraničními spřízněnci (umělci, teoretiky, galeristy); původní uskupení nesměla dále a náležitě existovat (Křižovatka, Klub konkretistů) a nadešel čas osamělých experimentů. Situace se zhoršila. O to více se Kubíček soustřeďuje na své teoreticko – konceptuální úvahy a minimalistická tvarosloví. Pokračuje ve vlastních „výtvarných definicích“ možného (zde šel u nás podobnou a viditelnější cestou Zdeněk Sýkora, ještě před ním, a to se málo ví, ve světě například Francouz Francois Morellet ), sleduje chování jednotlivých elementů a jejich uskupování. Kubíček se rozhodl jít vlastní cestou, která však byla lemována řadou otazníků. „Tragédie konfliktu mezi člověkem – osobností a společností spočívá v tom, že volající osobnost nedostane ozvěnu toho, co je nejlepšího. Ale dnes už nemůžeme ani volat,“ zoufá si umělec na počátku sedmdesátých let. Ani mezi poučenými kolegy mnohdy Kubíček nenachází očekávané pochopení. „Po loňském nákupu do Národní galerie Kotalík prohlásil, že ´asi nejsem malíř´. Proboha, z jakého břehu to ten člověk mluví? Čím hodnotí tyto věci, že může takhle mluvit?“ Takové striktní hodnocení muselo být zvláště trpké od bývalého člena milované Skupiny 42. „Nejsem snad o tolik horší, než druzí, jenom dělám jinak. Hodně jinak. Jinde to znali. Ale tady?“, volá zoufale Kubíček a dostává se dále do svízelné situace. Prodává snad jen do zahraničí; západní galeristé jsou však především obchodníci, kteří využívají jednání s nesvobodnými výtvarníky za železnou oponou a nakupují jejich díla výrazně pod cenou.
Znechucen a poučen z dané situace hledá a očekává kýžený řád či jasnou čistotu nakonec snad jen ve světě umění. Stále osamělejší chodec se může vydat na dlouhou pouť jen díky chápavé a naštěstí poněkud praktičtější manželce Jiřině Kubíčkové, která se mu stala celoživotní oporou. Za hranicemi mu zůstávají věrní přátelé Hans-Peter Reise (hlavní autor nové monografie) či Hans Thorner. Okruh možných spřízněnců a tolik potřebných diskutérů se zužuje dokonce i mezi domácími souputníky. „Tam, kde kdysi stál zájem, otázky po smyslu práce toho druhého, je dnes povrchní soud bez hlubšího pochopení a porozumění,“ stěžuje si Kubíček po návštěvě legendárního Kolářova stolu v kavárně Slavia. Pomalu, ale jistě je smířen s osudem a poznáním: „Každý jde nakonec sám. Už jsem si zvykl. Těžce zvykl,“ zapisuje si do svého deníku.
Když v roce 1978 přichází bez náhrady o ateliér v Purkyňově ulici, nalézá nové útočiště poblíž Kampy. Přízemní prostory jsou to tmavé a vlhké, avšak umělec zde stráví celkem šťastné desetiletí. I nadále pokračuje v odklonu od tradičního chápání obrazu a jednotlivá díla nepovažuje jako izolované artefakty. Čtverec, přímky, dělení i náhody – vše neustále posouvá a kombinuje. Na počátku osmdesátých let se objevuje v Kubíčkově ikonografii nový prvek: kruh. Tento základní tvar je nyní ústředním obrazcem a hybatelem nejrůznějších kompozic, kterými se snaží překonat nastalou tvůrčí krizi – ustrnulou fázi čtverce jako hlavního motivu. K přísně racionálnímu řádu se tak stále více řadí také osvěžující intuice. Takto zvolená dvojakost otevírá Kubíčkovu vrcholnou a nejznámější etapu. Obrazy se staly sice méně čitelnými, za to však více celistvými a komplexními – celkově nabité pohybem a proměnami. Kruhy, půlkruhy, mezikruží, výseky, prostupy, kontrasty, křížení či prolínání ploch (polí) a linií (obrysů) přinášely další flexibilní možnosti. Od pevné mapy konstruktivismu se projev pozvedá do transcendentální roviny, od puristické mdlé škály se otevírá k barevnější a optické hýřivosti, od nastoleného řádu k náhodnější výsledné konstelaci. Otevřely se nebývalé možnosti. (Avšak existenční problémy přetrvávají. Pravidelným příjmem, avšak nepatrným, jsou umělci grafické úpravy Technického magazínu, omalovánky nebo ilustrace dětských knížek pro nakladatelství Albatros. Kubíček strádá: „Asi před dvěma lety jsem si koupil zimník, který nosím od podzimu do jara. Od drobných mincí se hned na začátku udělala díra do kapes.“).
Ke konci života se Kubíček věnoval spíše kresbám – ubývalo mu sil, onemocněl, ale dále, jak to šlo, experimentoval a pracoval. Přes celoživotní pochybnosti odolává jeho dílo nepřízni času a přibývá na síle a přesvědčivosti. Nedávná retrospektivní výstava a konečně i obsáhlá monografie dosvědčují výtvarnou noblesu, vnitřní kontinuitu a nekompromisní cestu. Podstatu malířské a grafické tvorby Jana Kubička snad vystihuje následující umělcova myšlenka: „Vnější svět je jakousi více či méně krásnou kulisou, prostředím, ve kterém se fyzicky pohybuji, dýchám, žiji. To, co chci říci, je ale jiné: uprostřed tohoto vizuálního světa se mi vždy objevuje ten druhý, kde myšlenka je pohyb, rozvíjení a řád mne neustále nutí ke krystalizování všeho do tvaru sdělitelné formy. Srozumitelné výpovědi o zákonech a systémech.“
Radan Wagner, 2014, psáno pro Revue Art
foto: archiv Kateřiny Zvelebilové