Temné odstíny velkých symbolů
Jaroslav Róna
Jaroslav Róna (1957) je jednou z nejvýraznějších osobností současné české výtvarné scény. Poutá na sebe pozornost již řadu let díky své nezaměnitelné tvorbě, ale i pro své vyhraněné názory. Nevšední je také svou všestranností a stylovou vytříbeností. Po studiích na VŠUP v Praze (1978 – 84) se začal zapojovat do polooficiálních akcí a výstav, spolupracuje s Divadlem Sklep, je členem Staré party a Tros Sketos. Jeho obrazy či plastiky nebývají přijímány jednoznačně, nikdy však – a to je podstatné – nenechávají nikoho lhostejným.
Jako umělec jsi známý a uznávaný, jako člověk již tak bezvýhradně populární nebýváš. Tvoje nezvyklá direktivní ráznost, náladovost, kategorické soudy a nepokrytý egoismus – to jsou celkem pověstné „rónovské“ vlastnosti. Čím to je? Jedná se o jakýsi nutkavý mentální exhibicionismus, touhu (potřebu) být za každou cenu mimo průměr nebo je to umanuté soustředění jen na vlastní názor? Nebo má tvůj bojovný postoj úplně jiné kořeny?
No to jsi mně překvapil! Já jsem myslel, že jsem celkově oblíbený, tedy jako umělec i člověk. Tady vidíš, jak jsem se ve svých tak milých Pražanech zmýlil! Když připustím, že Tvoje hledisko se zakládá na pravdě, tak bych příčinu mého „stylu“ hledal asi nejprve v dědičných vlastnostech, a potom v prostředí a jeho kvalitách, ve kterém se dlouhodobě nacházím. Moje cesta (i když to tak možná nevypadá) není založena na komunikaci s médii, nýbrž na zvláštní umělecké komunikaci sama se sebou. Kdyby to nebylo vzhledem k realizaci uměleckého provozu nutné, asi bych se jakékoliv medializaci vyhýbal. Máloco se totiž dá formulovat přesně, a neustálé obhajování mých stanovisek je nakonec ztráta času. Co se týče té „bojovnosti“, tak ta s postupujícím věkem ochabuje, ale stále je to myslím moje přirozená vlastnost a nikoliv (jak ve skrytu duše doufám) mentální exhibicionismus, jak jsi to nazval.
Jardo, zkoušel jsi někdy v rozpravě přistoupit na jiný styl výměny názorů než na jaký jsi zvyklý a jaký ti vyhovuje? Každý člověk, jak známo, je poněkud odlišný a tedy i cesty k němu a jeho duši jsou různé. Někdy stojí za to vědět co si dotyčný – třebaže introvertní nebo zamlklý – myslí. Domníváš se, že umíš naslouchat jiným lidem?
Myslím, že v této Tvé otázce zaznívá skrytá výtka, která se ocitá až na hranici impertinence. Nicméně Ti odpovím: Zkoušel. Domnívám.
Co soudíš o této Nietzcheho tezi: „O samotě – žije-li člověk sám, nemluví příliš nahlas: neboť se obává duté ozvěny – kritiky víly Echo. A všechny hlasy znějí o samotě jinak!“ Jsi spíše člověk společenský, jak by se mohlo zdát – nebo vyhledáváš spíše samotu?
Já poslouchám o samotě rádio, takže se kritice víly Echo záměrně vyhýbám. Mám totiž za ty roky osamocené práce před plátnem, či u sochařského stojanu zkušenost, že přicházejí velmi trýznivé myšlenky, jež chtějí člověka dohnat k šílenství. Když je zaženeš, tak přijdou za chvíli v jiném převleku, abys je nepoznal. A když se na chvíli octneš ve stavu, kdy pochybuješ o svém zdravém rozumu, tak se samoty a ticha začneš bát. Radši při práci vnitřně (a často i nahlas) komunikuji s moderátory, politiky a lidmi co se dostávají do médií. I když vím, že by se to tak nemuselo jevit, (dle mého projevu), tak člověkem společenským asi příliš nejsem, protože zatím jsem většinu života dobrovolně strávil o samotě.
