Jean-Francois Lyotard (1924 – 1998) byl významným francouzským představitelem postmoderní filozofie. V tomto dodnes diskutovaném pojetí se dřívější velké ideje (metavyprávění) rozpadají na řadu dílčích „jazykových her“ v důsledku ztráty společného jmenovatele. Každá hra má svá specifika, pravidla a vzájemně nesouměřitelné světy. Jejich komunikace je relativní, dočasná a nevratně otevřená. O postižení jinak nepostižitelného usiluje umění, které Lyotard v tomto smyslu označuje jako „avantgardní“. Spolu s Michelem Foucaltem a Jaquesem Derridou patří k zakládajícím teoretikům kulturních reflexí či umění, jehož postmoderní rysy dále rozpracoval vlivný Ital Achille Bonito Oliva, razící termín „transavantgarda“.
Postmoderní situaci je… cizí pocit deziluze stejně jako slepá pozitivita legitimizme… a k invenci nového dochází vždy uprostřed názorové různosti.
Faktem je…, že zpravodajem je filozof, nikoliv vědecký odborník. Odborník ví, co ví a co neví, filozof nikoli. Jeden navozuje záměry, druhý klade otázky, jsou to dvě různé řečové hry. Zde jsou navzájem smíšeny, takže ani jedna, ani druhá se nerealizují plně.
„Výrobci“ vědění stejně tak jako jeho uživatelé musí a budou muset mít prostředky umožňující přeložit do těchto jazyků (informační a strojová kvanta, pozn. RW) to, co se jedni snaží vynalézt a druzí dozvědět.
Někdejší princip, podle kterého vědění je neodlučitelné od výchovy… ducha, a dokonce i od výchovy osobnosti, se stává a bude stávat přežitkem.
Vztah dodavatelů a uživatelů poznání k poznání samotnému má a bude mít tendenci vzít na sebe formu vztahu, jaký mají k různému zboží jeho výrobci a spotřebitelé, to znamená formu směnné hodnoty.
Pro ideologii komunikační „průhlednosti“, která jde ruku v ruce s komercializací vědění, se stát začne jevit jako faktor neprůhlednosti a „šumů“.
Touhu jedince po smyslu a objektivní realitě sabotuje kapitalismus… skutečnost destabilizuje je prozkoumávání a experiment.
Ztroskotání moderního projektu spočívá v tom, že se lidstvo jako celek dělí na dvě části. Jedna čelí problému složitosti (z důvodů komplexity myšlení a praxe), druhá dávnému, strašnému problému vlastního přežití.
Postmoderno je částí moderna. Je v něm tím, co se vzpírá konsensu vkusu, neřídí se stanovenými pravidly a nemůže být posuzováno známými měřítky. Nepředkládá realitu, ale pouhé náznaky toho, co může být. Vyhlašuje válku všezahrnující jednotě a podává svědectví o reprezentovatelném.
V moderní době byl na filozofii kladen požadavek stanovení zákonů, prakticky i politicky. Ale dnes, vznáší vůči ní společnost vůbec nějaký požadavek?
Spíše než touha po vědění je dnes prvotní motivací touha po obohacení. Předávají se již pouze znalosti a schopnosti, nikoliv ideály.
Jazykové struktury radikálně determinují život člověka jako společenského subjektu.
Tato orientace odpovídá vývoji společenských interakcí, přičemž v profesionálních, sexuálních, kulturních, rodinných i mezinárodních otázkách stejně jako v záležitostech politických dočasná úmluva fakticky nahrazuje trvalou instituci.
Z knih J. F. Lyotard, O postmodernismu, Praha 1993, Filozofický ústav AVČR a Lyotard a nelidské, Praha 2003, Triton, vybral a sestavil Radan Wagner
