Věstonická Venuše podle Jeffa Koonse
Současní umělci se mnohdy obracejí pro svou inspiraci proti proudu času. V rámci nastolené postmoderní anarchie se jim nabízí dosud nebývalé pole působnosti. Hledají napříč časovými a vývojovými epochami. To zpravidla vzbuzuje pohoršení u konzervativního publika, ale u senzacechtivých milovníků „umění bez hranic“ je nadšeně hýčkáno. Nejnovějším příspěvkem nastalého trendu je Věstonická Venuše od amerického výtvarníka Jeffa Koonse (1955).
Tento nejdražší žijící umělec je mimořádným stratégem trhu a schopným obchodníkem, který má dar vždy na sebe strhávat náležitou pozornost. Nyní se mu to opět zdařilo, a to s mezinárodním dosahem. Ještě v něčem je však tento počin jedinečný. Tentokrát si vzal „na paškál“ slavnou sošku Věstonické Venuše, jejíž stáří je odhadováno na 29 – 25 000 let před naším letopočtem. Snad každý u nás zná tuto sošku z pálené hlíny, objevenou roku 1925 ve vykopávkách mezi Dolními Věstonicemi a Pavlovicemi. Kromě historické hodnoty a jedinečné existence, zaujmou na této necelých 12 centimetrů vysoké ženě bujné mohutné prsy a nezvykle široké boky. Postava, snad amulet či rituální pomůcka, se stala ikonou pravěkého umění známou po celém světě.
Také Koonsovi se tentokrát dostala do hledáčku. Je to vůbec poprvé, kdy si proslulý provokatér vybral za předlohu artefakt z české respektive moravské provenience. Nečekejme však věrné napodobení pověstných rozměrů. Koons, tak jako vždy, pojednal původní inspiraci po svém: ve vizáži, měřítku, materiálu i v jednotlivých dílčích akcentech. Jeho plastika měří více než 2, 5 metru, je z leštěné nerezové oceli, pokrytá zlatavým reflektujícím povrchem. Výsledek ve své jednoduchosti působí spíše abstraktně. A proporce? Koons zachoval a poněkud zpevnil obří ňadra, která však trčí do okolí z překvapivě štíhlého korpusu. Silné hýždě se vytratily. Formou tak výsledek upomíná na umělcovy oblíbené zvětšeniny banálních předmětů či na postavičky rostlých z nafukovacích balonků.
Koons, obdivovatel díla – a jistě i pečlivě pěstované image – Salvatora Dalího programově a provokativně posunuje umělecký projev. Míří od vážně míněné tvorby do polohy každodennosti a kýče. Studoval sice malířství na renomovaných školách v Chicagu a Marylandu, avšak záhy se začal s úspěchem věnovat obskurním objektům a svérázným plastikám. Na jejich posouzení však již tradiční či ustálená kritéria obecně nestačí. Ostatně samotný Koons o vlastní tvorbě nepokrytě prohlašuje: „Myslím, že každý může k mým dílům přistupovat ze strany všeobecné kultury, nekladu žádné nároky. Skoro jako televize.“ V tom si jistě nic nezadá s podobně smýšlejícím a neméně proslaveným pop artistou Andy Warholem. A ještě něco mají tito umělci a manipulátoři veřejného vkusu společného. V jejich ateliéru nebo spíše továrně – Factory přispívá k dílu množství dalších asistentů. Koons jich údajně zaměstnává přes tři desítky.
Umění je dnes, jednoduše řečeno, to, co trh akceptuje a je schopen náležitě zhodnotit. A nezáleží už ani na originalitě či bezprostředním hmatatelném autorství. Koonsovo dílo dosáhlo v tomto ohledu extrémních výšin. Jeho sláva a pozice jsou již řadu let neotřesitelné. Věstonická Venuše „made in Koons“ , provedená v pěti unikátních verzích, to jen dále potvrzuje. Letos bude vystavena, jistě za mimořádného zájmu i protichůdných reakcí, na prestižním veletrhu umění ve švýcarské Bazileji. Hodnota lesklé bohyně, připomínající spíše pouťovou atrakci, dosahuje 5 milionů amerických dolarů. Česká republika tak Koonsovým prostřednictvím vstoupila na uznávané a financemi hýřící mezinárodní kolbiště.
Radan Wagner