Mimochodem, ovlivnil tě nějak Nietzcheho pohled na svět, jeho „nadčlověk“, vůle k moci, věčné návraty stejného apod.?
Nečiním si nárok na to, tvrdit, že chápu do hloubky Nietzcheho. Už jenom pro to, že bych musel být zároveň znalcem antické filosofie a alespoň amatérským křesťanským teologem, což oboje nejsem, abych pochopil jeho pokus o vlastní cestu.
Z toho, co jsem z F. N. pochopil, však rozumím kam touto otázkou míříš. Během svých raných tvůrčích časů jsem si musel cosi jako osobní filosofii vytvořit, (neboť jsem byl vychováván bez náboženství), a ta je řadě názorů a myšlenek F. N. velmi blízká. (Podotýkám, že zdaleka ne ve všem!) Za prvé jeho náklonnost k pohanství – které chápal jako pohlavnost, vládychtivost a vděčnost za život. Ono tady a teď! Ani náznak pokrytectví – tak charakteristického pro dlouhá období v dějinách křesťanské církve. Jeho vůle k moci – jako základní hybná tvůrčí síla přírody a s ní i člověka. Dobro a zlo jako vedlejší produkt této mocné síly. Opřen o tuto ideu jsem snad alespoň zčásti schopen vstřebat to, co se tu na Zemi po tisíciletí děje, a vyvrcholilo to se vší zrůdností pouhý okamžik předtím, než jsem se narodil.
Sám jsem si vytvořil obraz lidstva jež žije v oceánu na hřbetě spící velryby. Nikdo neví že to je velryba, neví kdy se pohne, ani jaké má záměry. Ale ani velryba neví o lidstvu, a její pohyby – jež mají pro lidstvo katastrofické důsledky, jsou motivovány naprosto pragmatickými potřebami, třeba tím, že se právě (po statisících let) probudila a má hlad. Všechno čemu přikládáme hluboké významy může být založeno pouze na nedorozumění – setkávají se jiné světy jež zatím nevynalezly jazyk ke komunikaci mezi sebou, a možná že takový jazyk ani nelze vynalézt. Věčný návrat stejného, je myšlenka nesmírně osvobozující, už jenom tím, že nás zbavuje křesťanstvím implantovaného strachu z konce světa. „Svět je, není ničím co by vznikalo, co by zacházelo.“ Jakoby se člověku konečně otevřely oči, aby spatřily nesmírnost, mnohotvárnost a nekonečnost jsoucna!
Nadčlověk, ve smyslu člověka, jenž v sobě nese souvislosti tisíciletého vývoje a je schopen dát smysl existenci celých tisíciletí – tak to se pokouším chápat.
Nikoliv však už jako árijského potomka bohů. Nevím do jaké míry F. N. za toho árijského Nadčlověka může, ale od doby těchto nadlidí mám z takových teorií panickou hrůzu a osobně soudím, že až jednou vybouchne civilizace Velkého bílého tlustého muže (a ženy), tak přežijí jenom ty bělochy vysmívané a ponižované rasy, které najdou vodu na poušti, ženy rodí za pochodu, a po nocích dokážou komunikovat s nadpřirozenými silami, a nepotřebují k tomu computery a vesmírné sondy.
Má vůbec „svět bez Boha“ své těžiště, cíl, smysl?
