Rónova Božská komedie
Zimní období by mělo sloužit k zklidnění i zamyšlení. Člověk by měl mít současně odvahu k soustředěné sebereflexi přinášející s sebou kladení základních otázek. Probíhající výstava stále tvrdohlavého Jaroslava Róny (nar. 1957) v Galerii výtvarného umění v Ostravě je právě pro takové rozpoložení ideálním místem.
Róna je známý a přesto pro mnohé čímsi nepatřičný, neuchopitelný a nečitelný autor. Tento kontroverzní představitel střední generace české výtvarné scény je nezkrotitelným solitérem s nezávislým směřováním a osobitým pojetím světa. Maluje či sochá vybaven nebývalou řemeslnou zručností a silnou imaginací zjevující nám vyhrocené či archetypální situace lidské existence. Inspirován a obohacen navíc vlastními prožitky (exotické cesty, literatura, film, sny a mezilidské vztahy) předkládá obrazy obecně platné a intimně podvědomé. Snad pro tuto svou bolavou naléhavost nemůže se nikdy stát oblíbencem po povrchu „surfující“,kulturní sic, většiny. Róna pořádá nekompromisní sondy do nitra lidské duše a rozprostírá před nás zpravidla apokalyptické krajiny. Ve svých podobenstvích, alegoriích či symbolických příměrech jasně naznačuje, že ví co a jak dělat. Netěká a neimprovizuje. Hledá, nalézá a pevně svou látku uchopuje.
Cesta tohoto svérázného umělce, a poslední roky též profesora na pražské Akademii výtvarného umění, je dlouhodobě kontinuální a logicky vázaná. Přesto lze vystopovat určité etapy a aktuální variace základních tematických okruhů. Ostravská výstava je retrospektivou, avšak s důrazem na práce z posledního desetiletí. Hutné olejomalby či plně klenuté bronzy dokládají dále sílící touhu po silném příběhu ve velkolepých kulisách (Velká spalovna) a chuť po rázném gestu držícím diváka pod krkem před stavem naší civilizace (Modrá opice). Róna tedy pokračuje ve svérázném klasicismu. Uměřenou, ale bravurně zvládnutou formou neruší, ale naopak umocňuje zamýšlená sdělení. Není v nich planá nahodilost (obrazy jsou pracně dobývány a často přemalovávány ke konečné podobě), zároveň mají sílu bezprostřednosti a atmosféru právě nastalého zjevení. Některá poněkud známá témata Róna posouvá či ozvláštňuje svou osobitou mytologií (například Koupání mužů v řece obohacuje o stavby betonových bunkrů čnících na pozadí purpurově zlověstné oblohy).
Róna, jak výstava dokládá, je rozeným vypravěčem a nietzschovským dramatikem se schopností zacházet s těžkými (tíživými) výjevy. Jeho obrazy jsou pevně a promyšleně stavěny – ponořeny do temného sfumata se sytými akcenty červené, fialové či zelené barevné stopy – uzavřeny dálnými horizonty či prostoupeny nekonečným kosmem. Sochy jsou pak zhmotněním jednotlivých fragmentů oněch velkých dramatických výjevů a událostí. Působí, v dobrém slova smyslu, jako muzejní exponáty zaniklých respektive zapomenutých kultur a duchovních sfér či rituálů. Jsou němým, ale hmatatelným svědectvím archetypální hlubinné paměti (Mýtická loď), bájných příběhů (Jezdec na dinosaurovi) či základních lidských hodnot (Podobenství s lebkou). Přes naznačené vzrušivé momenty je přesto znát v současném Rónově díle více vcítění, rozjímání a vyrovnání. Sarkasmus a ironie jsou částečně zastřeny clonou romantické nostalgie, soucítěním, možná i mystickým vytržením odkazující nás k všeobjímající kosmické sounáležitosti.
Procházíme-li výstavou Jaroslava Róny, jako bychom sledovali variaci na Dantovu Božskou komedii. V doprovodu básníka – malíře procházíme Peklem, Očistcem i Rájem – cestou na níž poznáváme odvěké hříchy lidstva i tenké světlo trvající naděje. U příležitosti výstavy, která potrvá do 6. března tohoto roku, vyšla také nová rozsáhlá umělcova monografie.
Radan Wagner, 2011
foto: idnes
