VÝROČÍ Jean – Paul Sartre
V letošním roce si připomínáme několik výročí spojených s osobností a dílem Jean – Paul Sartra (1905 – 80). Tento klíčový filozof a spisovatel 20. století se narodil před 110 lety a zemřel před 35 lety. Jeho zásadní přednáška, později knižně publikována, prvně zazněla v roce 1945 – tedy právě před 60 lety.
Každý z výroků a spisů tohoto francouzského intelektuála vzbuzovaly kontroverzní, ale vždy živé debaty a polemiky. S odstupem času je však stále zjevnější Sartrův rozhodující význam a vliv, který měl zejména v padesátých a šedesátých letech v evropských pokrokových kruzích. Měl charisma a vzácný dar vystihnout a pojmenovat svou dobu, atmosféru i nové směřování.
Meziválečné avantgardy, převážně levicově orientované, věřily, že po zkušenosti s první světovou katastrofou lze napravit a posílit poničené kolektivní ideály humanismu. Kultura a její dílčí etapy či formace (konstruktivismus, poetismus, surrealismus) prostupovaly uměním a životem na internacionální vlně. Rostoucí naděje však rázně ukončila druhá světová válka, která vzplála uprostřed „civilizované“ Evropy. Dočasné mírové nadšení však záhy vystřídala těžká kocovina a oprávněné pochybnosti o soudržnosti otevřeného humanismu. Historický přechod si tak vynutil „přeskupování Já“ – tedy nové těžiště, z kterého lze pozorovat a vnímat nastalou skutečnost i trvalou zkušenost bez dalších iluzí.
Sartrův existencialismus se stal logickou reflexí uprostřed lživých ideologií; navázal na složitého i těžkopádného Martina Heideggera a jeho filozofii učinil srozumitelnější ve svých románech, divadelních hrách či reportážích. Jeho traktát Existencialismus je humanismus z roku 1945 ovlivnil celou nastupující a stále více rebelující generaci. V tomto zásadním spisu nalézáme zhruba tyto teze: Veškeré filozofické myšlení je příliš abstraktní. Pouze žitá, tedy existenciálně prožívaná skutečnost je skutečná. Člověk vybavuje svou podstatu z pouhé své zkušenosti a utváří se každým okamžikem a nekončícím svobodným rozhodováním. Existencialismus není fašistický, komunistický ani demokratický; je ateistický a bez obecných norem. Každý volí sám sebe, ale ne ve svém bytí, nýbrž ve způsobu svého bytí. Člověk vidí člověka falešně, z čehož plyne pocit opuštěnosti, nadbytečnosti i absurdity. Přesto je třeba být hrdinou, ale je to nesmírně těžké tím spíše, že to nemá vůbec žádný smysl. Člověk je svobodný jako jedinec – neustálý sled rozhodnutí přináší úzkost. Úzkost není však nic jiného než smysl pro odpovědnost.
Sartrovi byly tyto „beznadějné“ názory vytýkány marxisty i katolíky. Obecně však posilovaly individualitu, svobodu, sebereflexi, tvorbu a osobní zásady. Není tedy náhodou, že Sartrův vliv byl značný také v umělecké sféře. V Čechách se jeho názory projevovaly v časopisech – v Kritickém měsíčníku Václava Černého a v Listech Jindřicha Chalupeckého. Tím dokázaly spojovat české umění s proudy aktuálního světového myšlení. Postihování tísnivých pocitů se ale již objevují v osamělých chodcích Františka Hudečka, na zdech Aléna Diviše, v grafikách Vladimíra Boudníka či malbách Mikuláše Medka. Existencionální podtext se pak naplno projevil a rozvinul v tvorbě poválečných surrealistů a na přelomu padesátých a šedesátých let také v rozšířené strukturální malbě pod pojmem informel. Sartrovy existenciální názory a závěry však, domnívám se, pokračují po proudu času se svou naléhavostí až do dnešní doby.
Radan Wagner, 2015, psáno pro Revue Art
foto: www.the-philosophy.com