On svět bez Boha (podle mého) vlastně neexistuje. Pokud tím myslíš svět těch lidí, kteří říkají, že jsou bez vyznání, kteří žádné náboženství nepraktikují, kteří žijí příliš konzumně. Ale ve chvíli, kdy si sám sebe uvědomíš, tak vlastně pociťuješ Boha – či božství. Ta komunikace tvého uvědomění si svého já a okolního světa je ono. Možná, že pouze nějaký primitivní zločinec, na úrovni zvířete, necítí kdesi hluboko odpovědnost komusi – čemusi za své činy a život. Myslím že jinak každý člověk (i ten, proklamující své bezvěrectví) v hloubi duše s někým rozmlouvá, s někým smlouvá a někoho prosí. A ten někdo je jeho osobní Bůh. Bůh který nepatří žádné známé církvi, jen jemu osobně. Nepotřebuje žádné obětiny na oltáři. Je ve vás a ví že o Něm víte. To mu stačí. A to může stačit i vám. Pokud ovšem nepotřebujete pro svoji víru společenské prostředí a střechu nad hlavou.
Myslím, že by totiž člověk sám neunesl tíhu osamělosti svého bytí – kdyby (alespoň podvědomě) se o Něho neopíral. Ale může se asi stát, že pod tlakem strašlivých událostí mohou lidé Boha, i toho svého osobního, zatratit.
Možná ještě nemáme dostatečný odstup, ale současná epocha, jak sám naznačuješ, se jeví jako neuspořádaný souhrn nekonečných samostatných jednotlivin. Chybí jednotící náboženství, nezpochybnitelné hodnoty, jasné dorozumívací kódy, styl, směr… Nebo je to jen iluze a každý v historii vlastně takto ve své době „nerozuměl“ své přítomnosti?
To kdybych byl schopen posoudit! Tak já jsem schopen obsáhnout a vcítit se pouze do období od roku cca 1967(to mi bylo 10 let) do teď, a to pouze na území bývalého ČSSR, a dnes ČR. Všechno ostatní je virtuální svět. Moje cesty do zahraničí byly pouze jakési atrakce – nikoliv poznání. Na tomto území a v tom čase jsme jasné hodnoty měli – alespoň v okruhu mých přátel a známých.
Také byly dorozumívací kódy, styl i směr. Ten byl jasný – budoucnost bez komunistů! Pravda, náboženství jsme neměli. A také pravdivé informace.
Proto svět, který se sem vřítil po roce 1989 se snažím zatím pouze co nejvíce poznat. Své teorie mám, ale stále je přehodnocuji. Myslím že téhle době zatím přesně nerozumím, ale nemyslím, že by šlo v zásadě o jiné věci než kdykoliv předtím. A myslím též, že dříve lidé také rozuměli pouze realitě „na dohled“, kterou si mohli osahat.Z toho vyplývá, že lidé většinou tvoří dějiny, aniž by rozuměli souvislostem. Postupují jako vždy – intuitivně. Velmi často se však, v dobré vůli, podílejí na strašných věcech.
Přesto, proč se vlastně v tvorbě nedotýkáš intenzivněji přítomnosti, tedy konkrétních jevů a trendů? Neláká tě experimentovat a vyslovovat se k věcem s jistým rizikem?
Pokud myslíš přítomnost s její prvoplánovou vizuální symbolikou o níž se opírá tolik současných umělců, tak ta mě opravdu nezajímá. Když čtu o umělcích (samozřejmě z té napapané části světa), které zraňuje přebytek konzumního zboží v nablýskaných výkladech a agresivní reklamní kampaně obchodních řetězců – tak se mohu jen smát! Neznám větší ztrátu času, než se tímhle zabývat. Filosofie typu – vytvořím sériově vyrobené umělecké dílo, abych protestoval proti konzumní společnosti je kontraproduktivní. Proti nudě bojuji nudou, a zároveň tím říkám: nic nemá smysl, všechno již bylo uděláno, o nic opravdového (rozuměj – přímo vypovídajícího bez nutné znalosti kontextů) nemá smysl se pokoušet. Kritikou posvěcená neinvenční pasivita je povýšena na největší hodnotu. Já zviditelňuji pouze ty věci, tu symboliku, která projde cenzurou mého podvědomí, ale impulsy pro ni pocházejí samozřejmě také ze současnosti – ostatně znáš snad jinou možnost?
Ale abych Tě potěšil, tak jsem v poslední době vytvořil několik Marťanů, kteří jsou dokonce před současností, a to v budoucnosti!
Experimentovat mě velmi láká. Asi by se to odehrávalo v oblasti počítačů a virtuální reality – kdybych totiž mohl! Ale já bohužel nemohu, protože se na mně tlačí fronta nenamalovaných obrazů a nevymodelovaných soch (které mám v hlavě většinou již vyřešeny) a nutí mě jim dál otročit tím jediným možným technickým způsobem, který jakž takž ještě zvládám. A navíc mám obavu, že kdybych něco na tom computeru vytvořil, zůstalo by to uskladněno kdesi v jeho hlubinách a nikdo by to nemohl spatřit bez toho, aniž by si sedl před obrazovku. A to se mi nelíbí – ten nutný blikající zprostředkovatel a ta židle u něho.
K věcem se, myslím s jistým rizikem, stále vyjadřuji. Například s tím rizikem, že mně kdokoliv po přečtení mých názorů může považovat za idiota.
Naplňování archetypálních forem a mytických světů je společným jmenovatelem většiny tvých prací. Jedná se tedy o jakési bádání společného nevědomí, podstatného a vcelku neosobního základu. Podle čeho si volíš jednotlivá témata a kompozice? Jakou roli u tebe hrají vnější impulsy (literatura, filmy, výtvarné umění, apod.)?
Témata mě napadají za jakýchkoliv situací – intuitivně – hlavně ve snu, často při sledování filmu, divadla, při četbě i na nějaké výstavě. Také na cestách si dělám záznamy nápadů, myšlenek, a pro ně hledám odpovídající formu. Není to proces nikterak systematický, ze svých šanonů – v nichž skladuji nápady – často vyberu téma několik let staré, když dostanu chuť a schopnost to zviditelnit. Malířství střídám se sochařstvím podle ročních dob. Když začne být zima v mé venkovské stodole která mi slouží za letní sochařský atelier, přesídlím do tepla atelieru malířského v Praze. Pracuji často současně na několika věcech.
Tvé obrazy či sochy mají také výrazný osobní obsah – význam, váží se například k jisté situaci?
Ano, některé mají kořeny v událostech které jsem prožil. Milostné zklamání, smrt blízkého člověka, tragédie holocaustu, jež zasáhla naši rodinu a já ji reflektuji přes mého otce a mojí babičku a další konkrétní zážitky se mi zasunou hluboko do podvědomí, a já to tam posléze najdu a zviditelním.
Malířský ateliér máš léta přímo na pražském židovském hřbitově. Myslíš, že se toto pobývání výrazněji promítá do tvé práce? Nebo ti je téma Osudu, pomíjivosti a zániku bytostně blízké bez ohledu na prostředí, ve kterém se pohybuješ?
Osobně si myslím, že to osudové téma je mi blízké, kdybych byl kdekoliv. Ale co může člověk vědět?
Pro někoho může být dokonce instinkt smrti spojován s krásou či erotismem, stačí se podívat na dílo Štýrského, Baudelaira, Ernsta a dalších. Proč je u nás smrt obvykle tak tabuizována? Možná by naléhavější vědomí naší dočasnosti a konečnosti dělalo lidi lepšími. Nebo se mýlím? Čím tebe smrt oslovuje v souvislosti s obrazem či sochou?
Chápu tu nechuť pojmenovávat tyto věci. Sám se toho sice často dotýkám, ale jsem si vědom té hry z ohněm. Je to asi z toho důvodu, že silnější téma nenajdeš. Když nepsal Hemingway o válce, tak psal o býčích zápasech, protože tam se mohl zblízka setkat se smrtí. Jistě to někdy a pro někoho může být vzrušení, podobné tomu erotickému, jinak by se tomu tolik lidí neustále vášnivě neoddávalo. (Opět Nietzche!) Ale já, myslím, hovořím (ve své tvorbě) o jiné smrti. Nikoliv o té heroické, plné pathosu – ale o té mrazivé všudypřítomné s tvrdými chlupy na kostnatých lících a s meluzínou jež vyje v prázdných očních důlcích.
Nevím jestli je u nás smrt tabuizována. Jestli ano, pak asi pouze v současné době a jistě to souvisí s obecně rozšířeným ateizmem a konzumním způsobem života. Lidé se nechtějí smrtí zabývat, protože ji cítí v zádech, a já tomu rozumím. Ale v umění bych řekl, že tomu tak není.
Jistěže mnohdy slýcháváš jak jsou tyto tvé vize temné a deprimující! Ve výtvarném umění se to jaksi přeci jenom moc „nenosí“ – lidi se toho bojí, od malby očekávají spíše zábavu, dekoraci, neškodnou napodobivou hru. Jak si tedy vysvětlit tu záplavu neskrývané brutality v současných filmech, které jsou tak hojně navštěvovány? Tento paradox mě děsí – přesvědčivou odpověď neznám. Napadá mě jen jediná: v kině přestává být divák sám sebou a nechává se unášet svými pudy a moc o ničem nepřemýšlí… Na výstavě je běžný jedinec sám za sebe a neustále chce vědět „o čem ten obraz je“ a musí se s ním těsněji konfrontovat. Jardo, jak to vidíš ty?
Ano, slýchám to skutečně často. Proto mně napadá – proč ke mně ti lidé chodí, vždyť dopředu většinou vědí v jakém duchu maluji, nebo modeluji. Co od malby obecně očekávají, tak to je mi skutečně jedno, já to maluji především pro sebe, i když se nebráním tomu to vystavit, či prodat.
Nechápu však, že se divíš rozporu mezi tím, že záplava televizní brutality je tak masově lidmi přijímána, zatímco temnota v uměleckých dílech příliš neláká. To násilí a smrt ve filmu, to je jako když jedeš kolem bouračky na dálnici, a poleje Tě slastná úleva, že se to netýkalo tebe, že pořád ještě žiješ! Necháš se příjemně vystrašit, pak šlápneš na plyn a je to pryč. To je to, proč to lidi pořád chtějí vidět! Zatímco když by jim to viselo v obýváku nad gaučem, tak jim to stále říká – i na tebe dojde, tak se nesměj! V takovém pokoji si ti chudáci nemůžou ani v klidu zašoustat. Celkem je chápu.
Propast jisté nesdělitelnosti se pokoušíš překonávat příběhem, jakýmsi magickým realismem a zpravidla ustálenými symboly (lebka, had, šelma, vládce, plamen, hvězda atd.). Výsledné kompozice jsou pak naléhavější, sdělnější a účinnější. Někdo jistě uhne pohledem, jiný podívanou raději zlehčuje, jen málokdo z příchozích to cítí stejně (podobně) jako ty. Poznáš, když se objeví někdo takto blízký?
No, je vidět, že jsi u mně dlouho nebyl. Používám již poněkud více symbolů (ale ne o moc, ještě jsem přidal ženské pohlavní orgány).
Vnímání lidí – když mám výstavu – nejsem schopen analyzovat, a pokud mi sami něco neřeknou, nevím jestli to nevnímají stejně jako reklamu na rybí konzervy. Řada lidí však chodí ke mně do atelieru, to jsou ti, kteří to k něčemu asi opravdu potřebují, dlouho o tom mluví a často zjišťuji, že v tom objevují věci, které bych sám ani nečekal. Když jsou mi vnímáním blízcí samozřejmě poznám většinou ihned.
Jsi někdy překvapen – zaskočen vlastním dílem, tedy výsledkem, který si nečekal?
Bohužel se mi to stává čím dál méně – je to asi tím, že poslední léta vím většinou dopředu co chci namalovat, nebo vymodelovat. Spíše se mi stává, že jsem zaskočen tím, že jsem byl schopen to dokončit.
Když se podíváš na své starší věci – máš k nim stejný vztah jako dřív? Nezdají se ti některé z nich – po nových zkušenostech – třeba naivní, kýčovité, afektované?
Když se dívám na své staré věci, mám v poslední době pocit, že je maloval někdo jiný, komu závidím lehkost a přesvědčení o jednoduché pravdě.
Jsi vlastně malíř – sochař mrtvého času. V běžném životě dny a roky ale ubíhají znatelně. Zabýváš se tím vážněji, doléhá někdy tíseň, nebo tvrdíš jako někteří, že starý je každý tak jak se cítí? Pociťuješ krizi středního věku, která by navíc ovlivňovala novější tvorbu?
Myslím, že krizi středního věku – alespoň to, co si pod tím já představuji – pociťuji. Ale dlužno dodat, že jsem pociťoval i krizi mladého věku. Jaký to má vliv na mou tvorbu nevím, ale vím, že mívám hůře propracované spodní partie mých děl, protože se nemohu dobře shýbat. Také mi do barev padají kousky jídla, jež neudržím v třesoucích se prstech. Ale zase to působí možná jako ten rizikový experiment.
Poslední dobou dost cestuješ a navštěvuješ spíš exotické kraje (Mexiko, Indie, Indonésie Srí Lanku apod.). Nové zážitky, příroda, staré kultury – to jistě každého inspiruje a nabíjí. V těchto přírodě bližších zemích však chybí současný umělecký projev. Baudelaire k tomu již dříve poznamenal: „Příroda člověka pouze nutí spát, pít, jíst a jakžtakž se chránit před nepřízní počasí, vstoupí-li do říše přepych s rozkoší, vidíme, že příroda umí radit jen ke zločinu… všechno krásné a ušlechtilé je výsledek rozumu a úvahy… zločin je od původu přirozený, ctnost je naopak umělá. Zlo se páchá bez námahy, přirozeně, dobro je vždy produkt umění.“ Tedy ještě jednou se ptám – proč v těchto zemích není „moderní“ umění? Neřekl bych, že umění vzniká jen tam kde je bohatství a dostatek času…
Řekl bych, že v otázce směšuješ příliš mnoho věcí. Myslím, že nějaké tzv. moderní, či současné umění v těchto zemích je, ale asi pouze někde na universitě, nebo v muzeu kde jsem většinou nebyl, a je to víceméně věc tamější elity. Takže to dělají skutečně asi pouze ti bohatší. V normálním životě se s ním nesetkáte. Ale to se týká nejprve architektury. Tam kde lidé řeší problém – aby měli střechu nad hlavou, neřeší již jaká ta střecha je. Možná, že mají něco jako svět představ – který my Evropané potřebujeme mít zviditelněný uměním – někde uvnitř v duši. Nelze se totiž asi příliš vcítit do myšlení příslušníků jiných civilizačních okruhů. Také tvrzení, že lidé z těchto zemí mají blíže k přírodě bych odmítl. Nelze takto zevšeobecňovat, ale dle mých zkušeností velké množství tamních lidí ji podle mně skoro nevnímá, a s radostí by měla výměnou za ni tzv. výdobytky civilizace, jež vidí v televizi. (Nemám však na mysli indiány z amazonského pralesa, nebo himalájské Šerpy!) Spíše bych řekl, že ztráta touhy vytvářet cosi co bychom mohli nazvat uměním u nich souvisí s jakousi zesílenou schopností (a asi i nutností) žít v přítomném čase, než je to u nás. Když naplno žijete v přítomnosti, asi ztrácíte potřebu vytvářet cosi, co se vztahuje k budoucnosti – věčnosti. (Ostatně na to nemáte ani čas!) A konečně tyto exotické země jsou vždy silně religiózní a potřeba metafyzického přesahu se tam řeší velice prostě v chrámech. A co se týče tvé citace Baudelaira – otázal bych se – k jaké studánce přišla pít klasicismem a akademismem vyprahlá máti Evropa, aby povila své černé hranaté kubistické děťátko, jehož četné potomky dnes tak obdivujeme ve světových muzeích?
Tebe nezajímají příliš tradiční „civilizační“ centra kultury – Paříž, New York, Berlín? Myslíš, že i dnes se dá mluvit o inspirativních městech, kde se soustřeďuje „to pravé?“ V posledních letech je módní mluvit spíše o perifériích (východní Evropa, jižní Amerika, Asie). Není to spíš jen další slovní žonglování a promyšlený trik, jenž by měl oživit globální trh s uměním?
Ale ano, zajímají mě jak centra, tak periferie a věřím na inspirativní města v nichž se soustřeďuje to pravé umění. Bohužel, asi již nejde jasně určit kde to je. Ale i kdybych to věděl, neměl bych peníze na to pobývat tam a sílu učit se tamní jazyk a seznamovat se s novými lidmi a novou realitou. A tak mi nezbývá než věřit, že to je ta naše Praha. Ostatně ke kterému městu vzhlíželi Kafkovi umělečtí souputníci – Praze nebo Vídni? Kdo by býval tušil jak to naše krásné provinční město proslaví zakřiknutý úředníček z pojišťovny!
O slovním žonglování, promyšlených tricích a globálním trhu s uměním bohužel nic nevím.
Dostal jsi v souvislosti s tímto novým pohybem nějakou výraznější nabídku na zahraniční výstavu či zastoupení v prestižní galerii?
Tento jak říkáš „pohyb“ se mě nijak nedotkl, a to ani v jedné tebou zmíněných variant.
Myslíš, že tvému způsobu vyjadřování rozumí stejně dobře v cizině jako u nás v středoevropské kotlině, která má tradici v melancholii, odcizení, existenciálním prožitku (Kafka, Musil, Klíma, Meyrink)?
Myslím, že mému způsobu vyjadřování rozumí všichni lidi na světě, kromě těch důležitých převážně západních kunsthistoriků a galeristů, kteří kdy navštívili můj ateliér.
Problém může spočívat také v tom, že divákovo oko nejen vidí, ale i „ví“. Místní tradice, historie, prostředí, světlo, povaha… to všechno se promítá do vidění, na což mnohdy zapomínáme. Když jsem nedávno na německých veletrzích jen občas zpozorněl, bylo to zpravidla cosi z periférií – z Litvy, Polska, Izraele, Austrálie…
Ano – souhlasím, ale dle mé zkušenosti (když jsem ještě jezdil taky na ty veletrhy), se lidé z těch zemí kde mají tradici například v narativní malbě po přesídlení do tzv. „vyspělého centra“ rychle přizpůsobí a nerozeznáš je od ostatních.
Nedávno jsem měl docela vzrušený hovor s kunsthistoričkou žijící léta v cizině, poslední roky v Paříži. Ač původem Češka – rozmetala svými soudy naše současné umění na padrť. Merta, Císařovský, Střížek i Nikl – tito a skoro všichni ostatní jsou, dle jejího soudu, neoriginální opakovatelé již vymyšleného a vysloveného a neobstáli by vůbec na zahraničním trhu! Odsudek českého umění, jaký jsem dlouho neslyšel. Já naopak v cizině zas tak moc zajímavého neviděl. Třeba je to pečlivě skryté, možná… Jedu teď do Paříže, tak jsem zvědav na ty originální projevy. Myslíš si taky, Jardo, že české umění je tak špatné?
No, to je těžké. Umění je bohužel (a také naštěstí!) velmi privátní věc a měřítka, kromě časového odstupu, není. V tomto případě stojí tvrzení proti tvrzení (pokud jsi jí ovšem oponoval?), ale já bych jí řekl, ať tedy zorganizuje výstavu, kde by to viselo vedle sebe. Ať to posoudí třeba diváci a sami ti umělci. Přijít s arogantní nadřazeností sem, všechno smést ze stolu a odjet – to bych považoval za velmi ubohé – zvlášť u člověka, který by měl mít schopnost vcítění a vztah k prostředí. Asi se jedná o velmi povrchní osobu.
V tomhle případě můžeme jen závidět filmařům. Komu se film na vstupném nezhodnotí – ten příště netočí. Kdyby to tak bylo ve výtvarném umění, spousta balastu by odpadla. To, že je české umění tak špatné si vůbec nemyslím.
Co stavíš výše – dílo originální či zjevně prožité?
Není asi těžké uhodnout že prožité, ale jak potom může být to neprožité originální?
Většina tvůrců, řekl bych, se snaží dojímat bez vlastního dojetí. Třeba nejsou ani ničeho jiného schopni… Na druhou stranu se domnívám, že je nutné, aby dílo obsahovalo emoce i řád. Jak zacházíš při zrodu obrazu či sochy s tímto poměrem, pakliže si toto racionální rozvažování vůbec uvědomuješ?
Schopnost vyvážit vložené emoce s odpovídající formou, abychom dosáhli zamýšleného účinku se nazývá talent. Talent si lidé většinou příliš neuvědomují, protože jim přijde samozřejmý. Zato neschopnost si uvědomují velmi výrazně. Obě polohy znám, ač to zní divně.
Myslím, že úkolem (smyslem) umělce je pokračovat v cestě tam, kde ostatní se již zdráhají jít dále. Tvůrce dochází do strašlivých i krásných krajin se vzdáleným horizontem dávajícím naději. Ty ses vydal na území temných odstínů velkých symbolů. Lidi od tebe očekávají „pravdivé zprávy z cest.“ Cítíš to jako závazek?
Zní to krásně! Zprávy z cest se snažím přinést, i když se musím prodírat k obzoru přes kry vlastní nemohoucnosti, neschopnosti a slabosti. Je to však závazek spíše sám sobě. A to je to nejhorší, protože tady neplatí výmluvy.(Hergot, jako bych to už někde slyšel?)
Ono mystické „zavřu oči, abych viděl více“ platí dodnes, jen není tento přístup příliš populární. Čím si to vysvětluješ?
Zdá se to nebezpečnější. V temnotě snáze zabloudíte, sejdete z cesty. Lepší je držet se pod zářivkou pojmenovatelných problémů.
Co tě vlastně nutí malovat, „sochařit“ a vystavovat (odhlédneme-li od toho, že je výborné živit se tím co má člověk rád)? Je to uspokojování vlastního neklidného ega, nebo je tam kus romantismu a víry v možné napravování… co tě žene dál?
Já to mám jednoduché. Mně v zásadě nic jiného nebaví. Tak to je. Baví mně narážet neustále na vlastní limity a pokoušet se je překonávat. Baví mě zviditelňovat svoje představy. Baví mě žít ve virtuálním světě, kde neplatí zákony tzv. opravdového světa. Baví mně hníst hlínu v ruce a rozmazávat barvu po plátně. Baví mě o tom kecat a ještě za to dostávat peníze. Jsem opravdu hrdý na to, že jsem si založil životní existenci na nesmyslu!
Máš představu o tom, co by se dalo zlepšit na kulturní politice našeho státu?
Uvést v platnost zákon o odpisu těch peněz z daní (zejména velkých firem), jež byly použity k nákupu uměleckých děl. To by umožnilo vznik a fungování soukromých galerií, (jak je tomu v tzv. vyspělých zemích Západu) jež bez tohoto zákona velmi těžko přežívají.
Čeho bys ještě chtěl dosáhnout ve svém životě?
Postavit dům, zasadit strom a zplodit ještě jednu dcerušku. (Třeba feministickou kunsthistoričku?)
Radan Wagner, 2005